Ledové Čechy – vynikající průvodce českou zimní krajinou

Geologovi Radkovi Mikulášovi učarovaly zamrzlé hladiny – na výlety se na ně vydává už desítky let. Za tu dobu toho spoustu zažil, ví nebo aspoň tuší, po jakém ledě se dá jezdit, za jakých podmínek na ledě vznikají poutavé obrazce a kam vyrazit za ojedinělými ledovými jevy. Taky se při poznávání párkrát vymáchal a vlastnosti tohoto „materiálu“ poznal opravdu na vlastní kůži. Svoje dlouholeté zkušenosti uložil do knížky Ledové Čechy, kterou loni vydalo nakladatelství Academia. Vznikl tak fotoprůvodce, který jen těžko hledá srovnání.

Knížka začíná lehce rozvleklým rozhovorem s autorem, ovšem už z něho je jasné, že příprava na tuto knihu nebyla žádná selanka: „Základní pomůckou (bruslaře), která se dá snadno vyrobit i doma, jsou takzvané záchranné bodce. Vypadají asi jako dvě šídla nebo dva šroubováky s ostrými špičkami. Ty má bruslař složené a pověšené na krku, takže je nemůže ztratit. Kdyby se pak propadl pod led, rychle si pro ně sáhne. Zabodne je do ledu co nejdál od díry a začne se na led pokládat, soukat a přitahovat. Ve velké většině případů se takhle bez problémů dostane jaksi naplocho na pevnější led. Důležité je, aby to šlo rychle. Bruslař nesmí zůstat ve vodě déle než minutu, pak už by se začaly projevovat stresové mechanismy.“

Uvedená pasáž je neobyčejně sympatickým gestem vůči čtenářům. Pokud by snad některý z nich chtěl podle průvodce opravdu vyrazit do terénu, díky autorovým radám se možná i vrátí domů. Tím se Radek Mikuláš liší od mnohých autorů, které jako by vůbec nezajímalo, že jsou jejich knihy k nepřežití. Hned v úvodu čtenáře i chvályhodně uklidňuje: „V podstatě jsem nezažil jediný vážnější problém, že by bylo zapotřebí volat pomoc nebo záchranáře. Vždycky, když se někdo z nás probořil – což se stalo několikrát – všechny známé způsoby samozáchrany a sebepomoci fungovaly. Nešťastník byl převlečen, napojen teplým čajem a s mírně natrženým úsměvem pokračoval s námi dál.“ No vida, není se čeho bát!

Kde je led modrý?

Vlastní průvodce je rozdělen do několika částí, z nichž čtyři bychom mohli označit za hlavní. V první autor představuje typy přírodního ledu v české krajině. Postupně tak popisuje, jaké jsou vlastnosti ledu třeba na řekách, na údolních nádržích, na rybnících a na potocích nebo jak vznikají ledopády, ledové jeskyně či jehlový led. A co se dozvíme? Třeba to, kde se můžeme na vlastní oči přesvědčit, že led je ve skutečnosti modrý.

Už v téhle části občas dojde řeč na konkrétní lokality (třeba na ventaroly na vrchu Boreč), podrobněji se jim však Radek Mikuláš věnuje až v druhé kapitole nazvané Průvodce ledovými místy. Tady jsou představeny velké řeky a další zamrzající oblasti, přičemž u všech hesel nechybějí osobní zkušenosti. Na širokém Labi je krásné bruslit, ovšem je to značně zrádné; navzdory všeobecnému přesvědčení jsou i na dolní Vltavě místa, která zamrzají; zvláštní kouzlo má Kokořínský důl, kde se vytvářejí nádherné ledové desky; úchvatné ledopády jsou zejména na Křinici v Českém Švýcarsku. A které místo aspiruje na ledové království Čech? Je to Lipno. „Největší vodní plocha v Čechách, v nadmořské výšce nad sedm set metrů, mezi dvěma horskými hřbety. Co víc si přát? ... Kouzlo zimního Lipna neumím popsat,“ říká v knize sám autor a místo toho nabízí fotografie (viz rovněž galerie pod článkem). Lipno je navíc mělké, takže v něm nejsou místa, kde by stoupala voda ode dna a která by proto nechtěla pořádně zamrzat (což se stává na Orlíku).

Po ledových místech následuje Průvodce ledovým počasím. A tady už to začíná být mimořádně zajímavé. Autor pečlivě vysvětluje, co se s ledem děje při nejrůznějším počasí a co z toho může vzejít. Vidíme tak třeba tuhnoucí sněhové koláče, ledy, které se ohýbají, ledy, jež se tvoří na dně potoků, zatímco nad nimi zůstává nezamrzlý proud, ledy připomínající mramorové dlaždice nebo jakési temné hvězdy vznikající kolem díry do ledu. Vše je přitom náležitě dokumentováno fotografiemi a člověk jen žasne, co všechno je možné na ledě vidět.

Podobný pocit vyvolává i následující kapitola Průvodce ledovými ději, událostmi a náhodami. Vedle mnoha estetických pohledů, které vznikají třeba díky bublinám, v ní najdeme rovněž záznamy například o tektonice ledu, o ledových svazích, které vznikly jako důsledek vypouštění vody ze zamrzlých přehrad, o ledových zácpách, jež můžou být nebezpečné i pro obce podél řek, nebo o ledových "letorostech", které zaznamenávají, jaké byly mrazy za několik minulých nocí. I v této části se autor pokaždé snaží vysvětlit, jak vlastně k danému jevu mohlo dojít.

Stejně postupuje i ve třech posledních kapitolách knihy, které už ale spíš jen doplňují předchozí obsah o několik dalších zajímavostí – třeba o snímky zvířat či rostlin zamrzlých do ledu, o pohled na led z rybí perspektivy či o vysvětlení, že například v Krkonoších a na Šumavě dnes máme krajinu, jež byla v minulosti formována právě za pomoci ledu.

Poučení i krása

Silnou stránkou průvodce je nejen námět, ale i zpracování. Na levé části dvoustrany je vždy text, zatímco naproti fotografie – čtenář má tak hned jasnější představu, o čem autor píše. To je ale ve fotoprůvodcích celkem běžná věc. Ne tak běžný je přístup autora. Když popisuje tzv. „siločáry“ tvořící se v ledu, uvažuje nad tím, že za jejich vznikem může stát nějaké vodní elektrické pole. Zároveň k tomu ale dodává: „Nevím a ani nechci pátrat po tom, jestli nějaký fyzik tento jev už podrobně popsal nebo pokusně napodobil. Nebudu běhat po ledě s voltmetrem a pH metrem a odebírat vodu v pórech ledu k chemickému rozboru. Buď už to někdo dávno udělal a výsledek jeho práce leží ve starých zaprášených časopisech v mnoha světových vědeckých knihovnách, nebo to udělá v budoucnu s výše popsaným efektem nesmrtelnosti takového objevu. Radši se budu v tomhle a dalších podobných případech jen dívat a obdivovat elegantní křivky.“

A na tohle stojí za to upozornit – průvodce je dílem přemýšlivého člověka, který se snaží přijít věcem na kloub. Vychází při tom ale z toho, že má rád zimní krajinu a rád vyráží na výlety po ledě. Důležité není vyrvávat přírodě tajemství, ale prosvětlit své dny něčím krásným nebo zajímavým. V rukou tak máme fotoprůvodce, v němž se šťastně spojuje „vědecký“ pohled s „estetickým“, v němž autor přibližuje někdy ne zrovna jednoduché procesy, přitom ale poctivě přiznává, že se mu to všechno hlavně líbí.

Musím říct, že jsem za takovou knížku rád. Dlouho jsem na bruslích nestál a už jsem skoro zapomněl, jaký je bruslení na přírodním ledě zážitek. Na slepých ramenech Labe nám sice občas puk zapadl do díry mezi ledem a břehem a okraje hrací plochy byly poněkud nerovné, žádné bruslení na zimním stadionu se tomu ale nemohlo vyrovnat. A mezi své dobrodružnější výpravy rozhodně počítám tu na bruslích po Opatovickém kanálu – zvlášť plazení se pod někdy hodně nízkými mostky byl téměř adrenalinový sport. Nevím, jestli čtenáře tahle kniha přesvědčí zrovna k tomu, aby si nazul (nebo dokonce koupil) brusle a vyrazil na zamrzlé hladiny. Osobně to sice můžu doporučit, taky ale vím, že je k tomu přece jen potřeba jisté odvahy a opatrnosti. A i když se v knize dozvíte i to, jak se chovat při proboření, její hlavní přínos bych přece jen viděl jinde. Radek Mikuláš přesvědčivě ukazuje, jak dokážou být Čechy neobyčejné i v místech (a obdobích), kde by to člověk na první pohled asi nečekal. Led je prostě zajímavý – a někdy opravdu krásný.

---

reklama

---