Nepřátelé společnosti
Nejsystematičtěji - a zároveň nejkřiklavěji - vysvětluje své názory v Nepřátelích společnosti. Nepřáteli společnosti jsou podle Johnsona všichni ti, kteří zamlčují scientistickou víru v poznatelnost a srozumitelnost světa, kteří operují nepodloženými skutečnostmi, zkreslují jazyk i hrají na emotivní struny nebo ve jménu sporných ideál usilují o omezování politické a ekonomické svobody. Do výčtu nepřátel společnosti řadí Johnson kromě sociologů, psychoanalytiků, abstraktních výtvarníků, hudebních experimentátorů, analytických filosofů i nacionalistů i ekologické aktivisty.
Tím bych mohl celou recenzi skončit, ale neudělám to. Přes výše uvedené není Johnson ignorant, ale vzdělaný člověk, jehož cíli je lidskost a humanita. Johnsonovou vizí je svět, ve kterém díky svobodě ekonomické (a zní částečně vyplývající i jí podmiňující svobody politické) bude odstraněna materiální bída a životní podmínky se díky vědeckému rozvoji (podmíněným opět ekonomickou svobodou) budou stále zlepšovat.
Omezování ekonomického rozvoje se v tomto zřeteli jeví jako nebezpečné a ve svých důsledcích i protiekologické, neboť svobodný trh je podmínkou vývoje technologií, které budou současné problémy řešit. Jakékoliv vnášení iracionality tento proces zpomaluje a zbytečně prodlužuje přechodné období bídy či zbytečných škod na životním prostředí; se zbytečnou bídou se váže omezení svobody politické a nastolování diktatur, které celkovou bídu dále prohlubují. V poněkud násilném příkladu ilustruje Johnson tento údajným podílem ekologických organizací na prohloubení ropné krize odporem k otevírání nových nalezišť ve vyspělých zemích. (Ceny ropy proto neklesly, na čem prodělaly zejména rozvojové země - jejich ekonomický rozvoj se od 70. let zcela zvrátil a byl vystřídán propadem, chudobou, diktaturami, vysokou zadlužeností a ovšem také devastací životního prostředí.)
A tady vidíme, že celá diskuse není jen o Johnsonovi, ale o celém myšlenkovém směru (nejrazantněji je ve světě ražen tzv. extropiány), který Johnson s větší inteligencí a odbornou erudicí než jeho čeští epigoni razí - směru, který operuje pojmy jako "neviditelná ruka trhu", který věří v nekonečný lidský rozvoj tím rychlejší, čím bude svobodnější.
Tato diskuse není a nesmí být jen věcí víry, ale faktů; není ani bojem hodných proti zlým, neboť i Johnsonovi jde přece o svět postavený na co nejmenší bolesti a utrpení. Fakticky můžeme poukazovat na zastaralost autorových argumentů, na většinový názor vědců o lidském podílu na klimatických změnách, na statistiky OSN o růstu absolutní chudoby a prohlubováním propasti mezi bohatým a chudým světem, na údaje o mizejících pralesích a vymírajících druzích; fakta se v Johnsonově práci často mísí s názorovými východisky a cíli - postup, který opět vytýká jiným a neuvědomuje si jej u sebe (např. na základě faktu, že u některých propagátorů ekologie, jako byl Haeckel či jiní, se setkáváme s antisemitismem nelze obvinit z téhož celé hnutí, atd.).
Potíž je v tom, jak fakta interpretovat, tj. jak přesvědčit zastánce teorie všespasitelného ekonomického rozvoje o nutnosti jeho korekcí směrem k trvalé udržitelnosti. A tady začínají problémy. Můžeme přejít na zdravý rozum a mluvit o předběžné opatrnosti (a poslouchat protiargumenty o přípustné míře nutného rizika), můžeme poukazovat na současnou bolest obyvatel mimolidského či rozvojového světa - a čelit argumentům o nejednoznačných příčinách celého problému. Je někdy užitečné uvědomit si, že za všemi fakty a argumentací, kterou používám v takovýchto diskusích já (a věřím tomu, že i jiní čtenáři EkoListu), je nakonec přeci jen určitý dále neodvozovatelný základ, obraz světa, který pokud není vírou, tak se jí dosti podobá. Přesvědčení, které stojí na stejně dále neodvoditelných axiomech, jako víra stoupence neomezeného a neomezovaného rozvoje Paula Johnsona. Věřím tomu, že ve střetu dvou různých pravd může obstát jedině ta méně rigidní, ta otevřenější k sebezpytování a sebezpochybňování, ta která je tolerantní k vyslechnutí svých názorových odpůrců, zamýšlení se nad svými základními kameny a nad argumenty, které znějí jakkoliv cize - a nepřátelsky, zdají-li se být podloženy rozumem a dobrým úmyslem. Nakonec nejde přece o vítězství jedněch či druhých, ale o humánní a životní prostředí nedevastující svět budoucnosti - nám a věřím tomu, že i Johnsonovi. Tolerance k jiným názorům není slabost, ale síla. I proto stojí kniha Paula Johnsona za přečtení.
reklama
