Němečtí badatelé vyrábí protilátky s pomocí bakterií. Krev zvířat už téměř nepotřebují

Protilátky na různé nemoci už není nutné získávat z krve zvířat, minimálně ne v takovém objemu, jako dosud. Tvrdí to biofyzikové a chemici z Institutu Maxe Plancka, kteří dokázali v laboratořích odvodit tzv. sekundární nano-protilátky.

Protilátky, krevní bílkoviny vznikající v mízní tkáni, jsou základním prvkem funkčního imunitního systému. V roce 1993 si belgičtí biologové povšimli toho, že dobře známou schopnost protilátek identifikovat a likvidovat cizorodé objekty, primárně viry a bakterie, lze využít i jinak. Třeba ve fluorescenční mikroskopii. S pomocí antigenů je totiž možné „vydráždit“ konkrétní protein a vymezit ho v objemu buňky, a s pomocí sekundárních protilátek jej obalit fluorescenčními barvivy, aby byl pod mikroskopem dobře patrný. A vlastně už mnohem dříve na diagnostické reakci protilátek s antigenem stavěly veškeré sérologické metody, bez nichž by se jen špatně vedlo současné humánní a veterinární medicíně. Tento pokrok medicíny a vědy ale nebyl a není zadarmo.

Problematizující, alespoň v etické rovině, je totiž otázka zdroje protilátek. Zdaleka se tu nepracuje jen s lidskou krví. Mnohem častěji jsou v oblasti výzkumu využívány protilátky získané z krevních vzorků myší, potkanů, králíků, prasat, hovězího skotu, opic či koní. Tento výčet původu protilátek není kompletní a navíc dává jen nejasnou představu o tom, kolik zvířat je dohromady ve hře. Stačí si ale představit, že po celém světě existují tisíce výzkumných ústavů a farmakologických laboratoří, které se bez každodenní spotřeby těchto protilátek neobejdou. Získávání protilátek není levné ani snadné a vyžaduje zástupy naočkovaných zvířat, produkujících díky uměle vyvolané imunitní reakci krev obohacenou o speciální protilátky. Realita živých zvířecích krevních konzerv je sice ospravedlněná nezbytností protilátek, ale morálně čistá zrovna není.

Podle vědců z Göttingenu by ale tato praxe mohla v dohledné době skončit. Ne že by se světový výzkum zříkal práce s protilátkami. Jen je tým Tino Pleiera dokázal "syntetizovat" uměle. I v jejich experimentech sice stály na počátku zvířata. Přesněji, dvě lamy alpaka. Proč? Krev lam (a také například velbloudů) je totiž z hlediska složení protilátek poněkud odlišná a obsahuje řadu nanoskopických tělísek. S těmi pak výzkumníci dále pracovali v laboratořích, až nakonec dospěli k tzv. sekundárním nano-protilátkám. V čem spočívá změna k lepšímu? Hlavní výhodou je, že je dokáží vyrábět i bakterie.

„Sekundární nano-protilátky můžeme vyrábět mikrobiologickou cestou prakticky v jakémkoliv měřítku, podobně jako pivo ve fermentoru,“ vysvětluje Dirk Görlich, vedoucí Institutu Maxe Plancka v Göttingenu. Krátce řečeno, zmíněné dvě lamy by mohly být jedny z posledních zvířat užívaných v praxi. K produkci sekundárních nano-protilátek by do budoucna postačil „vzorkovník“ několika živočichů, a nikoliv celá armáda proočkovaných krevních konzerv. V diagnostické praxi, například při fluorescenční mikroskopii, se navíc sekundární nano-protilátky zdají být efektivnější, než ty dosud běžně užívané. „Výsledky jsou velmi slibné,“ říká Görlich. „Očekáváme, že v řadě aplikací dokáže náš produkt v dohledné době plně nahradit konvenční protilátky od oslů, ovcí a koz.“

---

reklama

---