Proč chránit přírodu? Protože se nám líbí

Na první pohled jednoduché otázky bývají často ty nejzapeklitější. Bylo tomu tak i v případě květnové debaty v rámci projektu „Káva s vědci a vědkyněmi“, během níž se diskutující zamýšleli nad důvody ochrany přírody. Většina přítomných odborníků se shodla na tom, že i dnes převažují estetické a etické pohnutky nad těmi vědeckými. Diskutující se ale dotkli i dalších hledisek ochrany přírody a jejího managementu.

Příroda jako svět, ve kterém se cítíme doma

Chránit přírodu znamená podle biologa a ekologa Davida Storcha zachovat takový „stav, v němž se cítíme doma“. Tento přístup ale s sebou samozřejmě přináší řadu komplikací. Jedná se zejména proměnlivost takového pojetí ochrany přírody, které je odkázáno jak na subjektivní estetické cítění, tak i na veřejné mínění ovlivněné médii. „Veřejnosti se líbí les, ale to je, když to trochu přeženu, skoro to poslední, co potřebuje chránit,“ udává jeden z příkladů Storch. V našich podmínkách si prý ochranu naopak zaslouží bezlesé plochy, které jsou těmi slabšími, ubývajícími, plochami.

Podle Storcha ochrana přírody není péčí o funkčnost ekosystému, nebo dokonce snahou zabránit zhroucení biosféry či čelit globální ekologické katastrofě. „My totiž o té katastrofě nic nevíme. Nevíme, jestli hrozí ani jak velký rozsah současné děje mají v porovnání s těmi minulými,“ vysvětluje Storch. Řešením podle něj ale není ani nechat přírodu nechat být, ať si dělá, co chce.

Podobný názor sdílí i estetik Karel Stibral, který zmínil prvopočátky ochrany přírody jako ochranu „památek“ – původního stavu nebo estetických hodnot. „Když si přečteme zakládací listiny Žofínského pralesa i Boubína, je zde velmi silně přítomná emocionální reakce, pojetí přírody jako součástí historie,“ připomíná Stibral. Stejně tak bylo běžné chránit přírodu z pohnutek náboženských nebo vlasteneckých. Přírodovědecké hledisko se podle jeho slov objevilo až později.

Ale i dnes prý převažují subjektivní důvody nad těmi vědeckými. „Často přírodu chráníme prostě proto, že nám přijde krásná. Když to hodně zjednoduším, tak biodiverzita zajímá jen pár jedinců,“ tvrdí Stibral.

Méně filozofie více praxe

S tím souhlasí i další diskutující, programový ředitel Hnutí Duha Vojtěch Kotecký. „Česká debata o ochraně přírody je možná nadmíru filozofická a méně konstruktivně praktická,“ konstatuje. Různí lidé mají samozřejmě pro ochranu přírody různé motivace. Zatímco někteří lidé přemýšlí o etických důvodech, jiní se na věc dívají čistě z existenčních důvodů. Ale většině lidí se podle Koteckého prostě příroda líbí, považují ji za součást svého života a chtějí ji navštěvovat a obdivovat.

Kotecký nesouhlasí s vžitou představou, že k ochraně přírody motivují intelektuální argumenty. „Lidé chtějí chránit deštný amazonský prales, protože je to fascinující svět rozmanitého života a ne proto, že jim nějaký expert řekne, že to jsou plíce planety,“ říká. „Kdyby se začalo debatovat o tom, že se v Milíčovském lese na jihovýchodním okraji Prahy začne hospodařit holosečným způsobem, pravděpodobně by povstala polovina Jižního města,“ je přesvědčen. Ale nebylo by to podle jeho slov proto, že je to přírodovědecky zajímavá lokalita, ale protože je to zkrátka místo, kam místní chodí každý den venčit psi, na procházky nebo sportovat.

Za dvojsečnou zbraň považuje Kotecký také vyvolávání obav z kataklyzmatu. „Lidi to spíš odstrašuje,“ tvrdí. To, co lidi naopak inspiruje, je podle něj krása přírody, její zajímavost, pozoruhodnost. Ochránci přírody by se měli naučit se lidem přírodu představovat, otevírat, ukazovat a vítat je v ní. „Když v Bavorsku přijdete na okraj přírodní rezervace, informuje vás cedule o tom, že tady začíná příroda. Zatímco v České republice najdete spíš ceduli oznamující: ,Tady začíná úřad',“ říká Kotecký.

Právě komunikace ochránců přírody s veřejností se stala hlavním tématem připomínek z publika. Závěrečná diskuze se také navzdory přání nevyhnula aktuálnímu problému Šumavy. „Právě spor v tom, co je ta ,správná příroda' je základem většiny ochranářských konfliktů,“ říká Storch. Ať už se jedná o Šumavu nebo lokalitu Na Plachtě, lidé se prý nedokáží shodnout v tom, co vlastně chránit a jak. Rozhodnutí, jak přírodu spravovat, však již podle Storchových slov není věcí přírodovědců, ti mohou pouze veřejnosti dodat informace k možným variantám.

Velké nedostatky v managementu chráněných území vidí i zoolog a ředitel Institutu aplikované ekologie Daphne ČR Jan Dušek. Česká republika se prý potýká se dvěma extrémy. Zatímco na Šumavě se plány mění v řádu měsíců, v Bílých Karpetech naopak nedokázal management včas zareagovat, změnit přístup a zabránit tak vymření populace žluťáska barvoměnného. (Ještě před rokem 2000 početné populace doplatily na nepromyšlenou péči o krajinu. V rámci zemědělských dotací – agroevniromentálních opatření bylo jak jarní, tak i letní sečení prováděno právě v době vývoje housenek, kterým plošná seč nedala šanci na únik. Zdroj: www.lepidoptera.cz)

Ochrana přírody není byznys

Podle Duška by si měli ochranáři otázku „Proč vlastně chránit přírodu?“ klást velice často. Tím spíš, že základní ochranářská opatření nepatří mezi lukrativní zakázky. Ekonomicky a společensky zajímavé jsou sice stavební činnosti související s životním prostředím, ale obecně se podle Duška ochrana přírody neřídí pravidly trhu, nabídkou a poptávkou. „Například takový ekodukt stojí tolik, kolik čtyři roky programu péče o krajinu pro celou Českou republiku,“ popisuje poměry financování ochrany přírody Dušek. „Ale ochrana přírody se přeci nedělá kvůli stavebním firmám,“ připomíná.

Dušek také zmínil často diskutované ekosystémové služby, které příroda lidstvu poskytuje. „Tyto služby skutečně existují, mají význam a má smysl je i ekonomicky vyčíslovat. Ale není možné přírodu chránit jen na základě takovýchto pofidérních výpočtů, které zohledňují jen jedno z mnoha spekter,“ upozorňuje. V této souvislosti je podle Duška zajímavé, čím vším jsme nuceni z hlediska financí odůvodňovat existenci druhů a přírodních prvků na tomto světě. Zároveň prý tento ryze praktický přístup svádí k představě, že příroda si dokáže se vším poradit sama. „Když se ale podíváme z letadla na krajinu, tak uvidíme, že v ní příroda mezi všemi těmi sídly, poli a hospodářskými lesy už vlastně prakticky vůbec není,“ dodává.

„Ochrana přírody není byznys a příroda se sama neuchrání,“ shrnul svůj příspěvek Dušek. Proto je podle něj nutná právě výše zmiňovaná emotivní a etická motivace zastat se někoho, kdo se bránit nedokáže.

---

reklama

---