https://ekolist.cz/cz/kultura/zpravy-kultura/narodni-parky-v-africe-se-dostavaji-do-uzkych-na-okraji-je-tisni-narustajici-lidska-civilizace
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Národní parky v Africe se dostávají do úzkých, na okraji je tísní narůstající lidská civilizace

4.4.2019 15:53 | PRAHA (Ekolist.cz)
V celém východoafrickém regionu Serengeti-Mara jich je za poslední desetiletí o 400 % lidí víc. Ilustrační snímek.
V celém východoafrickém regionu Serengeti-Mara jich je za poslední desetiletí o 400 % lidí víc. Ilustrační snímek.
Model národních parků a rezervací s pevnými hranicemi se začíná přežívat. Dokládá to výzkum badatelů z univerzity v Liverpoolu.
 

V Africe to fungovalo po dlouhá léta. Národní park je v terénu vymezen „pevnou“ hranicí, ke které přiléhají nárazníkové zóny menších rezervací. Uvnitř hranic parku je dán prostor výhradně divočině, zato v nárazníkových oblastech je povoleno v menší míře hospodaření místních obyvatel, třeba pastva dobytka. Takhle to má zařízené fenomenální Serengeti nebo Masai-Mara. Jenže jak dokládá aktuální výzkum, tenhle systém pevných a polopropustných hranic se začíná přežívat.

Lidí vně je víc než zvířat uvnitř

Lidí mimo rezervace u národních parků, tedy za vnějším okrajem chráněných zón, rapidně přibývá. V celém východoafrickém regionu Serengeti-Mara jich je za poslední desetiletí o 400 % víc. Když už nic jiného, projevuje se to výraznější pastvou dobytka v nárazníkových zónách. A ty pak nabízí méně kvalitní pastvu pro kopytníky z národních parků, kteří se sem vydávají. I když tedy všichni zatím hrají podle domluvených pravidel, pakoňů, zeber a žiraf v národních parcích ubývá. Co to znamená?

„Že jsme se dostali do bodu, ze kterého už vidíme, jak národní parky přestávají k ochraně přírody stačit,“ říká Kate Parrová, bioložka v univerzity v Liverpoolu. „A že do budoucna nebudeme moci spoléhat jen na čistou rozlohu chráněných území, když přijde na ochranu biodiverzity. Vlastně vidíme, že současná strategie pevných hranic začíná ohrožovat jak divoká zvířata, tak lidi mimo chráněná území.“ Přitom na různých formách hájení velkých územních celků je postavena podstatná část celé ochrany přírody.

Začalo to pastvou

Mechanismů, jak působí lidská populace vně afrických národních parků, je hned několik. Dochází k narušení migračních tras, poškozování habitatu, ovlivnění potravní nabídky. Výrazným negativním faktorem je tu pastva. Hospodářská zvířata totiž vypasou v přístupných zónách vydatnější trávy, takže na zebry a pakoně toho moc nezbývá. A protože se jim nevyplatí chodit za neúživnou vegetací na okraje rezervací, přepásají střed národních parků. Kde už je pak za chvilku taky hlad. Dál už je to jednoduché: málo potravy, méně mláďat.

Populace zvířat uvnitř národních parků tak nevzkvétají, jak bylo zamýšleno, ale spíše jen přežívají. I když se v Serengeti nebo Masai-Mara nepytlačí, je na tomhle chráněném ostrůvku v posledních čtyřiceti letech zvířat méně a méně. Vlastně, méně o 75 %. Tím to ale nekončí. Málo vydatná potrava znamená i méně kvalitního trusu. A nedostatečně pohnojená půda nedává vyrůst dostatku vydatné vegetace, mění se i skladba mikroorganismů v půdě, která umožňovala rozklad a absorpci organických živin. A jsme v klesající spirále.

Udělejme to jinak. Ale jak?

Příroda má samozřejmě několik opravných mechanismů. Oživit a dokonale pohnojit půdu tu tradičně pomáhaly pravidelné požáry. Jenže lidé vně rezervací se už postarají o to, aby jim za domy nehořelo. Ohněm pravidelně nepročištěná vegetace se paradoxně stává k požárům náchylnější. Ale už ne k požárům „oživujícím“, ale opravdu ničivým, pro lidi i zvířata. Vlastně, celý ten systém s chráněným národním parkem uprostřed se stává mnohem náchylnější k negativním změnám. Zvlášť v kontextu klimatických odchylek.

Simon Mduma, ředitel tanzanské státní agentury pro Výzkum chráněných oblastí, nyní slibuje, že jeho vláda podnikne potřebné kroky k nápravě situace na celonárodní úrovni. Jaké funkční řešení ale navrhnou, je otázka. Nic jiného než koncept chráněných území s pevnými hranicemi totiž zatím neznáme.


reklama

 
Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
foto - Dohnal Radomír
Radomír Dohnal
Autor je spolupracovníkem Ekolistu.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (2)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

RJ

Robert Jirman

4.4.2019 11:31
Národní parky, tak jak je známe dnes v Africe nemají ve většině šanci přežít, je to otázka 10-20 let. Tlak stále se zvětšující lidské populace na zdroje je neúprosný. Parky se stávají ostrůvky uprostřed lidského osídlení, zvířata většinou bez šance někam migrovat, vně parku nemilosrdně pronásledována. Kdo chce vidět zbytky africké divočiny, moc neváhejte
Odpovědět
VK

Václav Kain

5.4.2019 09:11 Reaguje na Robert Jirman
Naprosto přesně.Lidstvo zajde na nekontrolovatelné množení.Dojde voda,nebude potrava,kam se asi vrtnou ty přemnožené masy?Tam kde se alespoň nasytí,ale s množením nepřestanou.Přijde doba kdy se ti zpovykaní humanisti budou chytat za hlavy za to co způsobili a nebo spíše se k tomu nebudou znát.
Odpovědět
reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist