Kdyby zmizeli lidé
 |
|
|
Ukrajinské město Pripjať, z něhož se po pohromě v černobylské jaderné elektrárně
museli vystěhovat všichni jeho obyvatelé. I o něm se v knize píše. Na snímku pouťová autíčka v městě Pripjať.
|
|
| Foto: Justin Stahlman/Flickr.com |
Alan Weisman totiž při psaní hledal pomoc u mnoha vědců a dalších odborníků, takže jeho odpovědi nejsou nepodloženými dojmy vycucanými z prstu. Bez znalosti vlastního textu by se přitom na první pohled mohlo zdát, že téma je tak trochu sci-fi a v knize se vypravuje pouze o budoucnosti. To by ale byla zásadní mýlka. Weisman totiž své úvahy odvíjí od snahy poznat, jak vypadal svět před působením lidí a jak se pod jejich tlakem měnil. Podobně pak vykresluje, co všechno je dnes závislé na lidské činnosti. Nejde jen o očividné věci, jako je dejme tomu výroba energie v elektrárnách, ale i třeba o vliv afrických masajských kmenů na cesty budoucí migrace slonů atd. Protože je tedy součástí autorova hledání i pohled zpátky, dovídáme se na mnoha místech, co všechno už člověk ovlivnil – a často jde o události ohromného dosahu. Weisman připomíná například vědeckou hypotézu, podle níž je právě příchod lidí do Ameriky důvodem, proč tam vyhynula pravěká megafauna, tedy proč vymizela fascinující stvoření, jako jsou třeba medvěd krátkočelý, který prý byl asi dvakrát větší než grizzly, bobři velcí jako dnešní medvědi, různé druhy mamutů nebo lenochodi velcí jako krávy. „Kdyby se nebyl vyvinul Homo sapiens,“ cituje Alan Weisman vědce Paula Martina, „měla by Severní Amerika třikrát víc zvířat vážících víc jak jednu tunu než Afrika.“ Weisman však stranou nenechává ani další lidské hospodaření a upozorňuje, že třeba Velké pláně jsou výsledkem požárů, které američtí indiáni zakládali, aby lovnou zvěř soustředili do ohraničených míst a aby vytvořili pastviny pro bizony. Bizoni nakonec nevyhynuli, i když k tomu měli blízko, a podobně dodnes přežili sloni, žirafy nebo hroši. Vyvstává tak otázka, proč je lidé nevyhubili stejně jako spoustu jiných druhů. I na tu Weisman odpovídá.
Celá kniha ovšem není nějakým uceleným popisem světa bez lidí, ale spíš souborem kapitol, které se často bez nějaké návaznosti tématem zabývají. Tak je jednou součástí vyprávění popis uzavřených zón mezi znepřátelenými stranami na Kypru nebo na Korejském poloostrově, zatímco o kousek dál se spekuluje o tom, jak by po opuštění lidmi dopadl Panamský průplav. Text tak působí spíš jako série reportáží psaných na podobné téma. Je však pravda, že Weisman dochází i k obecnějším zjištěním, takže se například dozvíme, že z lidských staveb mají největší šanci na přežití ty ukryté pod zemí nebo že opravdu hodně dlouho by po lidech na Zemi zůstaly plasty (ty jsou mimochodem hlavní součástí obrovského smetiště v Tichém oceánu, které je prý velké asi jako Afrika).
Občas mi však připadalo, že autor přichází se závěry, ke kterým nesložil důkazy – například v kapitole o Bělověžském pralese tvrdí, že pokud by lidé neodstranili železnou oponu mezi polskou a běloruskou částí pralesa, společně s lidmi by z planety patrně zmizeli i zubři. To je ale tvrzení dost odvážné, jež zavání spíš politickou proklamací. Po zmizení lidí by se totiž zubři mohli snadněji rozšiřovat i mimo svou současnou oblast výskytu a putovat za svými příbuznými třeba do Bieszczad nebo na Ukrajinu. Jejich počtům by to pochopitelně spíš pomohlo.
 |
||
|
Některé důsledky lidské činnosti jsou odpudivé a představa, že vlastně docela rychle zmizí, je příjemná. Jenomže pak člověku dojde, jak je celá ta materiální stránka civilizace jen lehkým nátěrem planety. Na snímku ukrajinské město Pripjať.
|
||
| Foto: Matti Paavonen/Wikimedia Commons |
Nepovedená mi připadají i některá až nesmyslně zjednodušená tvrzení – třeba když Weisman větou „My lidé jen zbytečně nebo falešně předstíráme, že civilizační nánosy jsou silnější než neúprosné zákony přírody“ komentuje vzájemné vyvražďování kyperských Turků a Řeků. To bychom pak spokojené soužití dvou etnik mohli podobně komentovat slovy „My lidé jen zbytečně nebo falešně předstíráme, že neúprosné zákony přírody jsou silnější než civilizační nánosy“ a dostali bychom stejně bezobsažné tvrzení. U překladu mě pak zarazilo, že tak známý strom, jako je smrk ztepilý, je z anglického Norway spruce přeložen jako smrk norský (str. 24). Na jiných místech si ale překladatelka vedla lépe.
Celý text je zaměřen silně proenvironmentálně, přičemž spousta drobností a souvislostí ilustruje, jak moc jsme se Zemí a s přírodou propojení. Zároveň je však patrné, že se musíme hodně snažit, abychom se z jejího nejen životodárného, ale i dusivého objetí „vymanili“. Kolik nepřetržitého úsilí je potřeba k tomu, aby civilizační vymoženosti příroda nepohltila zpátky, nebo aspoň neznemožnila jejich využívání. Jen z newyorské podzemní dráhy se musí každý den odčerpat půl milionu hektolitrů vody, a kdyby čerpadla přestala fungovat, během půl hodiny by voda dosáhla úrovně, při níž by už nemohly projíždět vlaky. Následující úpadek by bez přítomnosti lidí byl hodně rychlý: „Kdyby se čerpadla zastavila, nemuselo by ani pršet, a celou soustavu by během několika málo dní zaplavila voda. V tom okamžiku by začala odplavovat půdu pod chodníky. Zanedlouho se v nich vytvoří krátery. Protože zde není nikdo, kdo by čistil stoky, vzniknou na povrchu nové vodní toky. Jiné se nečekaně objeví ve chvíli, kdy se zhroutí promáčené stropy metra.“ A to je samozřejmě jen jeden ze způsobů, kterými by si příroda brala město zpátky.
Když nad tím člověk přemýšlí, je to chvíli úlevné a chvíli dost znepokojující. Některé důsledky lidské činnosti jsou odpudivé a představa, že vlastně docela rychle zmizí, je příjemná. Jenomže pak člověku dojde, jak je celá ta materiální stránka civilizace jen lehkým nátěrem planety. Z textu je velmi často patrné, že Weisman chce varovat před důsledky lidské činnosti, že velmi často zdůrazňuje, co už člověk dokázal zničit. Má v tom pravdu a jeho důraz na potřebu skromnosti je oprávněný. Z celého textu je ale podobně cítit, že i když si lidé o sobě myslí sebevíc, příroda se v pozadí jen tiše směje a čeká, až ho ty jeho hrátky přejdou. Pak se zase vrátí v plné síle a většinu jeho „výdobytků“ z geologického hlediska rychle zahladí. Mně osobně některých z nich bude hodně líto. Podobně to možná cítí i Weisman, který na konec knihy zařadil návod, jak by lidé mohli oddálit svůj „soudný den“: „Vždy po čtyřech dnech vzroste počet lidských obyvatel této planety o jeden milion. Taková čísla vlastně nedokážeme ani pochopit, a proto se kontrole budou vymykat tak dlouho, dokud naše populace nezkolabuje, jak se to stalo každému druhu, který přerostl velikost této planety ... Inteligentní řešení by vystavilo zkoušce naši odvahu a moudrost. Bylo by to svým způsobem bolestné a stresující, ale nikoli smrtící. Vyžadovalo by, aby každá žena na světě měla jen jedno dítě,“ uvažuje Alan Weisman. Je to dost tvrdý závěr, Weisman se tady navíc neobtěžuje úvahami o sociálních důsledcích takového rozhodnutí. Přitom je to velká otázka – jak by asi vypadal svět opečovávaných a zřejmě úzkostlivě vychovávaných jedináčků? Dají se k tomu najít nějaké analogie třeba v současné Číně? Na tyhle otázky už Alan Weisman odpovědi nehledá, jeho knize se ovšem mimořádně daří právě k takovým úvahám přitáhnout pozornost – jaké jsou vlastně dopady lidského pobývání na světě? A nesešli jsme trochu z cesty? Svět bez nás má sice drobné chyby, jinak je to ale poutavé vyprávění.
reklama
