Angažovaný intelektuál: výbor ze společensko-kritických esejů H. D. Thoreaua
Henry David Thoreau je znám jako autor mimořádně vlivných úvah o přírodě a místě člověka v ní, které zaznamenal například v knize Walden, v době dvouletého pobytu v lesích poblíž svého rodiště, massachusettského Concordu. Myšlenkově bývá zařazován mezi tzv. transcendentalisty, spolek intelektuálů, u jehož zrodu stál mj. i Thoreaův přítel, Ralph Waldo Emerson.
Společná jim byl víra v lidské individuum, nesvázané politickými ani náboženskými institucemi. Thoreau se ale zdaleka nesoustředil jen na texty o přírodě, proslavil se i eseji, v nichž reflektoval zcela aktuální společenské problémy a kauzy.
Po jeho smrti se tak k němu hlásili někteří představitelé anarchistického hnutí – jak také jinak, když razil heslo „Nejlepší vláda je ta, která nevládne vůbec“ –, což ovšem vyplynulo z jistého nedorozumění, k němuž se záhy dostanu. Prokazatelně Thoreaua četli a odkazovali na něj též Mahátma Gándhí a Martin L. King. Zkrátka osobnost H. D. Thoreaua ovlivnila přímo i nepřímo řadu světových myslitelů posledních zhruba 150 let, a je proto žádoucí jeho texty číst a nad jejich argumenty dále uvažovat.
V případě knihy Občanská neposlušnost a jiné eseje, osvědčil Jan Hokeš opětovně (po Toulkách přírodou a Mainských lesech) překladatelský i editorský um. Pro tento svazek vybral z autorova díla šest esejů, v nichž je zastoupena jak jeho tvorba raná (recenze knihy německo-amerického technoutopisty J. A. Etzlera z roku 1843), tak jeho „esejistické opus magnum“ (tvrzení J. Hokeše), Život bez zásad, dokončené těsně před smrtí.
Spíše než o recenzi v pravém slova smyslu bych se zde pokusil o více či méně soustavné poznámky k Thoreauovým textům, které jsou stále po své obsahové stránce velmi podnětné. Literárně esteticky se naopak ve srovnání s popisy přírody z jiných jeho knih jako příliš zajímavé jevit nemusejí.
Už jsem naznačil, že úvodní esej je polemikou s knihou J. A. Etzlera, který se shlédl ve francouzském utopistovi Fourierovi a jeho soběstačných komunách. Etzler ho však doplnil plánem na masivní technologický rozvoj, s jehož pomocí bude možno zajistit lidem materiální blahobyt téměř bez namáhavé práce. Thoreau zde přichází hned se dvěma klíčovými výhradami. Náprava společnosti je podle něj možná jedině skrze nápravu jednotlivců, nikoli cestou rozvinutějších technologií, a navíc se podle něj nemůžeme zaměřovat jen na materiální stránku lidského života – začít je třeba naopak naším duchovním rozvojem.
Thoreau upozorňuje na iluzivnost představy, že můžeme někde „jinde“ vybudovat jakýsi lepší svět; odtud i název recenze Ráj znovu (ne)nabytý. Naší povinností je podle něj starat se řádně o planetu, která nám byla svěřena. Tentýž názorový střet samozřejmě známe i dnes, kdy na jedné straně stojící technooptimisté věří v nekonečný potenciál lidského rozumu, který si s každým možným budoucím rizikem poradí technickým opatřením, a na straně druhé jejich kritici, upozorňující na konečnost a vyčerpatelnost mnoha tzv. přírodních zdrojů.
Podobná diskuse se však vede i uvnitř samotného environmentálního hnutí, třeba mezi tzv. systémovými mysliteli typu J. Lovelocka a těmi, kteří jsou přesvědčeni, že budoucí přežití lidstva nezávisí na přijetí šetrných environmentálních politik a nových technologiích, nýbrž na proměně hodnotového žebříčku každého z nás.
Nepochybně nejznámějším textem v celé knize je Občanská neposlušnost. Silný impulz k jejímu napsání představoval jednak dlouhotrvající Thoreaův odpor k otrokářství a vedení války s Mexikem, jednak drobná historka, která ho snad nejvíce proslavila, totiž pobyt ve vězení. Thoreau odmítl zaplatit státu Massachusetts tzv. daň z hlavy, aby tak nepodporoval to, co sám pokládal za špatné. Svým odmítáním této daně se příliš nelišil od mnoha svých spoluobčanů, kteří tak z nejrůznějších důvodů činili rovněž, ale když byl Thoreau na jednu noc zavřen do vězení, stal se jediným, kdo tuto osobní vzpouru vůči státu dokázal zobecnit a zasadit do příslušného kontextu. Thoreau přenesl svou vlastní „občanskou neposlušnost“ do veřejného prostoru tím, že ji sepsal a publikoval. Nic na tom nezmění ani spíše humorné pozadí celé události, které detailně popisuje Jan Hokeš ve svém doslovu, ani skutečnost, že v následujících letech za Thoreua daň kdosi platil.
Již jsem se zmiňoval o vztahu anarchistů k Thoreauovi, kteří ho často zmiňují jako jednoho ze svých myšlenkových souputníků. Na začátku eseje Občanská neposlušnost přichází Thoreau skutečně s radikálním heslem: „Nejlepší vláda je ta, která nevládne vůbec“. Hned vzápětí ale upozorňuje, že nepožaduje odstranění vlády, nýbrž její proměnu a zásadní zlepšení. Přestože zde též silně kritizuje kumulaci majetku a lpění státních úřadů na liteře zákona, místo aby se řídili vyššími principy, skutečným anarchistou typu Proudhona či Bakunina nebyl. Jeho příspěvek k problematice „občanské neposlušnosti“ je však zásadní. Termín samotný sice nejspíš nevymyslel, ale jeho text se stal referenčním pro budoucí úvahy o tomto způsobu vyjadřování občanských postojů.
Dominantním tématem zbylých esejů je podobně jako v Občanské neposlušnosti otroctví a úsilí o jeho zrušení. Hned dva texty věnoval Thoreau osobě kapitána Johna Browna, abolicionisty prosazujícího ozbrojené povstání jako jediný možný způsob dosažení konce otrokářství ve Spojených státech amerických. Po neúspěšném přepadení federální zbrojnice byl zajat a následně popraven. Thoreau se ho několikrát veřejně zastal a oceňoval ho jakožto velkého představitele hnutí za zrušení otroctví. Není podstatné, zda Thoreau věděl i o vysoce kontroverzních činech Johna Browna, jako bylo například zabití pěti bezbranných stoupenců otrokářství. Nejspíš o nich nevěděl, nebo je považoval za propagandu nepřátel.
Podstatný je spíše způsob, jakým svou obžalobu otrokářství vedl. V jejím základu najdeme úctu k lidské bytosti jako takové, což nebylo samozřejmé ani v dobovém abolicionistickém hnutí, k němuž se hlásila i řada rasistů, plánujících převézt svobodné otroky zpět do Afriky. Thoreau si byl navíc dobře vědom kontextů a kritizoval stejně jižanské i severské státy, neboť ty druhé otrokářství sice na svém území netolerovaly, ale například aktivně pomáhaly navracet uprchlé otroky jejich „majitelům“; to vše výměnou za klid a udržení statusu quo ve vzájemných vztazích.
Z Thoreauových textů proti otroctví lze ale vybrat i pasáže, které po přenesení do jiného kontextu nabízí velmi aktuální interpretace: „Mnoho lidí uvažuje bezpochyby rozumně, ovšem svou povahou a zvyky jsou liknaví a neumějí si představit, že někdo jedná z vyšších pohnutek nežli oni. Takového člověka pak tedy prohlásí za šílence, neboť vědí, že vzhledem ke své povaze by se nikdy nedokázali zachovat jako on.“
Zkusme si představit, že někdo těmito slovy popisuje vztah většinové české populace vůči těm, pro něž se vžilo označení ekologičtí aktivisté, obecně tedy spíše „ekoteroristé“… Svůj aktuální rozměr má i Thoreaův postřeh ze závěrečného eseje Život bez zásad, jehož definitivní verze pochází z počátku roku 1862: „Tento svět je světem honby za výdělkem. Jaký nezměrný ruch tu vládne! Téměř každou noc mě vzbudí funění lokomotivy a přetrhne můj sen. Neděle zde nikdy nenastává. Bylo by úžasné vidět lidstvo alespoň jednou v klidu. Neznáme nic než práci, práci, práci.“
Těmito dvěma ukázkami se však bohatství Thoreauových textů ani zdaleka nevyčerpává, dohledávání dalších inspirací však již ponechám na zvídavých čtenářích a čtenářkách. Texty H. D. Thoreaua, shromážděné v knize Občanská neposlušnost a jiné eseje, je určitě nezklamou, a to přesto, že v nich ve srovnání s dříve do češtiny převedenými eseji o přírodě není kladen tak velký důraz na jejich estetickou stránku. Myšlenková hloubka jim však neschází.
reklama
Kdo byl Erazim Kohák
Zelenočerný svět českého ekologického radikalismu po roce 1989
Věrní a rozumní. Kapitoly paliativní ochrany přírody Hany Librové
