Naše kořeny jsou v lese, připomíná fascinující dokumentární film

Tady všude byl les. I tam, kde stojí váš dům. I tam, kde je dnes louka. Nový snímek Příběh lesa Jacquese Perrina a Jacquese Cluzauda přináší detailní pohled na život ve středoevropském lese. Stejně jako v předchozích dokumentech těchto autorů, které zachytily život v oceánu nebo v ptačím či hmyzím světě (Oceány, Ptačí svět, Mikrokosmos), jde o mistrně nasnímané záběry ze života v přírodě, tentokrát nám celkem dobře známé. A věříte, že i obyčejný ježek nebo sojka jsou neskonale úžasní? Diváci jsou zcela pohlceni pozorováním obyčejného života zvířat, stejně jako v předchozích snímcích v podstatě oproštěného od jakéhokoli komentáře.

Dá se říci, že se nedozvíte nic, není vám vnucována interpretace toho, co vidíte, nejste zahlceni faktickými informacemi z biologie. Je jen na vás, jak to, co vidíte, prožijete. Krásná hudba Bruno Coulaise, dokonalé záběry, to vše míří hlavně na vaše emoce. V „dějové lince“, pokud to tak můžeme nazvat, se autoři pokusili zachytit dlouhodobý vývoj přírodních podmínek na území Evropy. Zachytit 20 tisíc let historie divokých zvířat v Evropě je pokus vcelku novátorský. Od chladných ledových období, k postupnému rozšíření hustých lesů až po současný stav. Tuto linii sleduje i velmi sporý komentář, jenž konstatuje fakta, týkající se globálních proměn. Zároveň se autoři pokusili zachytit opakující se koloběh života v přírodě, střídání ročních období, zánik a znovuzrození. Tahle snaha ale v určité fázi filmu trochu příliš napíná divákovu trpělivost, najednou pozornost opadává, když vlčí smečka loví už poněkolikáté. Ubrat z devadesáti filmových minut patnáct by filmu prospělo.

Film Příběh lesa cílí na označení rodinný film. Chce být jednoznačně snímkem, který promlouvá ke všem, bez ohledu na věk, vzdělání, pohlaví... To se mu daří, vždyť komu by neučaroval svět přírody. Je obdivuhodné, jaké záběry dokázali autoři filmu získat. Jejich sběr trval čtyři roky a probíhal v lokalitách po celé Evropě. Je jasné, že museli využít unikátních technologií a sbírat materiál po dlouhý čas. Jednou z metod získávání snímků, kterou autoři odtajnili veřejnosti, je tzv. asimilace. Při ní se „asimilátor“ snaží stát součástí zvířecího prostředí, získat si důvěru volně žijících živočichů. Jen díky tomuto postupu se podařilo natočit tak unikátní záběry. Tvůrci podle svých slov kladli důraz na pochopení zvířecích emocí, porozumění jejich vnímání, ponoření se do zvířecího života. Tato snaha se díky práci s asimilací promítla i na plátna kin.

Výsledným vyzněním toho všeho pozorování úžasné přírody je, že ještě není pozdě. Tvůrci filmu na nás přenášejí pocit naděje, že lesu je možné znovu porozumět a přiblížit se mu. Vyvolávají touhu pozorovat ho, jít se do něj znovu podívat a přemýšlet o jeho důležitosti pro lidstvo. Nekoná se apokalypsa, obrázky automobilových kolon, smogu, znečištěných řek ani zabitých zvířat. Lidský druh vychází z příběhu jako ten, kdo se vyvíjí, stejně jako příroda kolem něj. Pomalu, postupně se zdokonaluje, hledá si pro sebe nejlepší cestu. „Tři tisíce pokácených dubů stěží stačí na stavbu královské flotily,“ říká se, když vzrostlé stromy padají jeden za druhým. Je ale celkem pochopitelné, že jakýsi středověký panovník nedohlédl k tomu, co bude tahle těžba znamenat pro les. My jsme dnes dál a tuhle konotaci už si uvědomujeme. Je otázkou, jak s ní naložíme.

Ve filmu nechybí několik záběrů, které budí úctu k lidskému druhu. Lidstvo dokázalo na své cestě nejen mnoho krásného zničit, ale i hodně krásy vybudovat. Možná někteří aktivisté řeknou, že celý film je až příliš velká selanka s krásnou hudbou v pozadí. Ale zdá se, že děsivé vize a prognózy zatím také nenesou výsledky. Dnes se v práci s lidmi hodně dbá na sílu pozitivní motivace. To je i cesta, kterou si vybrali tvůrci filmu. Kráse záběrů nelze odolat, otázky po dalším vývoji napadnou každého. Nelze zůstat slepý k tomu, že jsme násilně proměnili přírodní podmínky a riskujeme, že všechnu onu krásu navždy vlastní vinou ztratíme. „Hluboký les má své dny sečteny,“ příroda se ale statečně stále ještě drží po našem boku.

Příběh lesa (Les Saisons), režie: Jacques Perrin, Jacques Cluzaud; Francie, 2015, 97 min

---

reklama

---