Třináct rozhovorů s lidmi, kteří nepěstují environmentální žal

"Neříkám, že to není v prdeli, ale furt se s tím dá něco dělat." Marco Stella na komunitní zahradě Pastvina.

Foto | Anna Stella / Komunitní zahrada Pastvina

U rozhovoru jsem nebyl, ale Marca znám osobně a dokážu si živě představit, že to řekl přesně takto. Dokážu si i živě představit, jak to přesně zaintonoval. A dokážu si i živě představit, že Viktorii Hanišovou rozhovor s Marco Stellou bavil. Když ho potkáte na komunitní zahradě, zpravidla vypadá trochu jetě, od hlíny špinavé kalhoty, boty zadělané od hlíny i zvířecího trusu, dlouhé nečesané vlasy schované pod hučkou.

Na výletníka z pražské Letné může působit jako vagus (což, když mu řeknete, mu bude srdečně jedno). Nicméně nevzhledný zevnějšek je jen vnější slupka pro vzdělaného člověka, antropologa a biologa, který – když si nedáte pozor – vám dokáže i víc jak hodinu povídat o chemismu kompostu.

Ale bavit se s ním můžete i o obecných věcech. Třeba kam ten náš svět spěje a co s tím zmůže jedinec. Na to ostatně dává odpověď i v rozhovoru s Viktorií Hanišovou. „Myslím, že zdrojem environmentálního žalu je bezmoc, pocit, že jedinec nic nezmůže. A to není pravda. Kdo jiný něco zmůže, než jedinci? Tahle snadno se zodpovědnosti nezbavím. Korporace a stát jsou přece taky jen sdružený jedinci. Tím samozřejmě neříkám, že to tady není všechno v prdeli a že není důvod, proč se bát devastace ekosystému, ale furt se s tím dá něco dělat.“

Beton a hlína

Kniha Beton a hlína přináší rozhovory s třinácti lidmi, kteří jakoby vypadli z této Marcovy věty. Vědí, že s naší společností a jejím vztahem k planetě, k přírodě je něco špatně. Ale místo toho, aby se z toho hroutili v koutě své duše, začali s tím něco dělat.

Téma komunitních zahrad a zemědělství se v knize objeví opakovaně, ať už v rozhovoru s Janem Valeškou, který ze země vydupal Asociaci místních potravinových iniciativ (jestli nevíte, co se svým environmentálním žalem, běžte nějak pomoct asociaci), Ondřejem Ryndou z komunitní zahrady Kuchyňka, ale i s dalšími. Ze zemědělství pak vybočují rozhovory o projektu Z pokoje do pokoje o renovaci a záchraně nábytku, o dobrovolnickém hnutí uklízečů odpadků Trash hero či o družstevním bezobalovém obchodu Victorina Loca.

Všechny rozhovory však mají jedno společné. Jsou příběhem lidí, kteří nenechali vzklíčit svou bezmoc, nepěstují environmentální žal a prostě dělají něco, co pomáhá nejen jim, ale hlavně nám. V tom je kniha inspirativní zejména.

Na rozdíl od pití studniční vody na Pastvině vás přečtení knihy Beton a hlína neprožene. Je to příjemné čtení pro lidi, kteří už už ztrácí naději.

Jinak ta voda je v pohodě.