Úryvek - Myslet zeleň světa

Úryvek z knihy Václava Bělohradského Myslet zeleň světa.

Každý výrobek na člověka poštve celou smečku budoucích výrobků, které si na člověku vynucují, aby je potřeboval. Budoucnost už nepotřebuje, abychom o ni usilovali: vybuchuje nám vstříc v každé věci, kterou bereme do ruky, vítězí snadno nad každou minulostí. Tato agresivní a neodbytná budoucnost vytlačila z našeho života čas, který se vrací v kruhu, který nechce odejít, který je obrácen k minulosti a jen plaše se od ní odděluje. V planetární době budoucnost se všude rozpíná a vnucuje.

Tráva umírá, člověk umírá, člověk je tráva. Smrtelnost, kterou sdílíme s trávou, nás zavazuje. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Martin Mach Ondřej/Ekolist.cz

Epochu samopohybu poznáme podle samozřejmosti, s níž je tu s námi „otřesné“. „Otřesné“ je tu s námi jako host, jehož tvář nás nejprve děsila, ale teď už tu může zůstat. Všichni víme o přítomnosti tohoto netvora, víme, že velká část všeho kolem nás už mu patří a že jeho moc roste den ze dne. „Otřesné“ je tu s námi ve zpustošené krajině, ve žvástu, který se šíří rychlostí světla a strhuje do své moci všechnu řeč, otřesné je tu s námi v geometrii našich měst a v tom všeobecném užívání všeho, jakoby pro všechno tu musilo být nějaké použití. V průvodci k výstavě pastelů Mikuláše Rachlíka ve Florencii čteme: „Modernost se živí obludností částečného, které se rozpíná neúměrně jakémukoliv celku, je bez míry, vysvlečeno ze svých vlastností, odumřelé každé paměti nebo vzpomínce.“ Nejotřesnější formou obludnosti částečného v planetární době jsou odpadky, které by člověk chtěl vyvést někam mimo svůj svět. Ale odpadky, hromady otrávených zbytků tvořivé práce, se nedají vypudit z celku, k němuž patří. Ale co je ten celek? A chceme to vůbec vědět? Co je to za životní styl, jehož největším problémem jsou odpadky? Tyto odpadky bez míry, tyto hromady věcí (jsou to přeci věci!), které všichni chtějí zapomenout, odumřelé jakémukoliv vědomí, jsou přeci otřesné.

H. Broch v románu Náměsíčníci odhaluje v kýči otřesnou životní formu planetární doby. Kýč totiž není nějaké pokleslé umění, ale je základním produktem doby, jíž vládne imperativ efektivnosti. Planetární spisovatel, když chce rozplakat lidi, si zjistí sociologickým výzkumem, jaké motivy lidi nejvíce dojímají, a pak s pomocí počítače napíše dojímavou knihu. V kýči vládne rozum, metodičnost, počítač. Formulí kýče jsou tautologie jako „zisk je zisk“, „válka je válka“ nebo „umění je umění“. Věta „zákon je zákon“ nás vyzývá k té otřesné byrokratické lhostejnosti k hledisku druhých lidí, kterou vytušil Kafka a která vládne jak Osvětimi, tak i asistenčním státům planetární doby. „Umění je umění“, a proto vše je dovoleno, chceme-li dosáhnout nejvyšší účinnost. Logika kýče zachvátila všechny hodnoty a proměnila je ve stádo kobylek táhnoucích polem.

Nejotřesnější je tedy modus essendi otřesného: otřesné nikým neotřásá, protože vpleteno do položek všedního dne, je tu kvůli člověku a v jeho zájmu. Člověk si od něho vypůjčuje na lepší zítřky a tuto půjčku neustále kalkuluje, zda se vyplatí: kolik ještě otřesného pro kolik lepších zítřků.

Nejotřesnější je tedy, že vše otřesné má své neotřásající „kvůli čemu“. Nejotřesnější je tato neotřesitelnost člověka planetární doby. Václav Havel píše v jednom svém dopise z vězení, že „kráva nám efektivně slouží, ovšem za tu cenu, že už není krávou, podobně jako severní Čechy jsou nám významným zdrojem paliva za tu cenu, že přestávají byt kusem naší domoviny, stávajíce se čímsi mezi Měsícem a smetištěm“. Nikdy nezapomenu na vlak přepravující tuny živých dobytčat někam na jatka; telata umírala žízní, vystrkovala hlavy z vagónů, vyplazovala jazyk a já měl pocit, že z nich zbývají jen oči jako z lidí umučených hlady v koncentračních táborech. Ve velkovýrobnách vajíček stojí slepice na šikmé podlaze a jsou na sebe tak napěchovány, že se navzájem napadají, takže je logické a „v jejich zájmu“ uřezat jim zobák.

Rozdíl mezi člověkem a slepicí nemůže nikdy být tak veliký, aby ten uřezaný zobák nepatřil také do naší tváře. Zde někde je třeba položit otázku křesťanství ve století techniky: není ta strašná vzdálenost mezi člověkem a zvířetem důsledkem křesťanského antropocentrismu? V jiném kontextu jsem připomenul sylogismus G. Batesona: tráva umírá, člověk umírá, člověk je tráva. Smrtelnost, kterou sdílíme s trávou, nás zavazuje. Zde tuším nějaký planetární kategorický imperativ, který ale zatím neumím formulovat. Planetární provoz naší doby nepropustí otřesné ze svého všedního dne, upírá mu ten otřásající čas, který k němu kdysi patřil a bez něhož není nápravy. Benjamin pojímá v deváté tezi k filozofii dějin Kleeův obraz Angelus novus jako symbol doby, která propadá budoucnosti bezmocně, jako nějaké nákaze, jako moru, jak nepřátelské síle, která se všeho zmocňuje. Anděl je obrácen čelem k minulosti, kde vidí katastrofy, trosky, ničení. Chtěl by se zastavit, vrátit se kus cesty, probudit mrtvé, napravit zničené. Fičí ale vichr, který ho vláčí od trosek pryč, stále dál do budoucnosti. Anděl tak letí k budoucnosti obrácen zády, oči upřené na doutnající trosky a šedivé zříceniny. To, co nazýváme pokrok, říká Benjamin, je tento vichr.

O tomto vichru si vyprávím s Karlem Hvížďalou. Kdy už člověkem otřesou doutnající trosky, ten růst pouště a on se vyrve z tahu dějin? Miluji Solženicynův kategorický imperativ, který je nejhlubší kritikou dialektického rozumu: je možné, že zlo je nutné a že nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvojí pomocí.

---

reklama

---