Filozofická detektivka o tajemství Přírody
Hadotova kniha je především historickou prací, která v období od antiky k počátkům 20. století sleduje tři navzájem propletená témata. První z nich je inspirováno proslulým výrokem řeckého myslitele Hérakleita z Efesu „Příroda se ráda skrývá“, druhým tématem je samotný pojem „tajemství přírody“ a třetím obraz Přírody jako bohyně Artemis/Isis (v souladu s Hadotem užívám tvar „Příroda“ s velkým písmenem všude tam, kde vystupuje jako personifikovaná bytost, transcendentní entita či přímo bohyně).
Dost možná právě takovéto shrnutí stačí k tomu, aby většinu potenciálních čtenářů a čtenářek, kteří nejsou milovníky některého z uvedených témat, odradilo od čtení recenzované knihy. To by ovšem byla velká chyba. Hadotovi se totiž povedlo něco jen zřídka vídaného: napsal odborné pojednání s potenciálem kvalitní detektivky! Jeho kniha se čte „sama“, doslova jedním dechem. Zajisté se na tom podílela dlouhá léta její přípravy i neobyčejná erudice autora, který se cítí jako doma v myšlení mnoha často velmi rozdílných autorů; například antických novoplatoniků, Wittgensteina či Goetha. Jeho hluboký vhled do filosofických úvah od antiky po novověk mu umožnil zprostředkovat čtenáři i složité problémy velmi přístupnou formou. Filosofie je tu navíc pojata jako skutečný proces tázání, a je proto nanejvýš vhodná pro ty čtenáře a čtenářky, kteří si ji představují jako určitou metodiku nebo ryze antikvární debatování o jsoucnu a bytí.
Prvním ze třech hlavních témat knihy je – jak jsem již naznačil výše – Hérakleitův výrok, který v originále zní: fysis kryptesthai filei. Hérakleitos (patrně 540 – 480 př. n. l.) byl již v antice označován za poněkud „temného“ autora a o smysl většiny jeho dochovaných výroků se dodnes vedou spory, a proto nelze ani nabídnout nějaký konečný výklad tohoto jeho aforismu. Fysis u Hérakleita však nejspíše označuje „přirozenost“ a celý výrok patrně odkazuje na fakt, že vše, co se rodí, vzniká jako zanikající a tíhne ke smrti. Trvalo to celých pět století, než byl tento aforismus opět citován, a jelikož se v této době již význam slova fysis proměnil, znamenal výrok nově: „Příroda se ráda skrývá.“ Pro stoiky se totiž výraz fysis stal označením neviditelné síly, již proces vznikání, růstu a zanikání uvádí do pohybu. Jsme zde svědky „přechodu od zkušenosti s určitým jevem k představě mocnosti či síly, která je s tímto jevem spojena“. Příroda je nově považována za bohyni a stává se předmětem uctívání. Personifikovaná Příroda je nově tím, kdo ukrývá svá tajemství a klade člověku překážky na cestě poznání. Motiv tajemství přírody se tedy objevuje poměrně pozdě, až v 1. století př. n. l. Tato metafora následně ovládla zkoumání přírody, fyziku i přírodní vědy a určovala dominantní přístup k přírodě až do 19. století.
S představou, že před námi příroda něco skrývá, se myslitelé vyrovnávali v zásadě dvěma způsoby. Jako první možnost se nabízí rezignace na samotné zkoumání přírody. Tento postoj si zvolil již Sókratés a jemu podobní filosofové, kteří se odmítali zabývat jevy vnějšího světa. Druhá cesta je založena na předpokladu, že člověk dokáže tajemství odhalit, pak ovšem velmi záleží na přístupu, který k přírodě zaujme. Poznání si může vynutit nátlakem nebo lstí; tento přístup označuje Hadot jako prométheovský, neboť Prométheus podle Hésioda ukradl bohům oheň a daroval ho lidem. Prométheovský člověk si osobuje právo vládnout přírodě; v křesťanské době je navíc tento motiv posílen odkazy na knihu Genesis (Bůh stvořil člověka a řekl mu, aby si podmanil zemi – Gn 1,28). Druhou alternativou je orfický přístup; zde autor odkazuje na Orfea, který vládl hrou na lyru a zpěvem. Orfický přístup se vyznačuje úctou k tajemství přírody a nezaujatým pozorováním. Hadot odmítá, že by jeden z přístupů byl správnější než druhý. Oba směry jsou podle něj potřebné a navzájem se nevylučují, ba dokonce mohou u jednoho autora existovat vedle sebe. Leonardo da Vinci se například rozhodl sestavit mechanický létající stroj a začal tím, že pozorně zakresloval let ptáků, aby mu porozuměl.
Nedozírného vlivu dosáhl prométheovský přístup, z něhož se zrodila naše moderní průmyslová revoluce. Hadot však ukazuje, že jeho počátky lze vystopovat již v antice, konkrétně v její tehdejší mechanice, magii a prvních experimentálních metodách. Zajímavě v této souvislosti upozorňuje, že méchané je řecký výraz pro lest. Mechanika totiž původně představovala způsob, jak přírodu obelstít, jak ji donutit, aby dělala to, co sama nechce, a to s pomocí uměle vyrobených nástrojů. Přístup magie je oproti tomu založen na přesvědčení, že přírodní jevy vyvolávají neviditelné síly a že na přírodu je třeba působit prostřednictvím démonů nebo různých božstev, které lze přimět ke splnění našich přání.
Klíčový zlom však nastává v novověku, neboť ještě antika i středověk se zpravidla spokojily se shromažďováním různých pozorování přírodních jevů. Francis Bacon a jeho následovníci (Descartes, Galileo, Newton a jiní) ovšem za skutečně významné začali považovat jen takové poznání, jež je získáno vlastním přičiněním vědce při pokusech učiněných pomocí „mechanického umění“, tedy analýzou měřitelných a počitatelných, smyslově daných fenoménů. Prací učence přestává být čtení a interpretace textů starověkých autorit, nýbrž se od něj vyžaduje samostatný výklad pozorování a provedených experimentů. Právě zde se rodí představa Boha jako velkého konstruktéra, hodináře, a lidské úsilí je nově směřováno k odhalování božích, tedy ne již magických tajemství. Kepler byl přesvědčen, že se člověk jednou stane „pánem Božího díla“. Vědci však nejdou tak daleko, aby zkoumali příčiny naměřených jevů, a to především kvůli možnému konfliktu s církevní doktrínou. Dokud tvrdí, že nabízejí racionální výklad jevů, ale netrvají na tom, že věci se mají skutečně tak, jak je popsali, je vše v pořádku. Problém nastává, když například Koperník nebo Galilei prohlásí, že jejich modely jsou doslovným popisem reálného oběhu planet. Tehdy se stávají objektem inkvizičního řízení. Od 19. století se mechanistická věda již zcela obejde bez zkoumání příčin a účelů a staví se zcela lhostejně k otázce Boží existence.
Paralelně s tímto prométheovským proudem se rozvíjí i jeho kritika. Již v antice se objevují úvahy, že Příroda má jistě dobré důvody, proč se skrývá. Možná nás chce uchránit před nebezpečím, které na nás číhá po jejím ovládnutí. K těmto řekněme „protoekologickým“ úvahám patřila například varování před těžbou v dolech, která podle Plinia Staršího vyvolává „nevoli matky roditelky“, tedy země, a vede k zemětřesení. V nové době se mezi významné kritiky prométheovského přístupu k Přírodě zařadili též Rousseau a Goethe, Heidegger nebo Heisenberg. Zatímco filosof Heidegger zastával názor, že je třeba odmítnout násilné odhalování přírody moderní technikou, fyzik Heisenberg upozorňoval, že technika jako taková pro lidstvo a přírodu nebezpečím není, ale že jsme se s ní dosud nenaučili správně žít.
Orfická metoda poznávání přírody je na rozdíl od prométheovského přístupu založena ve zkušenosti a užívá prostředků filosofie, poezie či výtvarného umění. Ukázkovým příkladem orfického přístupu je Platónův dialog Timaios. Autor v něm všechny přírodní procesy chápe jako božská tajemství a člověk nemá žádný technický nástroj, kterým by je mohl odkrýt, neboť sám dokáže porozumět jen tomu, co vytvořil svým uměním. Nejpovolanějším vykladačem přírody je podle něho básník, protože jen on vládne řečí (básnickým jazykem). Vesmír je totiž jakousi básní, již složil bůh. Od 17. století tato představa Přírody jako básně splývá s představou Přírody jako symbolického jazyka. Příroda tedy nejenže skládá báseň, ale dokonce je to báseň zašifrovaná. Básníci tak ve svých dílech mohou odhalit část tajemství Přírody, oné „velké“ básně vesmíru. Přístup k přírodě cestou výtvarného umění se prosazoval od 18. století, a to především jako reakce na stále sílící mechanizaci světa. Umělci se sami začínají chápat jako součást přírody. Někteří z nich v této souvislost začnou usilovat o ztotožnění se s fysis v původním slova smyslu. Hadot upozorňuje, že v západním malířství jde především o období romantismu, zatímco pro orientální kulturu je tato zkušenost součástí tradice.
Přecházíme ke třetímu tématu knihy, k obrazu tajemné Přírody jako bohyně Isis, jež byla v pozdní antice ztotožněna s Artemidou, nebo v latinské kultuře s Dianou Efeskou, a jejím motivům ve výtvarném umění a literatuře. Isis byla egyptská bohyně, jejíž kult s výraznými mysterijními rysy byl rozšířen po celém antickém světě; její socha nesla podle Plútarcha nápis: „Žádný smrtelník neodhalil můj závoj.“ Zde se dostáváme k vysvětlení samotného názvu knihy, neboť v 18. století byl ikonografický model Isidina závoje již výslovně spojován s tajemstvím Přírody a mnohé grafiky představují odhalení tohoto závoje jako triumf osvícenské filosofie nad tmářstvím. V této části Hadot podrobně rozebírá přístupy některých autorů, kteří se k odhalování Isidina závoje vydali cestou estetického vnímání přírody; například Goethe, Schiller, Novalis nebo Nietzsche.
Smyslem tohoto krátkého shrnutí bylo naznačit hlavní témata, jimž se Pierre Hadot ve své knize věnuje. V žádném případě však nemůže zprostředkovat ono intelektuální dobrodružství, které je s četbou knihy spojeno. Závoj Isidin lze jen doporučit všem, kteří se chtějí něco dozvědět o základech, na nichž stojí naše dnešní uvažování o přírodě. Pierre Hadot touto knihou plně prokázal, že dějiny metafor (například příroda jako tajemství) nám mohou napříč staletími pomoci odhalit vývoj představ o světě. V případě této knihy autor ukazuje, jak byl pomocí jistých metafor vyjadřován i zpětně ovlivňován postoj člověka k přírodě.
reklama
Kdo byl Erazim Kohák
Zelenočerný svět českého ekologického radikalismu po roce 1989
Věrní a rozumní. Kapitoly paliativní ochrany přírody Hany Librové
