Krásný nový svět zelené ekonomiky
Na první pohled to vypadá, jako by se Anthony K. „Van“ Jones rozhodl nadělit si ke svým čtyřicátým narozeninám nějaký nevšední dar. Zřejmě půjde jen o náhodu, ale shodou okolností pouze několik dní poté, co oslavil svoje životní jubileum, přišla na americký trh jeho první a prozatím jediná kniha – The Green Collar Economy (Ekonomika zelených límečků, česky pod titulem Zelená ekonomika). Kniha vyšla před necelými třemi lety, v říjnu roku 2008, a přestože její autor nedisponoval výraznými finančními prostředky na propagaci, stal se z ní v průběhu několika málo dní bestseller.
Tehdy se konaly ve Spojených státech prezidentské volby, které vynesly do Bílého domu Baracka Obamu, a není vůbec náhodou, že to byl právě Van Jones, který v prvním roce jeho působení ve funkci pracoval na problémech týkajících se ochrany životního prostředí. Smělé plány, které nastínil ve své knize, však neprosadil a po silném mediálním tlaku, jenž se týkal jeho občanských aktivit v minulosti, rezignoval na svou funkci.
Čím je tedy Jonesova kniha tak zásadní, že se v zemi svého vzniku stala bestsellerem? Předně je třeba zdůraznit, že Jones píše o Američanech pro Američany, čemuž odpovídá i většině Evropanů nepříliš blízký apelativní tón jazyka, který sílí především v závěru knihy. Čtenáři a čtenářky se zde například dozvědí, že podle autora „nastal čas, abychom pozvedli zrak... aby Amerika opět snila... abychom dali křídla své fantazii“. Van Jones jako správný environmentalista připomíná osudovou závislost současného světa na levných (neobnovitelných) zdrojích energie a upozorňuje, že globální změny klimatu vedou k důsledkům, které nás ohrožují již dnes. Zároveň ale stejně silně jako problémy životního prostředí akcentuje i otázku chudoby; jeho kniha proto nese podtitul Jedno řešení pro dva nejpalčivější problémy naší doby.
Chudí a zelení
Spojování těchto dvou problémů není žádnou novinkou. Mohl bych zde odkázat například na Naši společnou budoucnost, zprávu Světové komise pro životní prostředí a rozvoj z roku 1987, z níž jasně plyne, že nelze dospět ke zlepšení životního prostředí bez vyřešení problému chudoby. Van Jones si je této závislosti vědom velmi dobře a přenáší ji do poměrů současných Spojených států, kde – pro někoho možná překvapivě – žije několik desítek milionů jejich (převážně afroamerických) obyvatel pod hranicí chudoby.
Autor – sám Afroameričan – poukazuje na zásadní rozdíl mezi vnímáním problémů životního prostředí u bohatých a chudých. Zatímco bohatí si dělají starosti kvůli odtávání ledovců na pólech a dalším globálním problémům, chudí bojují proti znečišťování vody a vzduchu v bezprostředním okolí svého bydliště. Zatímco první si kupují auta na hybridní pohon, druzí jsou podle autora hotovi stát se součástí „zelené ekonomiky“. Úspěch knihy tak není zapříčiněn nějakou převratnou analýzou současného stavu naší civilizace, nýbrž plyne z nápadů, jak ho řešit, i síly osobnosti jejího autora – Van Jones byl například v roce 2009 zařazen časopisem Time mezi stovku nejvlivnějších lidí světa.
Co to ale vlastně je zelená ekonomika? Podle Van Jonese každá práce „podporující rodinu i kariérní růst, která bezprostředně přispívá k ochraně či zlepšování kvality životního prostředí“. Tedy všichni ti, kteří v laboratořích vymýšlejí nové technologie, šetrné k životnímu prostředí, osvícení podnikatelé, kteří do nich investují, i konkrétní dělníci, kteří je uvádějí v život. Vzhledem k tomu, že těch posledních je potřeba zdaleka nejvíce, vyzdvihuje Van Jones jednu z velkých předností zelené ekonomiky: většina pracovních míst, jež vytvoří, předpokládá průměrnou kvalifikaci. Bude proto podle něj možné čerpat z velké „zásoby“ chudých nezaměstnaných, propuštěných vězňů a dalších lidí stojících na okraji společnosti, jejichž potenciál dosud zůstává nevyužit. Nové zelené technologie mají tu výhodu, že se jim musí učit všichni od začátku, a měly by proto umožnit i sociálně znevýhodněným lidem kariérní postup. „Ekonomika šetrná k životnímu prostředí není pouze prostorem, kde mohou majetní lidé utrácet své peníze. Stává se rychle i místem, kde mohou slušně vydělávat i obyčejní lidé,“ ujišťuje Van Jones své čtenáře a čtenářky. Jak toho ale dosáhnout?
Pomůže eko-populismus
Podle autora musí především „jakékoli hnutí usilující o trvalou a nezvratnou změnu stát na stejně trvalých a nezvratných principech“. V knize proto vymezuje tři takové principy: 1. spravedlivá ochrana pro všechny (tj. ochránit nejchudší, aby nebyli zároveň nejvíce postiženi ekologickou krizí); 2. rovné příležitosti pro všechny (zajistit rovnoprávný přístup k vymoženostem zelené ekonomiky); 3. úcta ke světu (Van Jones se hlásí k těm, kteří tvrdí, že svět má svou vlastní hodnotu nezávisle na lidech a že si ho nemáme vážit jen proto, že z něho máme prospěch).
Na těchto principech bude stát program, jehož konkrétní podobu označuje autor jako „zelený Nový úděl“ (záměrně se zde odvolává k Novému údělu F. D. Roosevelta, který s takto pojmenovaným programem státních zásahů do ekonomiky vyhrál v roce 1932 americké prezidentské volby). Van Jones sice z pochopitelných důvodů kritizuje především pravicovou politiku republikánské strany, konkrétně postupy R. Reagana a G. W. Bushe, ale na druhé straně je kritický i ke snahám budovat silný sociální stát. Odmítá jak stát coby chůvu, tak stát jako „velkého tyrana“, tedy silnou válečnickou vládu, a prosazuje model „vlády jako partnera“. Taková vláda by měla být „spolehlivým partnerem všem těm, kdo problémy světa řeší – a ne těm, kteří je vytvářejí“.
V praxi to znamená, že by se měla vytvořit „aliance zeleného růstu“, kde by společně s orgány veřejné a státní správy byly zastoupeny odbory, aktivisté hnutí za sociální spravedlnost, environmentalisté, studenti a náboženské organizace. Tato aliance by se společnými silami měla postavit „vojensko-naftařsko-průmyslovému komplexu“, který se svých dobytých mocenských pozic nebude podle Jonese ochoten vzdát bez boje. Spor v rovině argumentů již přívrženci zelené ekonomiky dle autora vyhráli a nyní zbývá přesvědčit o jejích přednostech široké masy lidí. K tomu má napomoci „eko-populismus“, tedy cesta, jak na stranu zelené ekonomiky strhnout většinu obyvatelstva, a ne jen většinu bohatých. Van Jones zdůrazňuje, že je třeba klást do popředí především taková řešení, která mohou přispět ke zkvalitnění života lidí s průměrnými a podprůměrnými příjmy, a zároveň nepřijít o podporu těch bohatých a vlivných.
Van Jonesovu knihu lze pracovně rozdělit na dvě, rozsahem přibližně stejné poloviny. Zatímco první, je teoretickým úvodem do zelené ekonomiky, druhá se zabývá analýzou fungujících programů, podniků a iniciativ, jež principy zelené ekonomiky naplňují. Autor zde například nabádá aktivisty, aby se ve svém snažení nevymezovali negativně, tedy tím, proti čemu bojují, nýbrž pozitivně, za co bojují. Měli by též budovat své aktivity na základě společných cílů.
Na několika desítkách stran následně shrnuje zcela konkrétní již fungující zelené projekty z oblasti energetiky, zásobování potravinami, odpadů, nakládání s vodou a dopravy. Poslední velká kapitola je pak věnována úkolům, které čekají na státní a veřejné orgány – prezidentem počínaje a vedením jednotlivých měst konče. Vláda by měla především určovat jasná pravidla hry (přijmout potřebné zákony a „poučit společnost o tom, co lidé dělat musí a co naopak dělat nesmějí“), vhodně investovat (přímo i prostřednictvím různých pobídek a záruk) a konečně přispívat ke vzniku nových institucí, které budou pracovat na řešení problémů. Uvedeno je i mnoho konkrétních příkladů „dobré praxe“ z různých států a měst USA. V jaké fázi naší cesty k zelené ekonomice se podle Van Jonese nacházíme nejlépe prozrazuje závěrečná věta jeho knihy: „Skutečná práce teprve začíná.“
Až na chyby to funguje
Již jsem upozornil, že Jonesova kniha byla napsána pro americký trh i tamější čtenáře, což se mimo jiné projevuje v odkazech na řadu specifických reálií (z historie i populární kultury), které překladatelka Eva Křístková pečlivě v poznámkách vysvětluje. Kniha se navíc rodila v mimořádně zajímavé době: před prezidentskými volbami – autorovy sympatie vůči demokratům jsou zřejmé – a v době nastupující ekonomické krize. Víme-li například, do jakých ekonomických potíží se dostala Kalifornie, budeme asi obezřetněji přistupovat k její environmentální politice, kterou Jones tolik vychvaluje.
Podobně je tomu v případě Islandu, který vyzdvihuje autor předmluvy ke knize, Robert F. Kennedy jr.; byť to samozřejmě nebyly „zelené projekty“, jež Island přivedly na podzim roku 2008 na pokraj bankrotu. Van Jones navíc občas příliš podléhá černobílému vidění světa, například když tvrdí, že domorodí Američané „žili v dokonalém souladu se všemi ostatními živými tvory“. Představa, že dřív, v jakémsi zlatém věku, bylo všechno dobře, a nyní je naopak vše špatně, je výrazně ahistorická a poplatná romantizujícím představám o minulosti.
Přesto i český čtenář může touto knihou mnohé získat. Například si bude asi více vážit našeho systému hromadné dopravy (ve městech i mezi nimi), který je třeba ve Spojených státech, výrazně orientovaných na individuální automobilovou dopravu, teprve (znovu)vybudovat. Na druhé straně zjistí, že mnohé problémy máme společné i na lokální, a ne jen globální úrovni, neboť také v USA dochází k živelnému růstu příměstských oblastí a „rozlézání“ měst. To by se, podobně jako u nás, mělo řešit prosazováním výškových staveb, což je v kontextu Spojených států možná překvapivé zjištění, neboť typické americké město máme spojeno nejspíše právě s mrakodrapy.
Třebaže byla kniha primárně psána pro americký trh, lze její české vydání jednoznačně přivítat, neboť nabízí některé užitečné podněty k zamyšlení a již dnes, tři roky po svém vydání, ji lze chápat jako pozoruhodný dokument dobového uvažování o environmentálních problémech současnosti a způsobech jejich řešení.
reklama
Kdo byl Erazim Kohák
Zelenočerný svět českého ekologického radikalismu po roce 1989
Věrní a rozumní. Kapitoly paliativní ochrany přírody Hany Librové