Archa zvířat na celuloidovém pásu

Do kin nyní přichází mimořádně zajímavý dokument o průkopnících filmů z divoké přírody, dnes již prakticky zapomenutých amerických filmařích Martinovi a Ose Johnsonových. Jejich filmy, natočené za dobrodružných okolností před první půlkou století (první 1912), stejně jako knihy zobrazující život divokých zvířat i domorodých obyvatel zejména Afriky, byly kdysi nesmírně úspěšné a utvářely povědomí o - pro naprostou většinu tehdejších lidí - nedostupných terénech i scenériích.

Jejich filmy zachovaly spoustu záběrů dnes již neexistující přírody i domorodých lidí a metaforicky tak opravdu představují jistou Noemovu archu, na kterou odkazuje i název „Archa světel a stínů“, ve které jsou uchovány pro další generace zvířata i místa, která již dávno neexistují. Dobrodružný život manželů Johnsonových vydá bez problémů na celovečerní film a můžeme je sledovat od jejich seznámení a téměř okamžitém sňatku doma v USA, přes přátelství s Jackem Londonem, náročné a průkopnické expedice s filmařským náčiním na Vanuatu či do „panenské“ divočiny afrických savan, přes úspěch v Hollywoodu až po tragický konec, kdy Martin zahynul v Americe při leteckém neštěstí a Osa se pak v podstatě upila k smrti. Film se drží životního příběhu Johnsonových a nabízí četné záběry z jejich filmů i komentář z jejich dopisů a textů, současně je ale doplněn i komentáři dalších zasvěcených osob, zejm. kurátorky jejich muzea v Chanuke v Kansasu, ale dokonce třeba i známé primatoložky Jane Goodallové.

Černobílé záběry se ale prolínají výborně se záběry ze současné Afriky, kam se po jejich stopách vydal autor dokumentu Jan Svatoš, a to stejně jako kdysi Johnsonovi i on ve dvojici se svou manželkou-kameramankou Romi Strakovou. Můžeme tak šplhat stejně jako Johnsonovi po nevyzpytatelné Mt. Kenya, pokusit se identifikovat místa, kde Johnsonovi tábořili a kde dosud stojí některé stejné stromy či absolvovat experiment s tehdejším výbušným magnesiovým bleskem. Stejně jako Johnsonovi i jejich dnešní následovníci museli překonávat četné překážky, pohříchu finanční či byrokratické – práce na filmu se protáhla na deset let.

Manželé Johnsonovi stojí jistě i dnes za pozornost: excentrický pár, který jde vytrvale za svým cílem, vyniká výjimečnou rovnoprávností muže a ženy (k emancipované např. Ose viz https://www.youtube.com/watch?v=M-U_5Q4CHlM) a i v rámci možností citlivějším vztahem k přírodnímu prostředí, domorodému obyvatelstvu i láskou k divoké přírodě si získá jistě naše sympatie. Můžeme sledovat éru, kdy se v podstatě s dnes tak populárními filmy o přírodě začíná a i když pochopitelně vidíme jen dílčí záběry, můžeme získat jistou představu, jakou dlouhou cestu tento žánr urazil.

Řada záběrů, i když černobílých, je mimořádně zajímavá a mimořádně náročné bylo jejich natáčení. Martin Johnson, který byl kameramanem, neměl k dispozici teleobjektivy stejně jako prostředky pro noční vidění. Natáčení bylo často nebezpečné a můžeme sledovat i příklad, kdy Osa zastřelila v poslední chvíli rozzuřeného slona útočícího na Martina (byla výbornou střelkyní a členy výpravy musela zachránit vícekrát). Nicméně díky jejich odvaze máme záběry zvířat v místech, kde je již jen civilizace, pohledy na dnes již nevídaná velká stáda slonů, stejně jako záběry kanibalů s opečenými lidskými hlavami či domorodý lov na lva pomocí oštěpů.

Film samozřejmě nabízí i otázky, které napadnou asi nejen zapáleného environmentalistu – je opravdu oprávněné lézt někomu s kamerou v podstatě do jeho domova a řešit jeho případnou agresi puškou? Opravňuje nás snaha zachytit mizející přírodu na celuloidovém pásu či dnes v digitální podobě k pořádání výprav - kdysi s desítkami až stovkami nosičů, dnes velkými auty obsypanými turisty, z nichž každý si v podstatě plní stejný sen jako Johnsonovi? Odpalovat v noci výbušné nálože těsně vedle divokých zvířat? Do jaké míry je možné milovat divokou přírodu a přitom ustupovat požadavkům na zisk orientovanému filmovému průmyslu, takže výsledkem je nezbytně pokroucený obraz přírody či domorodců (viz plakáty s krvelačnou gorilou, odpovídající dobovým hororům)?

Připomeňme si jen, že Johnsonovi nebyli žádní přírodovědci ani neměli nějaké antropologické vzdělání a jejich filmy tuto dimenzi pak nějak významně neobsahovaly. Neotevírá se (naší) touhou po exotice a našimi na začátku třeba i relativně skromnými cestami do vysněných zemí postupně stavidla masové turistiky, která je v mnoha ohledech dříve či později pro místní zvířata i lidi ničivá, ať jde již o města či přírodní terény? Není svým způsobem zvrácené poslat do džungle několik aut s materiálem, desítkami nosičů a poměrně toxickými sloučeninami na vyvolávání filmů, aby pak v pohodlí kinosálů či dnes televize si jiní lidé u popcornu sledovali iluzi o panenské divočině?

Jakkoliv odpovědi na tyto otázky nemusí vždy pro Johnsonovi vyznít zcela pozitivně, jistě to byli odvážní lidé, kteří se pokusili alespoň kus svého zalíbení v africké přírodě zprostředkovat ostatním. A film Jana Svatoše, který má s environmentálními tématy delší zkušenosti, představuje povedený dokument prolínající výjimečné historické i současné záběry tropické přírody, která stále více mizí.

---

reklama

---