Jak vznikal dům, který není připojený k inženýrským sítím. Recenze knihy Český soběstačný dům

Na čtení knihy Český soběstačný dům jsem se těšil. Sleduju po očku projekt Pavla Podruha skoro od samého začátku a doufal jsem, že se z knihy dozvím, jak ten podivný dům vznikl a jak funguje. A to mi kniha splnila. Nečetl jsem knihu od začátku. Kniha totiž začíná několika rozhovory s rodinami či lidmi, kteří žijí svůj koncept udržitelnosti. Já ale chci číst o soběstačném domě, takže skočím nejprve na poslední rozhovor, který je s architektem Vojtěchem Lichým, který soběstačný dům navrhnul.

A po něm nám konečně Pavel Podruh začne vyprávět příběh, jak se staví soběstačný dům. A pěkně tematicky to rozčlení. Na získání stavebního povolení. Na základy a zdi. Na energetiku. Vodu. Zahradu. Každá podstatná složka domu má svou kapitolu. Je to přehledné, dobře vystavěné. Autor ukáže, jaké byly původní představy, jak se vyvíjely v čase a jak to dopadlo.

A třeba kapitola o vyběhávání stavebního povolení je děsivé čtení pro každého, kdo chce stavět dům. Přečtěte si to, ať víte, do čeho jdete. Jak dlouho to trvá.

Ohromně dobrodružné je sledovat, jak se postupně měnily původní představy například o energetice domu. Na počátku bylo jedenáct požadavků: opakovatelnost, jednoduchost, robustnost, opravitelnost, životnost, účelnost, provázanost, dostupnost lokálních energetických zdrojů, estetičnost a kompaktnost, skromnost a uhlíková udržitelnost. Všechny jsou v knize víc rozvedeny, aby bylo čtenáři jasné, co se čím myslí.

A je zajímavé a poučné sledovat, jak se při vymýšlení, projektování a realizaci energetického ustrojení domu muselo někde ustoupit o krok, jinde jít jinudy nebo to zcela vzdát.

Kapitoly, které se věnují konkrétním technickým stránkám domu, jsou vždy zakončeny popisem reality provozu. Dozvíme se tak, že z původních vstupních požadavků na energetiku domu se povedlo realizovat jen některé. A autor nám popíše, co a proč se nakonec ukázalo, jako možné či nemožné.

Takže víme, že v energetice soběstačného domu je možná opakovatelnost. Celý dům i technologie je pečlivě zdokumentován a dokumentace je volně ke stažení. Robustnost, tedy odolnost domu proti poruchám jednotlivých komponent. Blackout jen tak nehrozí. Opravitelnost. V domě jsou komponenty, které jsou široce dostupné a nahraditelné. Provázanost, tedy že se řeší elektřina i teplo a další systémy propojeně. Estetičnost a kompaktnost.

Jeden z původních logických požadavků byl, aby tu elektrickou část vnitřností domu dokázal opravit a servisovat obyčejný okresní elektrikář. Aby obyvatelé domu nebyli závislí na technicích konkrétní firmy, u které nevíte, jak dlouho bude existovat. Je to naprosto logický požadavek. A naplnit se jej nepovedlo.

Technici se snažili navrhnout ostrovní, soběstačný dům tak, aby nebyl zamčený v proprietárních výrobcích, které má v nabídce jen jedna jediná firma. Aby jednotlivé komponenty byly jednoduše nahraditelné a aby to mohl udělat místní elektrikář. Vnitřnosti domu jsou ale vzhledem k zadání nakonec přeci jen tak složitý systém, že dům je a bude závislý na úzkoprofilových znalostech specialistů. (Tady nám s úsměvem ze své vlastnoručně postavené chaty mává Erazim Kohák.)

Rozhodně je dobrodružné spolu s Pavlem Podruhem tu evoluci technologického řešení sledovat. Soběstačný dům je technologická výzva, která k sobě sama přitáhla k řešení odborníky, kteří pomohli s realizací. Pro fajnšmekry a technické typy obsahuje kniha řadu tabulek, například předpokládanou denní spotřebu elektrického domu (26,06 kWh), detailní popis použitých technologií a jejich poskládání do funkčního celku.

Kniha obsahuje i velkoformátové fotografie, a to jak ne zcela fotogenických technologií, tak průběhu výstavby, a lifestylové fotografie hotového domu a naklizeného interiéru.

Příběhy jiných

Kniha začíná sérií rozhovorů, které vedl Pavel Podruh s jinými „šílenci“, kteří se svým vlastním způsobem vydali naplňovat svou představu udržitelného a soběstačného života. Rozhovory jsou to zajímavé se zajímavými lidmi, dávají tématu Českého soběstačného domu kontext, že jsou i jiné strategie, jiné možnosti, kudy se vydat k udržitelnosti.

Osobně by mi dávalo větší smysl knihu obsahově přeskládat tak, aby se nejprve čtenář dočetl o osudu soběstačného domu, a pak pro kontext dát rozhovory s dalšími lidmi.

A kdyby byla kniha jen a pouze o Českém soběstačném domě, byl bych vlastně taky spokojený.

Jestli jste někdy v médiích zaslechli něco o Českém ostrovním, později soběstačném domě, pak vám kniha zprostředkuje pohled opravdu zblízka a zevnitř. Elektrikáře a odborníky myslím technický popis střev domu neurazí, laiky neodradí. Počítám se mezi ty druhé a nesu si v sobě dojem, že se Pavel Podruh pokusil tu technickou stránku domu popsat věrně, jak vznikala, i jak dopadla. Bez bez nějakého velkého lakování na růžovo. Popisuje překážky, které se podařilo překonat, i slepé uličky či kompromisy, které bylo nezbytné učinit, aby dům nakonec stál a fungoval.

Jestli jste nikdy o Českém soběstačném domě neslyšeli, nevadí. Kniha je přístupná i zcela nepolíbeným čtenářům. Uvnitř je to zajímavá kniha o pozoruhodném domě. Pavel Podruh nepřináší univerzální a široce uplatnitelný návod, jak žít a bydlet. Jen si umanutě prošlapal cestu k domu na samotě u lesa. Za mě je to spíš slepá cesta. Nemůžeme všichni žít na samotě u lesa. Zaťatost, s jakou si Pavel Podruh k soběstačnému domu došel, je rozhodně inspirativní. Já bych to vzdal už u stavebního povolení.

Co mě dráždí

Celou dobu, co sleduju projekt Český ostrovní dům, který se během času přejmenoval na Český soběstačný dům, mě lehce dráždí opar produktové uhlazenosti, který se kolem projektu vznáší, celá ta věc si nese jakýsi stevojobovský parfém, nebo jak to vyjádřit. Nejvíc jsem se s tím pral u marketingu samotné knihy.

Jsem z toho trochu nesvůj, protože tu cítím jakýsi vnitřní nesoulad. Kniha popisuje dům, který hledá odpověď na naši nadspotřebu, na nesamozřejmý dostatek energie a vody, který prošlapává cestu lidem, kteří by se rádi spokojili jen s energií, kterou jim Slunce pošle na střechu, jen s vodou, která naprší či je pod zemí jejich pozemku. Je to svého druhu dobrovolná skromnost, realizovatelná za pomoci drahých moderních technologiích.

Erazim Kohák by touto cestou asi nešel, ale já si říkám proč ne. Nejsme ve středověku, tekoucí teplá voda ve sprše je fajn, splachovací záchod taky, vytápěná podlaha super. Je to moderní bydlení, které není napojené na inženýrské sítě.

A samotný obsah knihy je fajn, grafika knihy je fajn. Mám pochopení pro to, že se kniha dovede k dokonalosti.

Provokujeme mě ale ta marketingová konstrukce okolo. Jak je tu cítit to, jak tým reklamní agentury pomáhá vymýšlet koncept knihy. Dohaduju se, kolik času se věnovalo debatě okolo vtipu s háčkem na titulní straně. Jak někdo přijde s nápadem, že úvodní slovo napíše egyptolog Miroslav Bárta, protože ekocelebrita.

Nejvíc mě ale hněte marketingová manýra, kdy se do soběstačného domu dovleče laserová tiskárna, aby se část nákladu knihy vytiskla díky elektřině z fotovoltaických panelů na střeše. Koukněte, máme první solární knihu na světě! Proč?

Musel jsem si pro sebe tohle marketingové kupírování vytknout před závorku, abych se mohl vydat k samotnému obsahu. K té podstatě.

---

reklama

---