Tereza Valkounová: Děti by se riziku neměly vyhýbat ani v předškolním věku

Pozor, ať nespadneš, nechoď tam, něco se ti stane, polož to, nebo se řízneš... Jak se staneme rodičem, svět nám může mnohdy připadat více nebezpečný než dříve. O své děti máme přirozeně strach, ale neměl by být limitem pro učení se, jak to ve světě chodí. Pokud je totiž od všeho “zlého” ochráníme, může to mít mnohem významnější dopady než odřené koleno nebo malé škrábnutí.

Žijeme v době, kdy jsme neustále bombardování informacemi. To může mít za následek to, že se na nás valí plno potenciálního nebezpečí, před kterým chceme naše děti ochránit. Nechceme, aby naše děti prožívaly bolest, nepohodlí, neúspěch ani zklamání. Nadměrnou ochranou mohou ale rodiče dokonce dětem způsobit tzv. naučenou bezmocnost. Kde je tedy hranice ochranářského přístupu?

Nadměrná ochrana dětem může uškodit

Pozorování předškoláků při volné hře venku naznačují, že děti se záměrné vystavují riziku, jako je například hraní ve výškách – evoluce je na tyto hry připravena a jsou nezbytnou součástí dětského vývoje¹⁾. Některé studie²⁾ dokonce ukazují pozitivní přínos riskantní hry pro vývoj, učení, duševní a fyzické zdraví dětí. Navíc se ukázalo, že pokud mají děti možnost této hry, dokáží lépe vyhodnotit a odhalit rizikové situace, zvýšila se u nich sebeúcta a snížila se citlivost na konflikty³⁾. Pro tento typ hry je vhodné venkovní prostředí poskytující rozmanité herní příležitosti, které lze jen těžko napodobit uvnitř. Venkovní prostředí je otevřené a neustále se měnící, je zde možné zažít vítr a déšť, vzít do ruky pokaždé jiný tvar, a přispívá k vývoji kostí, silnějšímu imunitnímu systému a fyzické aktivitě. Navíc nabízí jedinečné podněty, které upoutají pozornost jako jsou kameny, květiny, půda, či voda. Děti jsou zvídavé a jejich zkoumáním dochází k procesu učení, protože nabízejí nespočet možností hraní a děti jim mohou přiřazovat nové významy (např. klacík může být zbraň, loď nebo pero). Díky tomu se mobilizují dovednosti související s odlišným myšlením, kreativitou, či řešením problémů. V severských státech, ale i dalších zemích tak roste obliba takzvaných přírodních hřišť (Adventure Playground), kde jsou dětem tyto možnosti dostupné.

Strach z možných nehod, které by se mohly stát, ovlivňuje přístup rodičů i pedagogů k venkovní hře, takže děti mají tendenci být drženy uvnitř, zaměstnány strukturovanými aktivitami a jsou stále kontrolovány dospělými. Podle výročí zprávy České školní inspekce byl navíc pobyt venku v mateřských školách neúměrně zkracován, kdy ve čtvrtině škol netrval v dopoledních hodinách zpravidla 2 hodiny.

Rizikové situace = zdroj učení

Vzpomínáte na vaše dětství? Pravděpodobně nezahrnovalo čas strávený u počítače či televize v bezpečí vašich domovů, ani překotné převážení z jednoho kroužku na druhý. Naopak jste si užívali běhání s kamarády, lezení po stromech a sem tam došlo i na odřené koleno. Ne všechny situace byly samozřejmě příjemné, ale naučili jste se díky nim překonat překážky, riskovat a zvládat negativní emoce – a tyto dovednosti se v každodenním životě více než hodí. Prostředí škol přesto mnohdy zahazuje význam rizika pro učení a vývoj dětí. Kultura strachu nás vede k podceňování toho, co děti dokážou, a vytváří ještě „nebezpečnější“ vzdělávací prostředí, kde děti nemají možnost naučit se, jak s potenciálně rizikovými situacemi pracovat. Pokud se pokusíme předcházet všem rizikovým situacím, děti nebudou vědět, jak se vypořádat s nepředvídatelným prostředím, a nebudou mít potřebné sebevědomí k samostatnému překonávání výzev. Profesor David Eager a Dr. Helen Little⁴⁾ dokonce vytvořili termín „porucha z deficitu rizika“ k popisu souboru problémů, s nimiž se děti mohou setkat v důsledku pokusů o odstranění rizika z jejich života, mezi které patří náchylnost k obezitě, mentálním problémům, či nedostatek samostatnostii.

Ve venkovním prostředí se často objevují příležitosti k překročení osobních limitů v situacích, jako je lezení po stromech nebo používání nástrojů, péče o oheň apod. Proto bychom mělli dětem v těchto situacích poskytnout potřebnou podporu, vždy jim zůstávat nablízku, a odpovídat na otázky. Samozřejmě si pod rizikem nelze představit dítě běhající bez dozoru po silnici, ani kolem strmé skály. Příležitostí pro vývoj nejsou hrozby, ale zdravé výzvy – a jaké mezi ně například patří?

Práce s ostrými nástroji

Děti jsou nešikovné, takže nesmí mít k dispozici ostré nástroje, aby se nezranily. To je možná jedna z první myšlenek, která vás napadne. Děti chtějí proměňovat svět kolem sebe, a vyřezávání je pro dítě vzácnou příležitostí jak zažít, že si dokáží samy něco vytvořit. Děti hodně baví seřezávat kůru – k tomu se hodí čerstvé proutky lísky nebo bezu. Vidíte-li dítě pracovat se dřevem, všimněte si, jak je soustředěné, jak dokáže pracovat rukama od celé paže po drobné pohyby prstů, čímž pomáhá také k rozvoji jemné motoriky.

Důležité je, že se k této činnosti dítě dostává postupně. Nejprve by mělo pozorovat ty, co vyřezávají – ať už jsou to dospělí nebo starší kamarádi. V řadě lesních školek dostávají děti ostrý nůž k narozeninám, obvykle k pátým. Do té doby pozorují mladší děti ty starší. Vidí, jak vypadá místo, kde lze vyřezávat, a jak s nožem zacházet. Také si do té doby vyzkouší práci s kuchyňským nožem s kulatou špičkou, kterým lze krájet měkké jablko nebo hada z těsta. Ve chvíli, kdy dítě dostává možnost pracovat s ostrým nožem, zná už pravidla, které pozorovalo. Pokud se dítě práci s nožem učí, nemělo by vyřezávat samo, ale vždy s dospělým a za každých okolností je nutné u této činnosti sedět.

Když se dítě naučí práci s ostrým nástrojem v předškolním věku, nemělo by se stát, že “až bude dost velké” dostane do ruky nůž, se kterým neumí zacházet a ocitne se tak v mnohem rizikovější situaci. Děti tak předchází riziku tím, že se učí s ním zodpovědně pracovat.

Lezení po stromech

Lezení je zážitek, při kterém dítě zapojí celé tělo, žádný pohyb není stejný a to velmi prospívá rozvoji senzomotorických drah, tedy těch, které propojují různé části mozku s tělem. Ne náhodou pomáhá pestrý pohyb rozvoji řeči. Před lezením je nutné se vždy podívat, co je pod stromem – pokud je pod ním kámen, který nelze odvalit nebo větve, které nelze odsunout, vybereme jiné místo k lezení. Pro začátek lze vybrat jeden strom či keř s nízkými větvemi, pod kterým je pouze měkké listí a tráva. Úkolem nás dospělých je zkontrolovat strom a dopadovou plochu – klidně u toho přemýšlejme nahlas, ať i tuto dovednost předáváme dětem. Samotné lezení pak plně nechme na dětech. Je to právě pozornost, kterou děti potřebují věnovat pouze sobě a pohybu. Pokud u toho mají poslouchat ještě naše slovní pokyny, pozornost se tříští a nelze se divit, že pak bezradně čekají, co s tím uděláme.

Pozorování ohně

Úlohou předškolního vzdělávání je zažít základní principy tohoto světa. Oheň je základ tolika jevů, že nemůžeme dělat, jako by neexistoval. Jen u skutečného ohně bude dítěti dávat smysl, aby si dalo pozor na jeho žár. Je však potřeba zajistit, že v bezprostřední blízkosti ohně bude k dispozici voda pro potřebu okamžitého schlazení nebo hašení. U ohně s dětmi můžeme v klidu sedět a pozorovat, jak děti obezřetně poznávají, co oheň umí – co hoří, jaké má barvy, jak voní a hřeje. Děti mohou mít klacíky, kterými dosáhnou do ohně, ale nevytahují je mimo prostor ohniště. Ohniště by mělo být ohraničené, se sezením okolo v takové vzdálenosti, že lze dobře projít mezi sedícími dětmi a ohněm.

Venku za každého počasí

Když je venku zima, nebo třeba jen mrholí, mnohdy se rozhodneme s dětmi zůstat v teple. Přesto bychom dětem měli umožnit zažít pestrost počasí a budovat tak jejich odolnost. Podmínkou je udržet děti v suchu a teple – pro rodiče to znamená pořídit více různých vrstev a typů oblečení na ven, a na cestu vzít náhradní oblečení.

Krédem lesních školek je “venku za každého počasí. Je tomu skutečně tak – jsme venku celý rok, každý den. K tomu nám slouží zázemí, kde máme náhradní oblečení a přes zimu v něm každý den topíme. Na cestu lesem bereme sadu náhradního oblečení s sebou, a jsme vždy ve dvojici, aby se v případě akutní situace mohl jeden dospělý o dítě postarat, zatímco druhý zůstane se skupinou. Ke zdraví přispívá i dostatek kyslíku a sluneční svit – podmínky, které jsou vlivem častého pobytu v interiéru nedostatečné. I v souvislosti s aktuální pandemií často slyšíme, že pobyt venku nám všem rozhodně prospěje. Děti se venku postupně otužují, jsou odolné a přizpůsobivé – a to je dobrý základ pro zvládnutí mnoha změn, které je v životě čekají.

Zdroje: 1) Sandseter, E.B.H. Risky play and risk management in Norwegian preschools—A qualitative observational study. Safety Sci. Monitor 2009, 13, 1–12. [Google Scholar]
2) Brussoni, M.; Olsen, L.L.; Pike, I.; Sleet, D.A. Risky Play and Children’s Safety: Balancing Priorities for Optimal Child Development. Int. J. Environ. Res. Public Health 2012, 9, 3134-3148. https://doi.org/10.3390/ijerph9093134
3) Skenazy, L. Reference. In Free Range Kids: Giving Our Children the Freedom We Had without Going Nuts with Worry; Jossey-Bass: San Francisco, CA, USA, 2009. [Google Scholar]
4) Eager D., Little H. Risk Deficit Disorder; Proceeding of IPWEA International Public Works Conference; Canberra, Australia. 21–24 August 2011. [https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3499858/]

---

reklama

---