Místa na mapě i v srdci

Dvě desetiletí vznikaly eseje sebrané do přesto celistvé a výborné knihy Václava Cílka s tajemným názvem Makom, kterou na konci loňského roku vydalo nakladatelství Dokořán. Toto slovo pochází z hebrejštiny a znamená místo – i když spíš jde o místo v srdci. V kabale pak znamená šesté nebe, kde se vše předurčuje, kde klíčí události, které poté dozrávají na Zemi. Všechny tyto významy poukazují i k obsahu knihy – její autor se v ní pohybuje od „reálných“ míst v krajině, přes jejich vztah k duši člověka, až ke vztahu k božské dimenzi. Přestože se jedná o sbírku už zveřejněných, byť často doplněných textů, celek je jednotný a celistvý, snad i víc než v Cílkově předchozí knize (Krajiny vnitřní a vnější, Dokořán 2002, viz EkoList duben 2003). Jedná se ovšem o jednotu vpravdě barokní a postmoderní – texty se vinou v bohatých zákrutách a mění překvapivě i hravě směr, mísí žánry i běžné roviny nazírání. Vlastní vhledy a zkušenosti se prolínají s cizími texty, hojně a dlouze citovanými, náboženství se mísí s vědou, nejširší úvahy o civilizaci i přírodě s okouzlujícími a až ornamentálními detaily či téměř osobními vzkazy. Knihu v její pestrosti ještě doplňují barevné i černobílé fotografie Hany Rysové i samotného autora textů, štětcem a tuší črtané kresby Antonína Střížka a staré grafiky či dobové obrázky.

	Obálka knihy Makom.
	Repro: EkoList

Tentokrát dělí Cílek své dílo na tři hlavní části, byť z toho, co bylo řečeno, je jasné, že vše se natolik prolíná, že jde víceméně o kontinuální přechody a dělení přibližné. První část „Místa, krajiny, návraty“ se soustřeďuje, jak název napovídá, především na konkrétní podoby krajiny a místa v ní. Najdeme zde stať o geniu loci středních Čech, podíváme se do Kutné Hory i Vrbčan u Kolína, Jíčína či Broumovska i Slovenského krasu. Všude nás autor provází českou, ale i slovenskou krajinou, „místy našeho srdce“, a ukazuje na nečekané spojitosti, zakotvenost v historii, ale i na otázky zcela současného přístupu ke krajině. Důležité je i to, jak místo dotvářejí konkrétní lidé – a mohou to být i opomínaní ruští umělci tvořící v Praze. Cílek nám ukazuje tajemstvím i posvátnem prodchnuté lokality i předměty (paládium země české), dokáže ale najít zalíbení i v průmyslové, i když spíš průmyslem opuštěné, kladenské scenérii.

Ve srovnání s minulou knihou se Václav Cílek neobrací tolik do krajiny přírody – hor, lesů polí a vsí, ale do krajiny městské. Vždyť také sám říká, že zatímco v 90. letech byla jedním z klíčových pojmů krajina, dnes je to město, byť do nějaké krajiny, do nějakého okolí zasazené a jím určované (a naopak). Proto také nevyužívá tolik svých znalostí z profese geologa, ale zajímá se víc o historii a současnost kultury a společnosti.

V druhé části knihy zvané „Zeitgeist: porozumět době, světu a medvědům“ jsou sebrané eseje a práce, v nichž Cílek uvažuje nad současným světem, globalizací a generačními trendy. Od konkrétních míst se tu stále častěji dostáváme do nitra, do srdce a mysli současného člověka. Setkáme se s polabským šakalem, klimatickými změnami, kulturou amerických bobos i bavorské vesnice. Cílek nevychází jen ze svých zkušeností přírodovědce, ale cituje i řadu současných ekonomů (Reich, Drucker). Kritickým okem hledí na některé současné trendy, nebo spíš na tok „moderního“ a jeho stíny, aniž by bylo ovšem možné označit ho za antiglobalistu nebo staromilce. Upozorňuje na psychologické přetížení, stárnoucí populaci i rozmělnění času na okamžiky, na informační mlhu kolem nás i na některé ekonomické ukazatele. S určitou melancholií otázky víc klade, než by na ně měl připravené odpovědi. Pokouší se – a není to jen v této části knihy – nějak dobrat bez manifestů či jednoznačných návodů soužití moderního s tradičním. Tradici a historii vidí ovšem jako tvořivější a modernější než modernitu samu, a to ať už jako inspiraci na zcela hmotné a přízemní úrovni při výrobě plotu, nebo v hlubších a duchovnějších rovinách. Především se však snaží, jak je úkolem intelektuála, věci pojmenovávat. A to bude velmi potřebné právě v době, která, zdá se, nastává a která bude plná otřesů a změn: „Je třeba si být vědom toho, že k největším sociálním transformacím (transformace je eufemismus pro krizi) obvykle dochází, pokud se protnou velké sociální změny a velké změny prostředí. A to je přesně situace, ve které se nalézáme.“ (s. 199)

Kladenský chrám boží Trojice. Kdysi vápenné pece.
Foto: Jan Stejskal/EkoList

V poslední, závěrečné části „Bohové, buddhové a trpaslíci“ směřování knihy logicky vrcholí (aniž bych chtěl jakkoliv snižovat části předchozí). Najdeme zde texty, v nichž se prolínají místa s posvátnem různého druhu a stupně – opravdu od bohů po trpaslíky. Cílek odvážně přechází od božstev k formulářům typu C a zpět k démonům i horám, s příznačným povzdechem nad roztříštěností, ke které nás nutí duch doby, Zeitgeist. Jsou zde popsány zážitky i úvahy o indiánském posvátnu z Utahu, zmrzlinářovy zážitky s bohy a démony Himalájí, „ženské duchovno“ mystičky Juliany z Norwiche, vize i duchové básníka Yeatse i postoj současného lesního thajského mnicha Adžana Sumedha z Norwiche. Vůbec tímto pestrým výčtem nechci Cílka zlehčovat, naopak. Otázky posvátného a božského patří přece mezi ty nejdůležitější, které před námi stojí. Pryč je doba, kdy jsme se rodili do víceméně jednotného náboženského výkladu církve a vlastně i jednoho Boha. Máme sice v Evropě svou silnou tradici, těžko však rezignovat na stejně živé podněty, které už nejsou jen plodem četby o exotických krajích – potkat buddhistického mnicha v dnešních městech je přece stejně tak pravděpodobné jako setkání s křesťanským knězem. Nelze asi převzít beze zbytku nějaký „exotický“ systém (co je to ale dnes ta exotika?) a stát se pravým indickým „jogínem ze Záběhlic“ – zároveň ale není možný bezvýhradný návrat k matičce církvi v tradičním slova smyslu. Buddha může být v Praze či Londýně „živější“ než leckterý tradiční evropský svatý. Nemůžeme zcela zapomenout na své kořeny, ale otázkou je, co vlastně roste nahoře a jak se to mění – a vlastně i to, kam až ty kořeny sahají; křesťanství přece také jednou odněkud „přišlo“. To je patrné právě i na české krajině, pro kterou je řada míst posvátná či „silná“ už od mnohem starších dob – máme nejen barokní kostelíky a kapličky, ale i menhiry a stará hradiště.

Cílek v mnohém a často naráží na takové prolínání a snaží se s tím nějak vyrovnat (nikde příslušnost k nějaké víře ovšem nedeklaruje), i když se někdy v textech pohybuje na hraně přílišného synkretismu, který tu a tam „uzobává duchovna“, aniž by se vynořoval nějaký opravdu konzistentní a hluboký základ.

Stejně jako se snaží vyrovnat s vyššími, duchovními i intelektuálními proměnami současného světa, snaží se postihnout i zdánlivě přízemnější změny a vzájemné vlivy v krajině, městě a na konkrétních místech a dělá to výbornou formou a dobře. Má velké znalosti a zkušenosti, ale dokáže nutit k zamýšlení neautoritativním a nenásilným způsobem, vychází z tradice zdejší kultury i přírodních věd, dokáže je ale překračovat. Pohybuje se po celém světě i v nejvyšších rovinách, nezapomíná ale na věci zcela přízemní a lokální. Ba dokonce vždy směřuje tok úvah k nějakému určitému problému nebo místu v krajině i našem srdci – tady totiž všechno nejen začíná, ale sem i míří.

Tato recenze vyšla v časopise EkoList 4/2005.

---

reklama

---