https://ekolist.cz/cz/publicistika/prirodazelena-domacnost/rady-a-navody/kojoti-uceni.cesta-ven-a-k-sobe
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Kojotí učení. Cesta ven a k sobě

12.2.2024 06:11 | PRAHA (Ekolist.cz)
Ilustrační snímek.
Ilustrační snímek.
Kojotí učení pochází ze Spojených států jako cesta k obnovení hlubšího propojení průvodců s přírodou. Jeho autoři se učili od domorodých kmenů Severní Ameriky a propojili jejich učení s programy zaměřenými na ochranu přírody. Vznikl soubor v praxi ověřených technik, které jsou jádrem této metody, pokud tak kojotí učení můžeme nazvat. Podobně jako v přírodní pedagogice je i v kojotím učení zásadní vnitřní nastavení průvodce, jeho vnímavost, zvědavost a hravost v kontaktu s přírodou. Pokud průvodce cítí, že mu některá z těchto kvalit schází, přichází kojot – průvodce na hranici světů.
 

Nechat se vést kojotem liškou nebo šakalem

V Americe je zkušenost s kojotem mnoha lidem blízká. Evropan si může představit charakter kojota např. z příběhů původních amerických národů. Nebo si představí lišku či šakala, které v Evropě potkat můžete. A nejen představí. Vydejte se do svého lesa a najděte „svoji“ lišku. Odvážnější se mohou vydat hledat šakala na jižní Moravě. Proč je důležité jít a hledat sám za sebe? Odpověď přijde, když to skutečně uděláte. Podstatou kojotího učení je rozpoznání jedinečnosti míst, kde se jako průvodci pohybujete. A právě kojot nebo u nás liška vám mohou být průvodci ze zvířecího světa. Kam vás zavedou? Co se od nich můžeme učit?

O kojotovi se říká, že je to šprýmař, ovšem velmi chytrý, houževnatý a zároveň nenápadný. Liška je chytrá, učenlivá, hravá. Obě zvířata jsou však lidmi považována za nebezpečná, zrádná, roznášející nemoci. V psychologické rovině to odpovídá očerňování všeho neznámého, silného a nepolapitelného, tedy odsouzení na základě strachu. Kojotí učení nevnímá přírodu jako romantickou krásku ani jako zdroj materiálu pro člověka. Zve nás k blízkému, hlubokému a celistvému vztahu k místu, kde žijeme a kde provázíme děti.

Chůze po hranici

Práce s hranicemi má v pedagogice podstatné místo. O stanovování hranic již bylo napsáno mnoho a kojotí učení se o něj opírá také. Výhodou je, že v přírodě jsou hranice dobře rozpoznatelné. Vy jako průvodci nejprve potřebujete poznat sebe – kam až můžete zajít, co je ještě ve vašich silách a co už je za hranou vašich aktuálních možností. Lesní školky učí děti být venku za každého počasí. Jaká je vaše osobní zkušenost se sebou samými ve dnech, kdy je horko a dusno, anebo vám do očí padá ledový déšť? Proměnlivé počasí nás dokáže dovést až na hranici vlastního komfortu. Teprve jakmile se na ní ocitneme, nastává učení – jak si s touto situací poradím, abych mohl/a jít dál? Kojotí učení mluví o rozšiřování lidských hranic. Lev Vygotskij jej označuje jako zónu nejbližšího vývoje, laicky komfortní zóna. Kojotí učení jde po této hranici záměrně. Posiluje nás, abychom byli pružní, přizpůsobiví, abychom se dostali dál, a přitom si neublížili. A to je role průvodce. Kojotí průvodce vede ostatní po této hranici, všímá si signálů vlastního těla, přírody, skupiny, jednotlivců a vede je k poznání sebe, světa a života.

Základní stavební kameny

Byla by škoda vzít si z kojotího učení jen osvědčené techniky. Je otázka, zda bychom od nich brzy zase neupustili bez jejich hlubšího propojení s celkovým pedagogickým přístupem. Ideální je, když si děti ani nevšimnou, že jsou účastny nějaké metody či vedené aktivity. Kojotí učení v tomto směru mluví o „neviditelné škole“ (což velmi blízce připomíná tzv. vynořující se kurikulum).

Stavební kameny technik kojotího učení tvoří pět elementů:

      1. Rutina – opakování vytváří dobré návyky pro propojení s přírodou.
      2. Dětská hravost – dětské otázky, vyprávění příběhů a „muzicírování“ patří k našim univerzálním instinktům, které otevírají dveře, jimiž může projít každý.
      3. Kniha Přírody – v konkrétních situacích v přírodě najdeme nejhlubší zdroj moudrosti, na jehož základě budujeme smysluplné vztahy.
      4. Přírodní cykly – obsahují více než jeden klíč k porozumění světu, pracujeme s pohybem energie, která se proměňuje v průběhu dnů, měsíců, let nebo celého života, a to nám pomáhá zároveň plánovat i improvizovat.
      5. Pozornost – posilována kontaktem s přírodou přispívá k osobnímu růstu, ke kultivování osobnosti průvodce a skrze něj k výchově svěřených dětí.

Těchto pět elementů lze cíleně zohledňovat při přípravě programu pro děti. Nebo si jich lze všímat v průběhu dne venku s dětmi. Nejsou však samy o sobě cílem. Základní elementy jsou tím, co může průvodce opustit, jakmile se jejich kvalita ve skupině nebo u jednotlivců probudí a oni již nebudou potřebovat nás, průvodce, ale přírodu, aby se v této kvalitě dál rozvíjeli. Jakmile se v dětech ;probudí tvořivost a zvědavost, stahujeme se zpátky. „Jakmile je v člověku probuzena pozornost a objevena vlastní touha poznávat hlouběji, příroda již zařídí, co je potřeba,“ říká Jon Young.

Techniky kojotího učení

Konkrétní techniky kojotího učení vycházejí z programů ochrany přírody pro děti realizovaných ve Spojených státech v průběhu devadesátých let 20. století. Jak už výše zaznělo, jsou to techniky inspirované životem domorodých obyvatel. Během exkurze do berlínských lesních školek jsme slyšeli zkušenost s jednou ze základních technik kojotího učení: sedící místo (sit spot). Techniku zde nabídli dětem předškolního věku jako přechodový rituál. Každý předškolák si našel místo v lesíku, kde byl klid a kam nemířila celá skupina v rámci běžného programu venku. Toto místo si vybírali předškoláci sami, úkolem bylo vybrat si tak, že z něj neuvidí na žádného dalšího kamaráda, pouze uslyší signál průvodce.

Jakmile si děti své místo vybraly, začaly jej pravidelně navštěvovat. Nejprve se v něm zabydlovaly, pak dostaly čas si v něm chvíli pobýt a tento čas byl postupně prodlužován. Někdy děti dostaly na cestu ke svému místu otázku k přemýšlení a odpovědi potom sdílely v kruhu. Jindy šly jen na své místo a pozorovaly, co se děje. Pokaždé následovalo společné sdílení.

Během roku se děti dostaly až k tomu, že na svém místě každé strávilo celých 20 minut. To je pro předškolní dítě docela dlouhý čas – zkuste to sami a uvidíte. Všichni, kdo tuto techniku zažili, poté sdíleli, že na „své místo“ už nikdy nezapomenou. Stalo se součástí jejich života, bezpečným prostorem venku pro setkání se sebou samým. Ačkoli to předškolák takto nepojmenuje, i v pozdějším věku mu vzpomínka zůstává a je pak na co navázat. A můžeme si být jistí, že byl navázán hluboký vztah k místu, což je nedílnou součástí péče o životní prostředí a udržitelného rozvoje v jakémkoli věku.


reklama

 
foto - Valkounová Tereza
Tereza Valkounová
Autorka je předsedkyně Asociace lesních mateřských škol.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (9)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Jaroslav Řezáč

12.2.2024 08:24
ano, pokus naše školství a životy neodtechnizujeme a nepostavíme nejvýše vývoj dítěte v kontextu vlastního přirozeného prostředí v pozitivní vývoj jedince a jeho vědomí jako součástí přirozených procesů, tak to bude katastrofa, což už je vidět.
Odpovědět

Jaroslav Řezáč

12.2.2024 08:25 Reaguje na Jaroslav Řezáč
Sami s mobilem
Nikoho asi příliš nepřekvapí, že když člověk projde například šikanou, ovlivní to jeho sebepojetí a může to vést k úzkostem a sociální fobii. Nicméně existují také rizikové faktory, které máme plně ve svých rukou: Třeba nedostatek pohybu – i ten způsobuje psychickou nepohodu (nejen u dětí a mládeže).

Dalším negativním vlivem je osamělost. Mobilní telefony a sociální média sice poskytují možnost se s druhými spojit, kdykoli po tom zatoužíte, ale v reálném světě to od lidí spíš vzdaluje. Děti jsou sice venku spolu, ale každé je přitom na svém telefonu – a i to prohlubuje pocit osamělosti. Podle Marie Funke elektronická média negativně ovlivňují také pozornost, přitom jde o velice důležitou kognitivní složku, díky níž lze například korigovat toxické myšlenkové vzorce.

Odpovědět
Karel Zvářal

Karel Zvářal

12.2.2024 08:49
To zas někdo objevuje Ameriku! Staré známé "Slunce, voda, vzduch" má na vývoj dítěte nezastupitelný vliv. Dokonce bez skupinového sdílení. Jen tak, samo o sobě.
Odpovědět

Jaroslav Řezáč

12.2.2024 09:03 Reaguje na Karel Zvářal
to je pravda, ale je to návrat ke kořenům z jinak přetechnizovaném světě, kde důraz na výkon a obavy ze selhání přináší akorát trauma a psychické problémy. Být dítětem v tomto světě není za odměnu. Ti, kteří si myslí, že obsah je spokojenost dítěte a ne spokojenost průmyslu jsou vítaný. Školství dneska připomíná spíš lágr, do kterého se nikdo netěší ale nedělejme si iluze JE TO I O SELHÁNÍ RODIČŮ.
Odpovědět
Karel Zvářal

Karel Zvářal

12.2.2024 09:09 Reaguje na Jaroslav Řezáč
Nejen rodičů, je to v systému. Jak jste zmínil výše: sami s mobilem ve skupině. Běžný obrázek: třída se někam přesouvá, naprosto mlčky, všichni jsou zahleděni do displeje mobilu (obdoby modlitební knížky). Se spolužáky se nebaví, má své kamarády mezi anonymy na sítích.
Odpovědět
HH

Honza Honza

13.2.2024 08:58
Takto by se měly učit všechny "méně potřebné" předměty- neznámkovat, ale vtahovat děti do učení, aby bylo zajímavé a bavilo je. Stejný pocit mám i z návštěvy NP (a vnímání krásné přírody)- bude-li za mnou chodit správce, přikazovat kam mám šlápnout, dávat pokuty, tak budu vždy mít tendenci tuto krásnou přírodu podpálit! Známkování a zkoušení nemůže vyvolávat pozitivní reakci. Zkoušení je nutné pro exaktní předměty- matematika, fyzika, chemie, jazyky ale i zde se část výuky může vést zábavně. Zvl. u jazyků by se přemět (angličtina) měl vést a vyučovat jen v angličtině, konverzačním přístupem, bez nadměrného důrazu na gramatiuku, více slovní zásoby, více porozumnění textu, více zábavně.
Přírodověda, zeměpis, dějepis vždy budou okrajové předměty, pokud se těmto tématům člověk neustále nevěnuje, tak poznatky ze školy vymizí a jejich zkoušení nemá smysl.
Odpovědět

Jaroslav Řezáč

13.2.2024 21:41 Reaguje na Honza Honza
bych řekl, že u toho moc přemýšlíte. Ono to je podstatně prozaičtější. Celostní přístup k odolnosti dětí není žádný " nepotřebný předmět" ale ucelený systém.
Vést jazykovou výuku bez kulturního základu je v zásadě nesmysl.
Na Facebooku si gramatiku rozhodně nezlepší. Je katastrofa, jakým způsobem jazyk používají oni jej ani nechápou, mají výrazné rezervy v chápání významu slov, tvorby větných celků a vět rozvitých. Mluví často jak trubky bez Vole a kámo, pič už se ani nedomluví.
Dějepis by se měl učit více než Matika nebo Fyzika a v zásadě jen v přírodě a aplikovaně.
Odpovědět
Karel Zvářal

Karel Zvářal

14.2.2024 06:51 Reaguje na Jaroslav Řezáč
jakoby
Odpovědět

Jaroslav Řezáč

14.2.2024 09:08 Reaguje na Karel Zvářal
ano, zvláštní slovo, které otáčí významovou hodnotu vět. To slovo kdo dává do vět nemá smysl ani poslouchat, protože nevíte, co chce říct, někteří jej dokážou opakovat třeba třikrát za sebou, než začne mluvit.
Odpovědět
 
reklama


Pražská EVVOluce

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist