Ekologická stopa nabízí návod, jak měřit blahobyt
„Indikátorů je více než dost, žádný z nich se ale svým významem neblíží HDP,“ prohlásil Jiří Čáslavka ze společnosti Glopolis na semináři pořádaném organizací Zelený kruh. Ta k debatě o měření stavu životního prostředí a snaze najít číselné vyjádření snahy o dosažení udržitelného rozvoje vydala publikaci „Indikátory blahobytu – všechno, co jste kdy chtěli vědět o štěstí (ale báli jste se zeptat)“. Podle publikace je problém v tom, že se z HDP stal nástroj, jak měřit spokojenost. „Přitom tento nástroj pomíjí například domácí práce a naopak započítává jako plus věci negativní, například náklady na zbrojení nebo odstraňování katastrof,“ vysvětluje Čáslavka. Hlavně ale měří finanční toky a nikoli zásoby, takže například les má cenu pokáceného dřeva, ale stojící a funkční les nijak HDP neobohacuje, vysvětluje Čáslavka v publikaci.
Step by step
Právě proto vznikla v posledních třiceti letech řada dalších indikátorů, které měří vedle ekonomického rozvoje i další parametry – vzdělání, zdraví lidí nebo pocit spokojenosti. Zřejmě nejznámější indikátor je ekologická stopa, která ukazuje, jak udržitelně žijí lidé v různých zemích. Tedy kolik potřebují plochy na to, aby se uživili, aby bylo kam uložit odpady, které produkují (včetně emisí skleníkových plynů) ve srovnání s tím, kolik jí mají k dispozici. Podle poslední zprávy Living Planet vydávané organizací WWF vychází, že dnešní zátěž je asi o polovinu vyšší, než jakou může planeta trvale unést.
Velká část ekologické stopy je uhlíková stopa, což je hypotetická plocha lesů které jsou potřeba k vázání vypuštěného oxidu uhličitého. Například v rámci české ekostopy tvoří uhlíková stopa téměř 57 % .„Což jsou hypotetické nikoli reálné plochy, kvůli kterým je pak možné tvrdit, že spotřebováváme jeden a půl planety,“ vysvětluje Třebický.
„Vycházíme z toho, že existují enviromentální limity blahobytu, a že máme omezenou kapacitu země a právě ekologická a uhlíková stopa jsou nejnadějnější ukazatele, jak blahobyt měřit,“ říká Viktor Třebický. Například jeden obyvatel České republiky spotřebuje 5,7 globálního hektaru (gha), zatímco na celém světě je na jednoho obyvatele k dispozici jen 1,8 gha. „Takže kdyby všichni spotřebovávali jako Češi, potřebovali bychom třikrát větší plochu, než jakou máme k dispozici,“ říká Třebický. Česká republika má vyšší stopu než například Japonsko nebo Španělsko, ale také než Slovensko, které má 4,05 gha. „Na Slovensku ovšem byla ještě před třemi lety stopa jen 3,3 hektaru, takže oslavované ekonomické reformy mají i negativní ekologický dopad,“ upozorňuje Viktor Třebický.
Není problém
Nicméně ekostopu úspěšně počítají akademici a nevládní organizace, ale v národních nebo místních politických dokumentech místo nemá. Metodickým vývojem, vyčíslováním a hodnocením indikátorů se zabývá Centrum pro otázky životního prostředí UK. „Vládní agentura CENIA zatím s těmito indikátory systematicky nepracuje, používá jiné indikátory, energetickou a materiálovou náročnost a domácí materiálová spotřebu,“ vysvětluje mluvčí ministerstva životního prostředí Jarmila Krebsová.
Ekologická stopa by se mohla stát do budoucna univerzálním měřítkem, zda se daří přibližovat k udržitelnosti. To by mohlo být možné měřit v rámci státu, ale i regionů nebo krajů. „To by chtělo motivovat kraje, aby alespoň daly k dispozic data, ale zatím není zájem ze strany státu,“ říká Tomáš Hák z Centra pro otázky životního prostředí.
O něco lépe je na tom měření ekostopy u měst, o což se snaží organizace Týmová iniciativa pro místní udržitelný rozvoj (Timur). Ta prý nabízí projekt, že bude počítat stopu pro 40 měst, ale není o něj zájem. „Dvakrát jsem to nabízel městům v síti Agendy 21, ale dvakrát tam zaznělo, že ještě nenazrála doba, aby města povinně sledovala svou stopu,“ říká Třebický. Podle Čáslavky se začnou politici i na místní úrovni zajímat o ekologickou stopu nebo další měření udržitelnosti, až je k tomu donutí jejich voliči.
Podle Tomáše Háka ovšem obyvatelé České republiky poškozování životního prostředí zkrátka necítí jako problém. Podle dat české agentury životního prostředí CENIA byl před dvaceti lety stav místního životní prostředí první nebo druhý nejpalčivější problém. „A teď je na třináctém místě. A zcela přesně opačně roste spokojenost s životním prostředím ze 20 % na 80 %,“ říká Tomáš Hák.
Cosi shnilého ve státě Dánském
Indikátory historicky vznikly jako nástroje, jak měřit schopnost udržitelnosti jednotlivých zemí, národní žebříčky ale ukazují stálý trend. Bohaté země jsou stále ty nejhůře hodnocené v trvalé udržitelnosti jejich ekonomiky. Na třetím místě se v hodnocení WWF objevilo Dánsko (8,26 gha), jinak považované za vzorného člena „ligy severských ekologických států.“ Stejně tak se většina bohatých států umísťuje vysoko v hodnocení lidského rozvoje – Human Development Index (HDI), který hlavně měří vzdělání, zdraví, příjem. Tyto země v indexu Living Planet zároveň vykazují největší čerpání přírodních zdrojů. Jinými slovy podle těchto ukazatelů se rozhodně nedaří průmyslovým zemím snižovat jejich negativní dopady na životní prostředí.
Podle zprávy WWF připadá 37 % veškeré zátěže působené lidmi podle výpočtu eko-stopy na 31 zemí OECD. „Státy bohatnou, jejich obyvatelé jsou vzdělanější a žijí déle, ale zároveň roste jejich ekologická stopa,“ vysvětluje Tomáš Hák z Centra pro otázky životního prostředí (COŽP). Aby země splňovaly požadavky udržitelnosti, musely by podle indexu HDI jejich obyvatelé být především bohatí, vzdělaní a zdraví a zároveň by jejich ekonomika nesměla svým požadavky na zdroje překročit světovou biokapacitu. Jenže jak se ukazuje, je to právě naopak, vyspělé země mají vysoký lidský rozvoj a zároveň velkou ekologickou stopu a chudé země naopak.
Podle zprávy WWF poklesla od roku 1961 světová biokapacita o plnou polovinu, což je způsobeno především růstem počtu obyvatel planety Země. A zároveň za stejné období výrazně roste ekologická stopa vysoko-příjmových zemí, od hranice kolem čtyř globálních hektarů k téměř šesti. „Kdybychom měli v roce 1961 stejnou ekonomiku jakou máme dnes, tak by řada zemí byla v parametrech udržitelného rozvoje. Nicméně kvůli tomu, že stopa je vztažená na jednoho obyvatele, celková kapacita prudce klesá,“ vysvětluje Třebický.
reklama
