Richard Long - Chůze jako umění

Současné výtvarné umění se už dlouho nesnaží pouze o nápodobu přírody ani o pouhé zkrášlení lidského okolí. Usiluje spíš o objevení nových možností, jak vnímat a prožívat svět. Ve vztahu k přírodě a zvlášť ke krajině je to především land art, který se pokusil otevřít nové hranice naší vnímavosti vůči krajině a posunout hranice umění. V minulosti jsme se v Ekolistu mnohokrát zabývali uměním zobrazujícím přírodu, případně estetickým postojem ke krajině, většinou jsme však zůstávali u umění tradičního, nebo alespoň na tradičním pojetí obrazu a sochy založenému, a nepouštěli se do tohoto současného směru. Rádi bychom tento dluh aspoň trochu splatili, proto představujeme dílo jednoho z nejvýraznějších britských umělců, Richarda Longa (*1945), který v mnohém ukázal originální přístup k umění i ke krajině. K jeho představení ostatně vybízí i skutečnost, že v loňském roce po dlouhé době proběhla v londýnské Tate Gallery jeho retrospektivní výstava.

Richard Long, kruh v Donnerově průsmyku v Kalifornii, 2005. Richard Long ho vytvořil během svého dvacetidenního pochodu pohořím Sierra Nevada. Licence: Všechna práva vyhrazena, svolení k použití na Ekolistu.cz.
Foto: archiv Karla Stibrala

To, jak dalece se současné umění vzdálilo tradiční představě, že jeho cílem je napodobení přírody či objektů, stejně jako představě, že umělci vytvářejí artefakty na základě znalosti různých pravidel a jisté technické zdatnosti, je pěkně vystiženo činností, kterou Long proslul: chůzí.

Možná to někomu bude připadat podivné, a to i ctitelům chůze ve stopách Thoreauových. Skutečností však je, že Richard Long a spolu s ním ještě několik dalších umělců, zejména Hamish Fulton, učinili z prosté chůze umělecké dílo už v 60. letech minulého století. Nejznámější se staly asi Longovy pověstné rovné linie vychozené v krajině v určitém omezeném úseku, které na fotografiích silně působí svou pravidelností vůči nepravidelnému přírodnímu okolí. Chůze jako výrazový prostředek však u Longa nabrala i mnoha jiných podob. Často se pouštěl do delších mnohadenních výprav po britské krajině i do zcela exotických destinací (Japonsko, jižní Afrika, Himaláje atd.). Z nich pak často vystavil jedinou zvětšenou fotografii doplněnou jednoduchým bezpatkovým písmem s několika zcela lakonickými charakteristikami dané cesty – šlo o jakési moderní západní haiku, napůl vizuální, napůl slovní. Stopy po chůzi ale mohly nabývat i zcela jiných podob, často nejjednoduších geometrických útvarů úsečky a kruhu. Buď zkusil jít krajinou zcela ve směru určité linie nezávisle na cestách či tvaru terénu nebo zase v různě vzdálených kruzích sám sebou opisoval kružnice kolem nějakého význačného bodu po několik dní. Jindy naopak nechal sám sebe procházet v rámci určitého kruhového území po všech místních cestách a z celé akce pak vystavil pouze mapu s vyznačenými cestičkami. Tato chodecká díla už v podstatě přesáhla pojetí samotného landartu a zařadila se po bok dílům konceptuálním a dílům bodyartu, kdy umělec pracuje s vlastním tělem.

Long a jemu podobní se tak podíleli nejen na posunu pojetí umění, ale i samotné chůze. Už jsme v Ekolistu o spojitosti chůze s uměním několikrát psali (zmiňme například výstavu Od země přes kopec do nebe, kterou připravil Jiří Zemánek), protože chůze samozřejmě byla a je jednou ze základních zkušeností s krajinou pro umělce i pro ostatní, především když se jedná o nějaké putování, poutnictví. Long však posunul osamělou chůzi do roviny jakéhosi prchavého artefaktu, obdobnému pomalému pravidelnému tanci, ale za silného vnitřního prožitku vlastního těla uprostřed či uvnitř určité krajiny. Tomuto prožitku také pomáhá velká strohost až přísnost všech Longových počinů, kdy je evidentní naprosté soustředění na chůzi samotnou (spojenou s přenocováním v přírodě) a maximální naladění na přítomné vjemy z okolní krajiny, aniž by bylo vše neustále podrobováno intelektuální nebo umělecké reflexi, která nám často zážitek z krajiny kalí – jen si vzpomeňme, jak se ji neustále snažíme fotografovat, popisovat, porovnávat s mapou a informacemi v průvodci, zjišťujeme zajímavosti, hodnotíme ji atd. (Je ale zjevné, že i Long občas po zápisníku a fotoaparátu sáhne, s oblibou také počítá míle a vůbec různé objekty.)

	Richard Long, oblouk z bahna Firth of Forth. Richrad Long ho namaloval na stěnu pro výstavu ve skotské národní galerii v Edinburghu v roce 2007. Firth of Forth je záliv, na jehož jižním břehu Edinburgh leží Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
	Foto: Karel Stibral

Takovéto extrémní usebrání a maximální nasazení je cítit i z jiných než chodeckých Longových prací. Ať už jde o jednoduché křížící se a klikatící linie z kamenů či barvy, o dynamické malování blátem z oblíbené Longovy řeky Avon na stěnách galerií nebo o jednoduché kruhy či obdélníky z kamenů různých barev, vždy se jedná o výsledek poměrně jednoduché, i když fyzicky náročné činnosti s velmi prostým, i když často rozsáhlým a působivým výsledkem. Zejména kameny vyhovují takovému požadavku na jednoduché, tiché, a přitom intenzivní a energické umění, o kterém Long psal už v jakémsi svém manifestu z nepravidelných veršů v roce 1980 pod názvem Five, six, pick up sticks. Seven, eight, lay them straight.

Charakteristická pro úspornost Longova umění je i vizuální neokázalost, dokonce až jakási neatraktivnost a rezignace na estetickou libost, zvlášť když ho srovnáme s dílem asi nejznámějšího landartového umělce v environmentálních kruzích, Andyho Goldsworthyho. Zatímco tento druhý Brit vytváří vizuálně velmi atraktivní a nápaditá díla či skulptury z barevného listí, ledu, travin, kamenů a ovčí vlny všech možných barev i komplikovaných tvarů, Long stále zůstává u jednoduchých linií, tvarů a nenápadných barevných tónů. Zatímco Goldsworthy (kterého mám také mimořádně rád) přichází doslova s gejzírem nápadů a množstvím různorodých objektů často jen dočasných (linie listí plovoucí na vodě, rudý prach vyhozený do vzduchu), Long pracující s kameny či malující blátem vytváří úspornější, ale i o něco trvalejší pokusy. Zatímco Goldsworthyho díla jsou někdy až rafinovaně krásná a cíleně spolupracující s okolní přírodou, Long jako by zasazoval do přírody větší a někdy i vyzývavější, dokonce až cizí geometrické struktury. A to i když jsou tak prchavé, jako je třeba cestička vyšlapaná v poušti nebo kruh opsaný poutníkovou chůzí. Zatímco Goldsworthy pracuje s díly různých tvarů v různých kontextech a sdílí sympatie pro environmentální myšlenky a problémy, Long po značnou dobu trvá na striktním vymezení svého díla jako specifického umění, které se neangažuje ani v environmentální, ani v sociální oblasti. I tak ale Long samozřejmě vnímá změny v krajině, cíleně vede vnímatele svých děl k intenzivnímu prožitku přírody, a to v mnoha jejích aspektech. V neposlední řadě vede i k prožitku vlastního těla při tak zdánlivě jednoduché činnosti, jakou je chůze. Jde přitom o chůzi, která není turistikou, není nějakým religiózním či parareligiózním fenoménem, ale co nejjednodušším, „čistým“ pobýváním člověka v krajině a vnímáním jejích velmi jednoduchých „slov“ (jako jsou například záznamy z chůze v Dartmooru: les, bílí motýli, přechod proudu, půlka měsíce, pramen, boty sušené ve slunci atd.).

Land art (Earth art, Earthworks) Česky také někdy zemní umění vzniklo na konci 60. let minulého století v USA v době „květinových dětí“ a všeobecné generační revolty původně asi především jako revolta proti galerijnímu provozu a komercionalizaci umění. Umělci tehdy zamířili do volné americké krajiny, zejména pouští, a tady vytvářeli objekty a skulptury (jak je sami označovali) často značných rozměrů, ale jednoduchých tvarů v návaznosti na minimalismus. Zpočátku nešlo ani o nějaký dialog s krajinou či snahu se s přírodou „harmonizovat“, však se také k tvorbě často používali buldozery, umělé hmoty atp. a velké rozměry objektů nebyly k přírodě zrovna vstřícné (viz například balení celých pobřeží či ostrovů do různých fólií, kterým proslul umělec Christo). Už od počátku ale začal nabývat na významu i „dialog s krajinou“, environmentální dimenze, dokonce i religiózní momenty (návaznost na prehistorická kultovní místa – Dennis Oppenheim, Michael Heizer). Umělci začali tvořit díla začleněná do přírodního okolí a spolupracující s ním a jeho živly (Bleskové pole Waltera De Marii, ale i nejslavnější landartové dílo, Smithsonovo Spirálové molo). Někteří z umělců začali naopak vnášet „přírodu“ do galerií, jako když De Maria navezl do výstavního prostoru rašelinu. Na poměrně drsné zacházení Američanů s přírodou reagovali britští, respektive kontinentální umělci, kteří začali vytvářet díla „environmentálnější“ a k přírodě vstřícnější, často menších rozměrů či doslova efemérní trvalosti – Andy Goldsworthy, Richard Long, Hamish Fulton, David Nash atd. Dnes se často land art prolíná s dalšími typy současného umění, jako je bodyart, konceptuální umění, akční umění, geomancie, environment, ekoart, v některých dílech se prolíná i s urbanismem či zahradní architekturou (viz například návrhy úprav krajiny a dětských hřišť).

---

reklama

---