Ledovce, divočina velehor i konec světa aneb O vznešenu

Není jistě běžné, když jedna z nejvýznamnějších evropských galerií, Tate Gallery v Londýně, věnuje celý jeden velký sál z dosavadní plochy věnované historii malířství něčemu tak zdánlivě subtilnímu, jako je estetický pojem vznešenosti. Pod snad až příliš lákavým názvem Umění a vznešeno. Hrůza, muka a transcendence (Art and the Sublime. Terror, Torment and Transcendence) jsou nyní dlouhodobě vystaveny obrazy v jednom z velkých sálů této prestižní galerie. Doprovázeny jsou jak delšími komentáři, tak menším katalogem. Vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobý projekt a řady českých turistů v Londýně i v Tate Gallery samotné nejsou nijak malé, stojí za to ho připomenout i v Ekolistu. Zajímavé už je samotné instalování této expozice – kromě toho, že jsou na většině děl zobrazeny přírodní náměty, věnuje se expozice i určitému typu našeho postoje k přírodě. Kategorie vznešena je totiž od 18. století spojena s oceněním do té doby odmítaných scenérií či typů krajiny, které vykazovaly znaky divočiny.

Byl to pojem, který označoval v evropské kultuře dosud nevídané zalíbení v divokých scenériích velehor, ledovců a pralesů A pokud dnes obdobné terény navštěvujeme, nebo je dokonce chráníme, pak je to právě dědictví předchozích století. Pojem vznešena totiž pomohl k označení dosud nejasných a zdánlivě protichůdných pocitů zhrození, strachu a zároveň estetického zalíbení. Sami jistě cítíte, že je značný rozdíl v pocitu, když se díváte na krásného ptáčka či utěšenou kulturní krajinu, řekněme Třeboňsko, a nebo když se nacházíte na úpatí Dachsteinu nebo stojíte před bouřícím mořským příbojem s několikametrovými vlnami tříštícími se o skaliska.

Velká cesta za vznešenem

O vznešenu má opravdu smysl mluvit jako o pojmu, protože se k němu vážou více či méně precizní definice, nebo dokonce celá pojednání. Předmětem zájmu se stal už v antice, kdy vydal spis O vznešenu tzv. Pseudolonginus. Na víc než tisíciletí se pak však tento pojem jako svébytná estetická kategorie vytratil. Ke konci 17. století byl ovšem zmíněný spis z řečtiny přeložen do angličtiny a francouzštiny a filosofové mu začali věnovat víc pozornosti. Ve francouzském kontextu byl používán spíš ve spojení s rétorikou či uměním, v Británii však kromě umění začal stále víc pronikat do jazyka v souvislosti s přírodou. Britové totiž během konce 17. století a začátku 18. začali ve větší míře podnikat své Grand Tour, tedy cesty vyšších vrstev na zkušenou, často do Švýcarska.

V záznamech cestovatelů zpočátku nacházíme především údiv a posvátnou hrůzu při pohledu na švýcarské Alpy, jejich pocity jsou však většinou smíšené s určitým pohoršením či údivem nad chaotičností a asymetričností takových pustin. Kostrbatost strmých skalnatých štítů, ale i horské pokroucené smrky, z nichž visel v chuchvalcích lišejník provazovka, se zcela vzpíraly klasickým představám o krásnu. V průběhu 18. století tento trend v cestování pokračoval. Britové a někteří další, zejména sami švýcarští intelektuálové už před polovinou století vstupovali i dovnitř pohoří, zejména v oblasti Chamonix. Těmto odvážlivcům se pak naskýtaly děsivé výjevy na ledovce a nebetyčné masy kamení, skalisek a vodopádů, které v nich však zároveň vzbuzovali pocity krásy, či dokonce estetické extáze (viz vůbec jedna z prvních takových cest Graye a Walpolea v letech 1738–39). Doma pak o těchto dosud nepoznaných zážitcích vyprávěli či psali celé knihy a strhli doslova lavinu dalších britských turistů. Ty pak následovali i intelektuálové a bohatší vrstvy z kontinentální Evropy.

Angličané současně začali vyhledávat obdobné zážitky na svých vlastních ostrovech, zejména v Lake Districtu, ve Walesu a na skotské Vysočině. V polovině 18. století navíc vyšla jedna z nejznámějších britských prací o estetice, Filosofické zkoumání původu našich idejí vznešena a krásna (1757) od Edmunda Burka, pozdějšího významného politika. Zde je už pojem vznešena výslovně paralelní k pojmu krásy jako druhý nejvýznamnější estetický pojem. Estetická libost, označitelná jako pocit vznešenosti, je založena na našem setkání s něčím velkým, mocným, ale i nepřehledným, drsným, chaotickým, temným či ostře kontrastním. Paradoxně tedy něčím, co souvisí s naším strachem nebo pudem sebezáchovy. Oproti tomu krásno mělo podle Burka souviset s láskou a s vlastnostmi, které v nás tento cit vyvolávají – tedy s malými rozměry, hladkostí, měkkostí, příjemnými barvami, jejich pozvolnými přechody atd. V každém případě ale najednou estetická libost už nebyla něco odvoditelného od proporčnosti, symetričnosti či vhodnosti, ale na těchto vlastnostech byla nezávislá a někdy jim i protichůdná. Co jiného je tak asymetrického či postrádajícího užitečnost jako pusté hory či mořská bouře? Symetrii, jak dokládá Burke, ovšem nenajdete ani na něčem, co je krásné, třeba na louce či keři.

Británii pak během století doslova zachvátilo obrovské zalíbení v asymetrii, nepravidelnosti či neužitečnosti, samozřejmě především přírody. Ještě na začátku století obdivovali Britové poklidné pastviny a idylické vesnické výjevy po vzoru římských básníků a klasicizujících krajinářů. Najednou však byla vzývána příroda volná, ba divoká. Tváří tvář přírodě už nebyl citován Vergilius, ale třeba právě Burke nebo domácí básníci. Posun v estetických preferencích však nebyl jen něčím, co se týkalo hrstky intelektuálů či „noblemanů“. Měl (a dodnes různé estetické preference mají) zcela praktické důsledky. Jedním z nich bylo vytvoření anglického krajinářského parku, který byl odvozen z volné přírody a nikoliv z architektonických geometrizujících konstrukcí. Objevilo se dokonce na podobných pravidlech založené utváření celé krajiny, landscaping. Důsledkem zmíněných změn je v podstatě i vznik turistiky – do „volné“ přírody lidé vyrážejí už ne jen za prací či lovem, ale za zábavou a odpočinkem. Britové „objevují“ nejen Alpy či vlastní hornaté terény, ale zakládají celou turistickou a později i horolezeckou tradici. Toto směřování však zpočátku nemělo ještě sportovní charakter, jakkoliv ten je u Britů přítomen skoro vždy, ale spíše šlo o hledání uměleckých a estetických zážitků. Kromě pojmu vznešena se pak objevuje i pojem malebna, picturesque (o něm okrajově viz článek August Bedřich Piepenhagen: Chvála zpustlé krajiny), který sloužil k označení výtvarně zajímavých scenérií, jež byly obdobně neuspořádané, dramatické a kontrastní. Tento pojem byl dokonce používán výslovně i ve spojení Picturesque Tour, cesta za malebnem, které označovalo cesty do krajin svým způsobem divokých, často hornatých či zalesněných. Malebno však na rozdíl od vznešena nemuselo být tolik propojeno s velikostí či strachem.

Na Brity později navázala i kontinentální Evropa a pojem vznešena v Kantově Kritice soudnosti (1790) tvořil společně s krásou dvojici základních estetických pojmů. I v tomto, pro estetiku asi nejvýznamnějším díle byly tyto pojmy vyvozovány do značné míry právě ze zkušenosti s přírodou. I zde se krásno a objekty vzbuzující krásu odlišují od těch vznešených na základě pocitů, které vyvolávají. Zatímco krása je u Kanta jednoduše řečeno pocit libosti bez vztahu k užitečnosti či funkčnosti předmětu, u vznešena se střídá libost s nelibostí, je to pojem mnohem dynamičtější. A taky, oproti Burkovu pojetí, začíná pojem vznešenosti stále víc mířit k oné transcendenci zmiňované v názvu výstavy. K jeho vnímání je totiž podle Kanta třeba mít už předem hlavu naplněnou mnoha kulturními idejemi – jak referovali doboví cestovatelé, ve švýcarských domorodcích skaliska ani ledovce nějaký kladný estetický dojem nebudily. U Kanta pojem vznešena skutečně označuje ideu vznikající v naší hlavě, přírodní objekty ve skutečnosti vznešené sami nejsou, to až naše reakce. Vznešeno nám podle něj dává nahlédnout vlastně za přírodu směrem k transcendentálnímu základu světa. A také k uvědomění, že je v nás svoboda, která i tváří v tvář hrůzným scénám přírody umožňuje jejich estetické ocenění. Příroda nás zcela neovládá.

Pocit vznešenosti není či nebyl samozřejmě pociťován jen při pohledu na velehory, ale třeba i na vysoké stromy či pralesy. Právě tyto pocity při pohledu na stromové obry z tropického pralesa vedly Alexandra Humboldta k vytvoření pojmu přírodní památka. A pochopitelně, pojem vznešena není výhradně určen k popisu pocitu z přírody. Není to jen příroda, ale může být použit ve vztahu k lidskému dílu – třeba egyptským pyramidám či katedrále, ale i k člověku samému.

Vznešené i děsivé

Na výstavě v Tate Britain tvoří převážnou část vystavených děl obrazy přírody, nicméně menší část je věnována i obrazům spojeným s lidským konáním. Divák tady najde, jak se dá čekat, britské umělce, přičemž třeba de Loutherberg byl švýcarského původu, ale tvořil většinu života v Anglii a pro Angličany. Výstava ale není založena pouze na umění 18. a 19. století, kdy byla vznešenost „v kurzu“. Jsou zde i obrazy ze století dvacátého, přičemž časově nejmladší dílo, instalace nápisů Douglase Gordona, bylo dokončeno k výstavě až v roce 2010. Běžný zájemce z ČR se sice s většinou jmen malířů, snad s výjimkou Williama Turnera, pravděpodobně nesetkal, ale určitě stojí za vidění impozantní obří plátna zachycující konec světa i nebeské pláně Johna Martina, Loutherbergovu impresivní lavinu v Alpách a další. V sále najdeme ale i obrazy zachycující konec cestovatele Henryho Hudsona na pozadí ledovců, odkazy na Biblické děje (Blake) i lidmi přetvořenou Svatou zemi, Bibli citující moderní nápisy (Gordon), ale třeba i dramatické scény zobrazující lovícího lva. Výběr některých obrazů však budí přinejmenším rozpaky. Jednoduše řečeno, některé obrazy nejsou vznešené, ale spíše děsivé. To vyplývá samozřejmě z toho, že vznešeno je pocit, který s hrůzou těsně souvisí. Jakoby se ale zapomnělo, že vznešeno je právě dynamické, obsahující nejen složku strachu, ale i složku estetického zalíbení – v objektu samém či v jeho zobrazení. A to se obávám, že třeba v případě Turnerova zobrazení smrti v podobě děsivého kostlivce přehnutého přes cválajícího koně či Orpenova temného a bahnitého bitevního pole, stejně jako ve vražedné scéně z Macbetha od Fuseliho prostě nenajdeme. Jeden z vystavených obrazů pak sice sleduje biblické téma (Útěk do Egypta), ale je výslovně pojat spíše anekdoticky a se vznešeností nemá společného nic.

Určité pochyby může vzbudit i úzký, ale cenově dostupný a barevnými obrazy doprovozený katalog s obsáhlou statí. Trpí poněkud tím, že jeho text je vystavěn především na sekundárních pramenech – jméno Edmunda Burka v něm sice najdeme několikrát, ale nikdy s přímou citací z jeho díla, a tak je tomu třeba i u Johna Ruskina aj. Že je text značně „anglocentrický“, očekáváme, ale přece jen – nestál by širší kontext alespoň za občasnou zmínku? Britský zájem o vznešeno předjímali, byť v poněkud jiném použití, i Francouzi (Boileau-Despréaux), v katalogu v podstatě chybí vrchol tohoto pojmu u Kanta, o „znovuvzkříšení“ tohoto pojmu v postmoderně (Lyotard) ani nemluvě. Pojem vznešena přece není jen nějaký termín z historie používaný při pohledu na ledovce, ale i zcela současný filosofický pojem. Výsledkem je tedy text sice podnětný a záslužný, ale působící dojmem jakési vysokoškolské seminární práce založené na sekundárních zdrojích různé kvality, nejde o nějaký zasvěcený pohled na daný předmět.

Nenechme se ale znechutit nedotažeností celého projektu – pokud Tate Britain navštívíte, rozhodně nezapomeňte na sál č. 9 se vznešenem dokumentujícím naše (evropské) zalíbení v divoké přírodě. Možná si přitom lépe uvědomíte, jak je naše nadšení horskou scenérií nejen v Alpách, ale třeba i v Krkonoších, Boubíně či Mionší kulturně podmíněné a jak si výlety do těchto koutů užíváme v podstatě nedlouho.

---

reklama

---