Polopřímky leprosária
 |
|
| Ilustrační kresba: Karel Stibral/ |
Následují texty více či méně spojené s environmentální problematikou (několik z nich už čtenáři EkoListu rovněž znají) – o myslivosti, pozitivní eugenice, vztahu nacistů k zvířatům i o ochraně přírody. V jejím případě Stanislav Komárek odmítá „vědeckou“ argumentaci o stabilitě společenstev s vysokou biodiverzitou a doporučuje přírodu chránit prostě proto, že se nám líbí a máme ji rádi. Soubor končí esejemi „osudovými“, v nichž se čtenář dozví něco o povaze zásvětí a spánku ducha.
„Pravda se, jak známo, skládá ze dvou polopravd jako přímka ze dvou polopřímek,“ zní jedna ze základních charakteristik, které Stanislav Komárek připisuje světu. Takový přístup sice může být branou k nezávaznému tlachání, toho se ale u něj nedočkáme. I když je někdy těžké ubránit se pocitu, že občas přehání, v rámci možností se chová ke čtenářům odpovědně – než by nazdařbůh vršil originálnosti, snaží se spíš ukázat, jak lehce se naše vnímání smiřuje s okleštěnou verzí světa a jak si v něm hledáme jen to, co najít chceme. Skutečnost oplývá nejrozmanitějšími jednotlivostmi a jejich vhodným složením můžeme dojít k nejrůznějším závěrům – za okny tím pádem může probíhat jak střet civilizací, tak nejpohodlnější éra lidské historie. Není velkou nadsázkou říct, že „důkazy“ se dají sehnat v podstatě pro jakékoli tvrzení. Právě v upozornění na „neobjektivnost“ jakéhokoli vztahování se ke světu (včetně třeba jeho vědeckého zkoumání) vidím hlavní klad Komárkových knížek – autorův široký rozhled a nápaditá přirovnání umožňují čtenáři nahlédnout „nesamozřejmost“, proměnlivost světa a inspirovat ho k ohledávání vlastních předpojatostí.
Komárkův styl je v tomto svazku esejů nejsrozumitelnější, i když i tady občas dokáže větu pěkně zamotat. Celou knížku pak můžeme charakterizovat přívlastky, které v běžných hodnoceních o kvalitě díla většinou nesvědčí. My však zůstaneme v intencích Komárkova pohledu na svět a připomeneme si, jaká je ta druhá polopřímka jejich významu.
Komárkova líčení jsou povrchní – jenomže „povrchnost“ ve smyslu všímání si povrchu v tomhle případě nezakládá nějakou méněcennost, ale je hodnotou. „Ve světě se koneckonců orientujeme právě podle jeho povrchů a povrchových kritérií – zajíce na poli rozeznáme podle hnědého kožíšku a dlouhých uší, nikoli podle anatomických detailů či sekvence bází v DNA, ač by to bylo jistě ‚vědečtější‘,“ říká v knize sám autor. Význam vnějšího vzhledu organismů zdůraznil biolog Adolf Portmann a Stanislav Komárek má za to, že tenhle pohled se dá velmi dobře aplikovat i jinde než v biologii.
O textech se taky rozhodně nedá říct, že by byly vyčerpávající – volně se v nich přeletuje od jednoho tématu k druhému a s nějakou systematičností si věru hlavu nedělají. Je to dobře, autor tohoto článku jejich četbou skutečně nebyl vyčerpán – naopak, těší se na další.
Tato recenze vyšla v časopise EkoList 6/2006.
reklama
