Plíživý zánik demokracie
Navíc se nejedná o knihu jen pro zasvěcence. Naopak, jejím přečtením lze dohnat to, co by člověk o vývoji v posledních let třeba rád věděl, ale může mít pocit, že nemá šanci to získat v ucelené podobě, srozumitelně a rychle. Kniha je v dobrém slova smyslu cross-overem přes podstatu sporů dnešní doby okořeněným řadou informací o konkrétních postojích, obavách a aktivitách „běžných občanů“.
Leitmotivem knihy je popis ztráty akceschopnosti a nakonec i dostatečné legitimity vlád a klíčových volených struktur obecně. Hertzová rozebírá proměnu politiky na podřadnou a nic neříkající show. Na pozadí krize státu keynesiánského typu, privatizace a čím dál vyšších schodků veřejných rozpočtů vykresluje narůstající moc velkých obchodních společností, jež jsou dnes skutečnými hybately vývoje. Pro ilustraci: ze sta největších ekonomik na světě jich 51 připadá na obchodní korporace, 49 na jednotlivé státy. Velká většina států se postupem času stala rukojmími velkého byznysu a předhání se v nabízených ústupcích, aby si ho získaly nebo udržely.
 |
|
| Obálka knihy Plíživý převrat. | |
| Repro: EkoList
|
To, že byznys zpravidla příliš nezajímá dodržování lidských práv, že USA, Evropa a Japonsko vzájemně praktikují průmyslovou špionáž a soustavně spolu vedou obchodní války, popřípadě že soukromníky vlastněná média neposkytují objektivní informace a neuveřejňují byť i zaplacenou, leč „nevhodnou“ reklamu (viz případ odmítnutí reklamy na Den bez nákupů televizemi NBC, CBS a ABC), pravděpodobně není nic překvapivého.
Pro člověka z našich končin však může být zajímavá poměrně rozsáhlá kapitola o možnostech spotřebitele alespoň částečně ovlivňovat chování korporací. Spotřebitelská etika, která nabádá „hlasovat peněženkou“ proti nekalým praktikám některých firem, k nám zatím výrazněji nedorazila (vzpomeňme na slabý ohlas, jež měla v půli 90. let v ČR výzva k bojkotu firmy Shell v souvislosti s popravou aktivisty a spisovatele Kena Saro-Wiwy v Nigérii). Na Západě je však tento přístup schopen firmy poškozovat natolik, že nakonec zjistí, že nedbat etických pravidel a pomáhat udržovat u moci diktátorské či zkorumpované režimy se nemusí vyplácet. To je i případ firmy Shell, která nejenom že dospěla k závěru, že zbídačování nigerijské populace se nevyplatí, ale také zjistila, že ani její zaměstnanci nejsou podobnými praktikami nadšeni. „Lidé nechtějí pracovat pro firmy, jež mají špatnou pověst,“ dokládá k tomu na empirických údajích Hertzová.
Vedle výzev ke spotřebitelským bojkotům se rozšiřují i další postupy: kampaně uvědomělých akcionářů či fondy investující pouze do firem, které splňují určité sociální a ekologické standardy. Cílem je přimět byznys k odpovědnějšímu chování, což se do jisté míry daří: dnes je již pro špičkové firmy nepřijatelné nemít etický kodex a neprocházet tzv. ekologickým auditem. Logickou otázku, nakolik zde hrozí zneužívání pouze pro PR účely, kniha sice klade, ale podrobněji se jí nezabývá, na rozdíl od omezení „spotřebitelských“ přístupů, které zdaleka nepovažuje za uspokojivou náhradu mizejících politických struktur. Spotřebitelské kampaně totiž mimo jiné bytostně závisí na fungování demokracie.
Zvláštní pozornost je věnována veřejné angažovanosti finančních magnátů. Ať už se jedná o známější či méně známé figury (Soros, Turner, Gates, Ben Cohen a další) všímá si autorka jejich schopnosti angažovat se v řadě politických záležitostí, například v urovnávání konfliktů, mnohem pružněji a efektivněji než politici. Na druhou stranu nepopírá, že obchodníci často z konfliktů těží a jejich schopnost je rozdmýchávat také není zanedbatelná.
Z pohledu občana do dluhů se propadajícího Česka je rozhodně zajímavá kapitola nazvaná Pečovatelské korporace? Věnuje se míře, v jaké jsou korporace ochotné přebírat zanikající sociální funkce státu. Zde jsou kromě závěru, že k obecným potřebám společnosti budou korporace vždy přispívat pouze okrajově a v takové míře, která vyvolá na trhu nejpříznivější efekt, kladeny zásadní otázky: Chceme, aby tomu bylo jinak? Chceme být na charitě korporací závislí? Nehrozí, že korporace, které svou sociálně odpovědnější politiku zavedly v období bezprecedentního ekonomického růstu, ji zase zruší, až nastanou horší časy? (Viz Japonsko, kde „zaopatřovací“ systém již zkolaboval).
Závěr knihy patří stručnému popisu současného politického hnutí, jenž je v médiích zpravidla zjednodušeně označováno jako protiglobalizační. Dnešní světová situace je srovnávána s téměř beznadějně zkorumpovanými Spojenými státy na počátku 20. století. Tam se situaci podařilo výrazně zlepšit vznikem Progresivní strany, jejíž podpora dosáhla nečekaných rozměrů a umožnila realizovat kroky, které tehdejší společnost výrazně ozdravily. Jaké šance dává autorka dnešnímu hnutí? Její názor je skeptický a bojovný zároveň: buď si občanské hnutí návrat demokratické politiky prosadí, anebo bude plíživý převrat dokonán zánikem samotných politických struktur. Neboť: Kdo by stál o stát, který nestojí o něj?
Recenze je převzata z tištěného EkoListu květen 2004.
reklama
