Porucha z nedostatku přírody

Nová kniha Richarda Louva Poslední dítě v lesích otevírá naléhavé téma současného dětství a nabízí možnosti, jak měnit věci k lepšímu. Psychické poruchy a poruchy chování u dětí se zabydlují ve slovníku rodičů, pedagogů, ve veřejné debatě. Je to na jednu stranu dobře – otevřeně hovořit o tom, jak se cítíme a hledat pomoc. Zároveň nabýváme dojmu, že psychických problémů přibývá. Porucha z nedostatku přírody je pojem, který přinesl do mezinárodního slovníku Richard Louv ve své knize Poslední dítě v lesích. Louv zdůrazňuje, že jeho pojem není (další) medicínskou kategorií, ale označením jevu, který plíživě a neblaze různou měrou dopadá na děti v celém rozvinutém světě.

Richard Louv se díky své knize stal globální celebritou. Původem novinář dlouho kroužil nad tím, co chtěl sdělit. Když své téma našel, sesbíral dostupné studie a obrovské množství příběhů lidí, kteří reprezentují to, co akademická půda obtížně prokazuje - změnu v rozvinuté společnosti, která se stěhuje do měst a poslední dobou ještě dál, do virtuálního světa.

Provokativní titul Poslední dítě v lesích i pojem porucha z nedostatku přírody (nature deficit disorder) zatřásla všemi, kdo si všímají změn v životech dětí. Louv se zkrátka odvážil pojmenovat to, co mnozí z nás tuší, ale stále nám chybí důkazy, finance, vyškolení odborníci a schválené akční plány, abychom mohli změnit nezdravé zvyky.

Ochrana dětství a životního prostředí mají v tomto směru nemile mnoho společného. Cílem Louvovy knihy ale není posilovat pesimismus a bezmoc, naopak.

Richard Louv po vydání své knihy hostoval v nesčetných pořadech, kde široké veřejnosti představil seznamy rizik a prokázaných negativních dopadů na děti v rozvinutém světě, kterými jsou ohroženy, pokud nemají kontakt s přírodou. Následně poukázal na mnoha výzkumy prokázané přínosy kontaktu s přírodou, jako je regenerace pozornosti, snížení rizika obezity, zlepšení spánku a rozvoj sociálních kompetencí.

Sarkasticky ve své knize dodává, že „přitažlivou a mazanou reklamu na terapii v přírodě asi nikdy neuvidíte, zato na nejnovější antidepresiva, produkovaná farmaceutickým průmyslem, ano.“

Louv se zkrátka nebojí. A nezůstal jen u vydání knihy. Založil celosvětovou Síť dětí a přírody (Children and Nature Network) a podpořil mezinárodní hnutí Nenechme žádné dítě uvnitř (Leave No Child Inside movement). Může to znít až mesiášsky a člověk citlivý na manipulaci lídrů si teď možná nervózně poposedl.

Jenže i bez Richarda Louva si všimneme, že děti jsou méně venku než tomu bylo kdykoli dříve, že jejich zkušenosti nejsou pevně zakořeněné v živém, lehce nevyzpytatelném světě.

V Čechách k tomu máme dokonce čerstvě publikovanou studii Nadace Proměny.

Nabízí se otázka, jak to, že musíme stále obhajovat a bránit kontakt dětí s přírodou, aby nezůstaly, slovy prof. Clarkové citované v Louvově knize, dětmi „strčenými do nádoby – v autosedačkách, kočárcích, na vysokých židlích, nebo dokonce v sedačkách pro mimina před televizí.“

Dělá to naprostá většina dospělých, je to pohodlné, z určitého úhlu pohledu navíc bezpečné. Ovšem zaklínadlo bezpečnosti nás omámilo natolik, že nevidíme rizika vlastních opatření. Co se stane, když se dnes dítě nedotkne bosou nohou trávy? Asi nic, alespoň nechytne klíště, zní v hlavách dospělých. Nežijeme v takovém kontaktu s přírodou, aby nám přišel takový prostý krok (pro někoho už mimo jeho komfortní zónu) něčím významný.

Ovšem pro rozvíjející se nervovou, svalovou, rovnovážnou soustavu, pro celé rostoucí tělo a mysl dítěte je právě takový kontakt, jako krok do trávy, jehličí nebo písku, podnětem k růstu nových nervových spojení a to má dalekosáhlé dopady.

Richard Louv své důkazy o významu kontaktu s přírodou ilustruje mnoha příběhy dětí a biografiemi lidí, kteří v životě dělali nebo dělají, co je naplňuje a jsou v tom dobří. Tyto osoby spojují zážitky z dětství v přírodě (tzv. významné životní zkušenosti – significant life experinces). Uvádí příběhy prvních kroků škol a dalších institucí, které se rozhodly pro změnu a vzaly děti ven. Cituje děti, které takové programy zažily. Děti zde popisují, co vlastníma rukama tvořily, co cítily – často nejistotu na začátku a radost na konci, někdy mokro v botách a studené ruce.

I v Čechách bychom se měli ptát, proč dítě na otázku „co jsi dělal ve škole?“ nezačne barvitě vyprávět své objevy při zážitcích s kamarády, ale odvětí marné „nic.“ Možná mají děti pravdu. Ale málokdo se ptá tak, aby tuto pravdu uslyšel. Všichni si přejeme být dobrými rodiči nebo pedagogy a nad každodenním „nic“ se pousmějeme, pohladíme dítě a necháme ho dál klouzat po povrchu života.

Ale nemusí to tak zůstat. V knize Poslední dítě v lesích je rozprostřena rozmanitá paleta možností, co dělat a jak se začít uzdravovat. A to je rozhodně dobrá zpráva na konec.

Knihu Poslední dítě v lesích budeme s Asociací lesních mateřských škol křtít na letošní Letní škole pro pedagogy (nejen) z lesních školek. I vy můžete být u toho a připojit se online k tomuto mezinárodnímu setkání světově uznávaných odborníků na vzdělávání malých dětí venku, které se koná 6.- 8. srpna 2024.

Knihu Poslední dítě v lesích si aktuálně můžete zakoupit u knihkupců, jako letošní novinku ji vydalo nakladatelství Malvern.

---

reklama

---