Krajina k pronájmu

Kniha esejů krajinného ekologa Petra Skleničky je inspirativním čtením o české krajině a jejích problémech, o fragmentaci, povodních či úbytku zemědělské půdy. Na přetřes se ale dostanou i biopaliva, ekologové a aktivisté nebo věda a vůbec bádání. Sklenička nabízí promyšlený a nevšední pohled na krajinu a věci s ní bezprostředně související. Jednoznačné odpovědi ale nečekejte.

Petr Sklenička, krajinný ekolog a profesor Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, nedávno vydal sbírku svých esejů, z nichž většina dosud nebyla nikde otištěna. Kniha Pronajatá krajina, vydaná nakladatelstvím Centrum pro krajinu s.r.o., vyniká kromě zasvěcených textů autora i grafickým zpracováním a ilustracemi Vojtěcha Domlátila a fotografiemi krajin Markéty Hendrychové.

Texty jsou v knize rozděleny do tří oddílů podle svého tematického zaměření. První část, nazvaná Cesty do krajiny, je věnována především aktuálním problémům při ochraně krajiny a krajinného rázu a eseje v ní obsažené mají nejblíže k žánru populárně naučnému – autor v nich často i odkazuje k odborné literatuře, z níž čerpá. Čtenář či čtenářka zde najde inspirující úvahy nad problémem fragmentace české krajiny, příčinami novodobých povodní, úbytkem kvalitní zemědělské půdy nebo biopalivy.

Skleničkovy závěry jsou nevšední tím, že nedávají jednoznačné a jednoduché odpovědi a že autor naopak prosazuje při řešení výše zmíněných problémů diferencovaný přístup. Upozorňuje tak například, že nemůže existovat nějaké objektivní hodnocení krajinného rázu a že i domněle objektivní hodnocení, které téměř nikdo nezpochybňuje – seznam zvláště chráněných druhů, limity hluku, znečištění ovzduší a jiné –, jsou výsledkem konsenzu konkrétního kolektivu odborníků, a že by se určitě lišila, pokud by byl jejich vypracováním pověřen kolektiv jiný.

Někomu se též může zdát provokativní autorův záměr vymezit „krajiny první a druhé kategorie“ (sám s tímto označením evidentně není spokojen, ale lepší nenavrhl). Tato kategorizace by vedla k daleko přísnější ochraně nejcennějších oblastí – ve srovnání s dnešním stavem. Pro ostatní krajiny navrhuje ponechání stávající úrovně ochrany. Výsledkem by mělo být, že výrazně negativní dominanty (továrny, lomy, průmyslové aglomerace a další) budou soustředěny do dnes již narušených míst a neměly by následně znehodnocovat naše nejcennější krajiny. Inspiraci k těmto úvahám nachází Sklenička mimo jiné ve Francii, kde to, podle jeho popisu, funguje. Je však otázka, zda k tomu Francie, jejíž rozloha je téměř sedminásobkem rozlohy České republiky, nemá poněkud lepší předpoklady.

Uvedu zde ještě jeden příklad takříkajíc kontroverzního tématu, jemuž se autor věnuje a který je navýsost aktuální: biopaliva. Petru Skleničkovi se podařilo na poměrně malé ploše textu shromáždit argumenty, jež podporují i kritizují myšlenku nahradit část fosilních paliv biopalivy a které jsou známé nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Autor je vůči biopalivům zjevně velmi obezřetný a neví, proč „se o biopalivech rozhodlo a teprve pak se začaly ověřovat všechny důsledky“. Zároveň však upozorňuje, že bychom neměli „zopakovat chybu nekritických propagátorů a stát se předpojatými kritiky“. Totéž lze jistě dodat i k problematice fotovoltaiky. Pozoruhodných úvah je však v první části knihy daleko více.

Texty, které jsou zahrnuty do druhého oddílu knihy pod shrnující název Osobní pouta, jsou psány daleko osobnějším jazykem než předešlé a vyznačují se výrazným citovým nábojem. Petr Sklenička v nich píše o místech i zájmech, které mu jsou velmi blízké a ke kterým má velmi emocionální, ba až sentimentální vztah: krajina okolo řeky Ploučnice, Francie, rybaření, zahradničení a české hospody – ty lze ve vztahu k autorovi zjevně řadit jak mezi „místa“, tak i „zájmy“. Nepřekvapí, že jeho oblíbeným literárním autorem je Ota Pavel a že z široké palety malířů jmenuje především ty, které proslavila jejich krajinářská tvorba (Slavíček, Macoun, ale i Jíra nebo Zrzavý).

Poslední, třetí oddíl knihy nazvaný Omyly a naděje obsahuje texty, které se převážně týkají otázek vědeckého bádání a praktického využívání vědeckých poznatků. Autor zde mimo jiné často čerpá ze zkušeností, které získal v zahraničí – zajímavá je především jeho reflexe semestrální výuky na univerzitě v americkém Utahu. Opětovně se vrací ke specifickému českému problému při obhospodařování zemědělské půdy, totiž že na ní nehospodaří v převážné většině její vlastníci, nýbrž nájemci, velká „eseróčka“, kteří často půdu chápou jen jako výrobní prostředek a necítí potřebu se o ni též náležitým způsobem starat. Hned na několika místech pak upozorňuje na nedostatečnou úroveň popularizace vědy u nás, a to především proto, že stávající systém hodnocení vědy a výzkumu ji vůbec nezohledňuje a grantové agentury (na rozdíl např. od Spojených států amerických) nevyžadují.

O jiném typu problému, avšak neméně závažném, pojednává text věnovaný formální podobě soudobých plánů, koncepcí, generelů a jiných podobných dokumentů. Ty totiž podle autora trpí zbytečnou „nadváhou“ – obsahují informace, které stejně nikdo nečte, neboť je ke svému rozhodování vůbec nepotřebuje. V době, kdy to alespoň podle mediálních výstupů vypadá, že k nejužívanějším slovům vůbec patří slovo „úspory“, není nijak potěšující číst, že zkušený odborník čte rozsáhlé dokumenty tak, „že skočí rovnou na stranu šedesát pět, kde konečně najde podstatné informace“. Proč ale platit těch prvních šedesát čtyři stran? ptá se autor. A asi ne jen on.

Vzhledem k povaze knihy – sbírka převážně esejistické tvorby – není příliš vhodné a účelné pouštět se s autorem do argumentační polemiky, neboť na tento typ textů nelze klást nároky, jaké obvykle uplatňujeme vůči vědeckým článků. Přesto si dovolím jednu terminologickou výtku, o niž si ale vlastně nevědomky řekl Petr Sklenička sám. Jeden celý příspěvek totiž věnoval kritice nevhodného užívání slov „ekolog/ekologický“. Za ekology pochopitelně nelze paušálně označovat ty, kteří „se přivazují“ – ke stromům, vratům spaloven, elektráren apod. To ovšem čtenáři a čtenářky Ekolistu jistě dobře vědí. Ponechávám zde stranou autorovo tvrzení, že na vině je český jazyk, který pro anglický výraz „environmentalist“ nemá jednoslovnou alternativu. S tím bych si dovolil nesouhlasit, neboť „environmentalista“ je myslím slovo v češtině již celkem běžné, i když stále ne vždy užívané v náležitém kontextu.

Moje výtka směřuje jinam. Petr Sklenička se totiž v jiném textu „provinil“ obdobně. V eseji věnovaném obrodě oboru meliorací užívá spojení „nová filozofie oboru“ ve smyslu nového způsobu uvažovaní v oboru. Jistě, filozofie postrádá výhodu ekologie, ke které lze přiřadit jednu, nebo maximálně několik málo obecně přijímaných definic. Filozofií naopak existuje celá řada a nelze dost dobře rozhodnou, která je ta pravá (takové tázání hlavně postrádá smysl). Z tohoto důvodu si filozofové většinou pomáhají etymologií, podle níž řecké slovo „filosofiá“ označuje „náklonnost k tomu, co je moudré“. To že dnes svoji „filozofii“ má již každý fotbalový klub anebo prodejní řetězec ještě neopravňuje obor meliorací, aby si ji rovněž přivlastnil (nebo to za něj činil autor knihy). Je to podobné, jako když česká média označují za „ekology“ různorodé aktivisty, protestující proti vibrátorům, obsahujícím ftaláty.

---

reklama

---