Řeky pro život?
Úvodní slovo rázu eseje napsal Erazim Kohák. Přirovnal toky k cévám naší země, které si egoistickým chováním k přírodě a krajině sami ucpáváme. Doslova pak píše: "Od počátku průmyslové revoluce se z nich stávají dopravní cesty a odpadové kanály. Za posledních padesát let se, nejen u nás, péče o vodní toky omezovala z velké části na vyrovnání, vybagrování a vybetonování." Pro některé vodohospodáře, technokraty a liberální politiky asi nepříjemná slova!
V první části Říční procesy a biologie je názorně popsána hydrologie, morfologie a biologie říčních a nivních ekosystémů, to jest vše o podobách a zákonitostech různých typů toků v přirozených poměrech. Zároveň jsou zde uvedeny vlivy lidské činnosti, velmi často škodlivé nejen pro tyto ekosystémy, ale tím i pro lidi samé. Obsáhlý je popis květeny a rostlinstva včetně invazních druhů, tj. cizích "vetřelců". Stejně tak je popsána zvířena a u řady ohrožených druhů jsou uvedeny rámcové zásady jejich aktivní ochrany (bobra, vydry aj.).
 |
|
| Obálka knihy Řeky pro život. | |
| Repro: EkoList
|
Druhá část se věnuje metodám průzkumu podle jednotlivých, výše uvedených skupin, a to jak zahraničním, tak domácím, vždy s bibliografií.
Stěžejní třetí část nese název Management ve prospěch přírody. Autoři slovo management (z anglického "ovládání, řízení, hospodaření") pojímají poměrně široce. Své "holistické pojetí managementu řek" vysvětlují tím, že se provádí za různými účely. Původně byly hlavními důvody "údržba a lepší odvodnění pozemků a protipovodňová ochrana, dále pak zajištění podmínek pro plavbu. (...) V posledních desetiletích se do popředí zájmu dostaly jiné hodnoty: estetické hledisko (oku příjemný pohled na řeku), kvalitnější rybaření, lepší geomorfologická stabilita a ochrana živé přírody," říkají autoři. S tím lze souhlasit jen s výhradami. Je pravda, že na základě zákona o ochraně přírody a krajiny z roku 1992 se dostalo řekám a nivám zasloužené pozornosti v podobě jejich ochrany jako významných krajinných prvků. Téhož roku také vláda ČR schválila dotační titul Program revitalizace říčních systémů. Jeho cílem je ekologická optimalizace člověkem narušeného vodního režimu, u řek a niv konkrétně odstraňování technických úprav koryta, rozšiřování břehových a nivních dřevinných porostů, obnova slepých ramen tůní a obecně vytváření podmínek pro přirozenou dynamiku tohoto systému. Na druhé straně však trend dalších regulací toků nebo alespoň jejich obnovy, výstavby vodních nádrží a především zastavování niv stále v různé intenzitě pokračuje. Pro takové aktivity bych spíš než slovo management jednoduše použil tradiční termíny jako urbanizace nivy, technické úpravy toků, výstavba energetických a dopravních zařízení apod. V domácí terminologii má slovo management také několik použití: jednak je to systém a metody řízení a vedení různých institucí. V ochraně přírody a krajiny pak jde o systém biologických či biotechnických opatření (= péče) k zajištění žádoucího stavu přírodních nebo přírodě blízkých ekosystémů (biocenóz), vesměs v chráněných územích. Někdy se k tomu přiřazuje i organizační, ekonomické a technické zajištění tohoto systému. Do okruhu obnovního (asanačního, restauračního) managementu pak spadají akce již zmíněného programu revitalizací říčních systémů.
Proto se nelze ubránit počátečnímu údivu při čtení úvodu zmiňované třetí části knihy (str. 188), která "pojednává o běžných způsobech managementu vodních toků v (…) šesti kapitolách". První tři kapitoly totiž představují:
1. Úpravy koryta řeky - bagrování (zemní práce), vytváření jiných příčných profilů…
2. Technické úpravy břehů…
3. Stavební práce - výstavba jezů…
Tady čtenář váhá, zda jde skutečně o ekologický restaurační management, a ne o úpravy vodohospodářské, které - ve vší úctě k této praktické a odborně náročné činnosti - těžko mohou vést k revitalizaci řek!
Čtěme ale dál: "Cílem této části je ukázat, které environmentální prvky je třeba brát v úvahu při větších úpravách toků a při jejich údržbě, aby byly spojeny nejen požadavky protipovodňové ochrany, ale i dalších uživatelů řeky. (…) Poskytuje čtenáři průvodce takovými způsoby managementu, které minimalizací negativních dopadů působí ve prospěch přírody." Tato poslední věta už srozumitelně - alespoň pro mne jako ochranáře - definuje obsah. A jednoznačně samozřejmě souhlasím s první větou přehledu obecných principů platných pro úpravy koryta a změny tvaru příčného profilu bagrování: "Poraďte se s ochranáři o vhodnosti lokality."
Pojďme ale ke konkrétním připomínkám. Na str. 190 se k pojmu "biotop" píše: "Využívejte technická opatření na toku jako příležitosti k ochraně, obnově a tvorbě přírodního biotopu." To si ale vzápětí trochu protiřečí s celkem správným konstatováním: "Přestože existují dobré příklady obnovy biotopu, nebylo zatím dostatečně prokázáno, že uměle vytvořené biotopy jsou stejně dobré jako ty, které byly zničeny." Zkrátka: přírodní biotop lze chránit, možná do jisté obnovit (zrestaurovat), ale těžko vytvořit!
Vraťme se ještě na stranu 188: "Veškeré nové úpravy toků musí zachovat přirozený režim toku…" Vodohospodářské úpravy ale obvykle vedou ke změně přirozeného režimu, čímž nechci tvrdit, že jsou vždy pohromou ekologie říčního systému. Ale proto jedním z hlavních cílů programu revitalizace říčních systémů je "napravovat předchozí nevhodné vodohospodářské úpravy" (z preambule programu). V žádném případě není možné do revitalizací zahrnout vodohospodářské úpravy přirozeného toku, byť sebevíce k přírodě citlivé. Stejně tak je nutné zdůraznit, že úkolem trvalé udržitelnosti je zachovat určitý podíl přírodních ekosystémů (tj. i říčních) bez jakýchkoli úprav. Zmíněná věta by měla spíše znít: "Veškeré revitalizační úpravy toku by měly směřovat k navrácení jeho přirozeného režimu."
Při prostudování dalších částí této kapitoly (částečné bagrování, prohlubování koryta, zužování koryta) se ujistíme, že popisované úpravy na vesměs dříve tvrdě regulovaných nebo kanalizovaných tocích směřují k co největšímu sladění hospodářských a protipovodňových cílů na jedné a ekologických cílů na druhé straně a zohledňují i vodohospodářské cíle - zajištění více méně rovnoměrného průtoku korytem, co nejméně komplikovanou údržbu toku. Některé navržené zásady se ztotožňují s revitalizačními cíli ochrany přírody a krajiny.
Kapitola Technické úpravy břehů je zaměřena na obnovu meandrování dříve narovnaného koryta, vytváření tůní, zálivů slepých ramen atd. Ekologicky žádoucí jsou i navrhovaná biotechnická opatření: oddalování hrází, vytváření koryta se složeným profilem, vytváření obtokových koryt apod.
Dále zaujme kapitola Retence povodňových vod. Připouští se zadržení (= retence) vody vzdouvacími objekty (bez bližšího vysvětlení) a dále retence mimo tok, která se "používá tam, kde řeka je ohrázovaná a povodňová voda je odvedena na přilehlé pozemky přes nápustné objekty umístěné v hrázkách." Ochrana přírody se však zaměřuje především na nezastavěné pozemky v nivě, protože jde o přirozený retenční prostor. To s sebou přináší i změnu druhů pozemků - místo orné půdy patří do niv louky nebo lužní lesy, kterým povodeň neublíží, naopak může i prospět. Společensky velmi citlivý je stále sílící názor, že někde je lépe odstranit a nebo alespoň neobnovovat stavby v aktivních záplavových územích, protože je to lacinější než nákladná technické opatření (hráze a jen částečně účinné "zvětšování kapacity koryta").
Stejně tak v další kapitole Břehová vegetace, regulace, zakládání a péče se k překvapení ekologa dočteme, že mezi hlavní motivy péče o vegetaci na březích řek patří "snížit drsnost koryta a zvýšit kapacitu koryta a nivy pro převedení povodní, potlačit dominantní druhy, zvláště dominantní druhy trav a kopřivu, udržet břehy vzhledné a zamezit vzniku černých skládek v porostech vysokých rostlin." I v britských poměrech tedy panuje naivní představa, že koryto bez břehových porostů a s nízkým pěstěným trávníkem je vhodným protipovodňovým řešením. Za současných klimatických anomálií, kdy se již často vyskytují a budou vyskytovat staleté povodně, takto upravené a biologicky znehodnocené koryto nepomůže! Tato kapitola měla být zaměřena jen na protipovodňové hráze, kde je nutno brát v úvahu destabilizaci hrází stromovými liniemi a porosty. Už proto, že v následující kapitole se správně potvrzuje známý fakt, že "keře a stromy ovlivňují (pozitivně - pozn. recenzenta) krajinu, její estetickou hodnotu i stabilitu břehů". Ještě je nutno doplnit - a biodiverzitu!
Kniha je doplněna 42 případovými studiemi s nákresy a fotografiemi, které ilustrují předchozí zásady. Následuje série podobných studií z Nizozemska. U každé je uvedena v jednotlivých odstavcích situace, pojetí projektu, hodnocení projektu. Vždy fotografie (před a po zásahu), nákresy. Tuto část považuji za nejužitečnější, protože jde o nabídku široké škály řešení a vzorů, které je možné případ od případu v praxi ekologicky pojatých vodohospodářských a protipovodňových staveb plně využít.
Po podrobném prostudování obsáhlé, ale velmi ilustrativní publikace dojdeme k závěru, že je zde vyčerpávajícím způsobem popsána ekologizace v minulosti nevhodně technicky upravených toků a protipovodňových opatření na ochranu majetku a životů obyvatel nivy. Ochrana přírody jako veřejný zájem však vyžaduje větší důraz na zachování co největšího přírodního stavu "cév naší země". To ostatně na jednom místě přiznává i komentovaná publikace: "Všude tam, kde je to možné, dáváme přednost vytváření přírodních břehů …" - str. 206.
Čtenář musí pečlivě rozlišovat mezi předkládanými informacemi o hospodářském managementu a návrhy na ekologizaci nevhodných opatření. Není to publikace pro běžné čtení, ale příručka ke každodenní potřebě všech, kdo v poříční krajině hospodaří, kdo ji využívají, kdo ji chrání.
reklama
Autor, krajinný ekolog, pracuje v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR.
