Svět zaplavují zmutované samice raka mramorového. Ochráncům přírody to dělá starosti, genetici žasnou

Zní to jako zápletka z béčkového hororu. Desetinohé monstrum pokryté krunýřem uteče z německého akvária do volné přírody. A protože je schopno „klonovat samo sebe“, rozšíří se rychle po celém světě. Jeho invaze není k zastavení a decimuje životní prostředí svým počtem a nemocí, kterou pomáhá šířit. Lístek na takový film si kupovat nemusíte, podle ScienceMag v něm už všichni stejně hrajeme.

Hlavní rolí je tu obdařen mutantní marmorkrebs, tedy rak mramorový. Druh, který představuje pro biology i genetiky živoucí záhadu. Jsou totiž schopni rozmnožovat se partenogeneticky, potomci tedy disponují totožnou genetickou výbavou, jako jejich rodič. Jsou prakticky jejich klony. Původ této mezi korýši skutečně netradiční mutace je přitom zahalen tajemstvím. Nejasné stopy vedou do povodí řeky Satilla, na pomezí Floridy a Georgie. Někde tady se chtěli dva raci mramoroví, samec a samice, spářit. A jeden z nich (není jisté který), disponoval narušenou pohlavní buňkou. Místo jedné kopie chromozomů v ní byly dvě. Tato mutovaná pohlavní buňka se podle plánu spojila s druhou pohlavní buňkou. Výsledkem bylo samčí embryo, které disponovalo třemi kopiemi každého chromozomu, místo klasických dvou. Přežilo, a svým způsobem bylo velmi úspěšné.

Mutantní samice raka se totiž už nepotřebovala rozmnožovat sexuálně. Sama dokázala oplodnit svá vlastní vajíčka, ze kterých vznikaly další samice. Všechny disponovaly identickým trojčetným setem chromozomů. Byly to „své vlastní kopie“. Odborná diskuze o tom, zda jsou zmutované samice raka mramorového natolik „originální“, že si zaslouží svůj vlastní druh (Procambarus virginalis) zatím stále probíhá, ale račím samicím je to v zásadě jedno. Partenogenetické rozmnožování jim poskytlo konkurenční výhodu a nepozorovaně se rozšířily do řady regionů. Navenek jsou od raků mramorových skutečně k nerozeznání. A tak by nás nemělo překvapit, že se spolu s nimi objevily v nabídce zverimexů z Texasu. Rak jako rak, ne? Oblíbený a nenáročný chovanec akvaristů odtud prostřednictvím e-shopů brzy vyrazil na cestu do celého světa, včetně Německa.

Do celého světa!

Právě tam už v roce 1995 začal biolog Frank Lyko řešit „záhadu“ mutantních samic raků mramorových. To, že si ve zverimexu pořídíte jednoho ráčka do akvária a za několik měsíců jich máte desítky, totiž nebylo z biologického hlediska vysvětlitelné. Takhle se slušní korýši nechovají. Lyko a řada jeho kolegů o deset let později potvrdila „mutaci genomu“, ale to už klony nezadržitelně expandovaly do celého světa. Chovatelé se totiž přemnožených raků zbavovali, jak se dalo. Vypouštěli je i do volné přírody a z Německa se rozšířil do České republiky, Maďarska, Chorvatska, Slovenska a na Ukrajinu (možná je v těchto destinacích vypustili další chovatelé). V současnosti už je držení těchto „mutantů“ na území EU postaveno mimo zákon, nesmíte je prodávat, nabízet ani vypouštět do přírody. Jak ale říká Lyko: během tří hodin je schopen jich v Berlíně nachytat 150 kusů z jezírka v příměstském parku.

Invaze je tedy v plném proudu. Mutantní samice raků mramorových se rozšířily do východní Afriky, Japonska, a v současnosti decimují původní populace vodních korýšů na Madagaskaru. Na nejrůznější přírodní podmínky nejsou nějak zvláštně evolučně adaptovány, ale vítězí nad domácí konkurencí hrubou silou svých nezměrných počtů. „Živí se prakticky čímkoliv: shnilé listí, rybí jikry a žabí vajíčka, vodními mlži, drobnými rybkami, hmyzem,“ popisuje Lyko. Právě tato zjevná nenáročnost při výběru potravy, která z nich učinila oblíbené chovance akvárií, se nyní ukazuje být jako velká komplikace ve volné přírodě. Za vyloženě tragický důsledek jejich expanze lze považovat šíření tzv. račího moru, který spolehlivě hubí jiné „domácí“ raky. Mutované nositelky jsou ale vůči němu nejspíš imunní.

Asexualita je krátkodobé řešení

To, co může ekologům dělat starosti, současně může biology těšit. „Nikdy dříve jsme neměli možnost studovat genom tak čerstvě vytvořeného druhu,“ říká Lyko, který vedl tým zkoumající genetickou výbavu korýšů. „Před pětadvaceti lety zdá se totiž ještě neexistoval.“ Z praktického hlediska bylo studium mutantních raků mramorových tuhým oříškem, protože se dosud nikdo jejich genomem nezabýval. „Račí samice také mohou přinést cenné poznatky pro evoluční biologii. Třeba nám pomohou nalézt odpověď na otázku, proč se většina druhů rozmnožuje sexuálně,“ říká Abraham E. Tucker, genetik Univerzity v jižním Arkansasu. Partenogeneze a asexualita je totiž v přírodě zastoupena proti strategiím pohlavního rozmnožování zhruba v poměru 1:10.000.

„Hodně odborníků si myslí, že asexualita je tak vzácná, protože se jedná o krátkodobé řešení,“ vysvětluje Tucker. „Být klon pochopitelně přináší řadu výhod. Už to, že sám produkujete jen plodné potomky, vám dává vynikající předpoklad populační exploze. Jenže pokud je populace složena z totožných exemplářů, se stejnou genetickou výbavou, jste silně oslabeni proti parazitům a nemocem. Stačí, aby si jen jeden z nich našel cestu k vám a je pak schopen kompletně vyhubit celý druh. To se u pohlavně rozmnožujících živočichů neděje. Sexuální rozmnožování a kombinace genetické výbavy samců a samic dává prostor adaptaci a přizpůsobení.“

Frank Lyko říká: „Máme velké štěstí, že můžeme sledovat drama o mutantních samicích raků mramorovaných prakticky od prvního dějství. A nyní si skutečně vedou velmi dobře. Ale dříve nebo později jim štěstí dojde. Může to trvat třeba 100.000 let. Z lidské perspektivy je to extrémní časový úsek, ale z hlediska evoluce je to jen pípnutí na radaru.“

---

reklama

---