Norský Hardanger vám nabídne pohled na tři stovky hnijících mrtvol sobů. Proč tu leží? Video

Procházky přírodou vám mohou připravit nejrůznější podívanou. Výlet na jednu z náhorních plošin norského národního parku Hardangervidda vám ale může nabídnout dost děsivý pohled. Na relativně malé ploše se tu nachází více než tři stovky rozkládajících se sobů. Co to znamená? O tom píše BusinessInsider.

Na konci srpna roku 2016 bylo v Norsku nezvykle deštivo a také pořádně „bouřlivo“. A sobi, pokud jsou vystrašení, dávají přednost pohybu ve velkých stádech. Tyto dvě zdánlivě nesouvisející informace ale vyústily ve scénář, který slušně řečeno otřásl i otrlými biology, kteří už viděli ledacos. Během divoké bouře totiž právě do takového vytvořeného vyplašeného stáda udeřil blesk nebo blesky a zanechal po sobě na plošině 323 mrtvých zvířat.

Padesát tun bezhlavého masa

„Pravděpodobnou příčinou byla nejspíš vysoká vlhkost na povrchu i ve vzduchu,“ soudí Olav Strand, výzkumník Norského centra pro výzkum přírody. „Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ dodává Kjartan Knutsen, pracující pro norskou Přírodovědnou agenturu. „Blesk dokáže zabít osamělé ovce nebo kamzíky, ale celé stádo? Bylo to celé dost neuvěřitelné.“ Jeho posláním před dvěma lety byla obhlídka zvířat a zjištění příčiny jejich skonu. Pochopitelně se tehdy obávali nějaké epidemie, což se naštěstí nepotvrdilo.

S tím ale přišla na řadu otázka, jak s uhynulými těly naložit. V přírodě se obvykle o zdechliny postarají dravci. Jenže tady na pár desítkách metrů čtverečních leželo padesát tun zvěřiny. Co s tím? Jako první se tedy přihlásili Strandovi kolegové, kteří bádají nad výskytem nemocí a parazitů volně žijících přežvýkavců. Využili „čerstvosti“ bleskem usmrcených vzorků a každému uhynulému kusu odřezali hlavu pro laboratorní výzkum. O zbytek ale zájem neměli.

Zelený ostrůvek života

Proto získal prostor Sam Steyaert, přírodovědec z Jihovýchodní norské univerzity. Nepřál si totiž nic jiného, než aby uhynulá zvířata zůstala tam, kde jsou. Díky tomu může pozorovat, jak rozkládající se mršiny lákají dravce. A také co tu může z trusu nasycených mrchožroutů vzejít. Není toho málo. Na sobí pohřebiště pod širým nebem se slétají orli skalní, hejna vran a krkavců, objevují se tu rosomáci a lišky. A ti všichni tu uvolňují exkrementy, bohaté například na semena šichy černé.

Bobule této rostliny jsou v arktických podmínkách Norska pro živočichy vzácné zboží, a kolem mršin se už hezká řádka těchto keříků díky mrchožroutům usadila. Rozkládající se sobi také „pohnojili“ zdejší půdu, změnili její pH a obohatili ji o živiny. „Kolem mrtvých sobů tak vzniká zelený ostrůvek života,“ říká Steyaert. Možná tu brzy vznikne hustý podrost, který jednou bude lákat stáda sobů. Snad budou mít více štěstí, než jejich předchůdci. I když se dá říct, že jejich smrt určitě nebyla zbytečná.

---

reklama

---