Evropa zaplavuje rozvojové země elektroodpadem

Zbavili jste se vloni svého starého počítače? Možná vás překvapí, že i dnes může žít svým "druhým životem" a někdo v Africe ho stále používá. Ale až jednou počítač doslouží, nikdo ho zřejmě nezrecykluje.

Evropské úřady v poslední době stále hlasitěji upozorňují na pozoruhodný fenomén: každý rok je z Evropy do Afriky či Asie vyvezeno více než milion tun vyřazených spotřebičů. Pár let starý počítač již v Evropě "nemá šanci", v chudých státech však může být stále cenným obchodním artiklem.

Na první pohled celý proces nemusí vypadat kontroverzně. Jenže jak říkají experti, nemalá část tohoto "zboží" spadá do kategorie elektroodpadu. Nakládání s ním podle evropských zákonů podléhá přísným recyklačním pravidlům, které tento obchod svým způsobem obchází. Na každý pád je výsledkem to, že z Evropy do různých částí světa míří masy elektroniky, která nikdy nebude recyklována a jejíž živelná likvidace bude ohrožovat životní prostředí a zdraví lidí.

Německý institut pro enviromentální strategie Ökopol odhaduje, že jen za rok 2008 se jednalo o 93 až 216 tisíc tun jen z Německa. Pro celou Evropu platí číslo mnohem vyšší: asi 1,1 milionů tun.

"Z Hamburku a Brém míří nákladní lodě do překladiště v Antverpách a Rotterdamu, odkud plně naložené evropským elektroodpadem směřují do Nigérie, Ghany, Vietnamu, Filipín nebo Indie," uvedl Knut Sander z této společnosti.

Je to odpad, není to odpad?

Jedná se zpravidla o přístroje, které se ještě dají opravit nebo jde o stále funkční, ale již zastaralá zařízení. V Německu jsou již neprodejná, ale v rozvojových zemích svou hodnotu stále mají. Příkladem jsou nízkokapacitní hard disky, staré procesory či základní desky počítačů, které lze například v Nigérii prodat za víc jak 20 eur. Svou hodnotu má i vysloužilá funkční klávesnice nebo myš.

Častým „artiklem“ jsou vyřazené zastaralé monitory typu CRT, které se v Německu prodávají za pár euro, někde i jejich majitelé zájemci za odvoz zaplatí. Cena za transport lodí je jedno a půl eura. V Ghaně se pak dá prodat za 2 až 3 eura. Norbert Zonneveld z Evropské aliance pro energetický výzkum uvedl jako další příklad audio sestavu, která se po čtyřech letech užívání stává v Německu neprodejnou a její hodnota poté jde do záporných čísel. Stane se odpadem, přestože rozebráním lze získat mnoho materiálů. V Africe svými postupy zdaleka neumí získat všechny tyto materiály.

Vše, co se vyváží, je v podstatě pro Evropany elektroodpad. Ale vyvážet do třetích zemí nebezpečné odpady je zakázáno nejen podle mezinárodní smlouvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice, tzv. Basilejské úmluvy, ale také podle evropského nařízení o přepravě odpadů. "Přesto je vývoz odpadů z elektrických a elektronických zařízení do třetích zemí problémem celé EU,“ přiznává Jan Pavlíček z ministerstva životního prostředí.

Pro boj s tímto exportem vznikl projekt E-Waste, do kterého se zapojila také Česká inspekce životního prostředí. V rámci projektu především inspektoři nizozemského ministerstva bydlení, územního plánování a životního prostředí navázali kontakty se zeměmi příjmu, zapojuje se také Interpol. Vzhledem k situaci byl vytvořen metodický návod (tzv. Correspondents Guidelines No 1). Podstatná část metodického pokynu je transponována do evropské směrnice o OEEZ.

Co se tedy s evropským odpadem děje? Dopraví se lodí do Afriky či Asie. Praxe na místě je podle Sandera zpravidla taková, že se vytřídí funkční zařízení, která lze prodat. Vše ostatní se rozebere a poté se to, co není potřeba, prostě zahodí.

Často lidé z rozvojových zemí převezou vyřazené elektrospotřebiče do své vlasti, kde jsou do procesu rozebírání zapojené hlavně děti, které se pak snaží získat druhotné suroviny. Plasty se pálí v otevřeném ohni, kovové komponenty se louží v kyselinách. Toxické látky tak unikají do ovzduší i pitné vody, které zde beztak není mnoho.

A míří "do světa" také použité spotřebiče z ČR? České kolektivní systémy Retela, Elektrowin a Asekol, které se zabývají zpětným odběrem elektroodpadu, uvádějí, že o ničem takovém nevědí.

Ani Česká inspekce životního prostředí nemá o něčem podobném informace. "Nelegální vývozy použitého elektrozařízení, které je ovšem ve skutečnosti často spíše elektroodpadem, do třetích zemí trápí už po mnoho let inspekční orgány téměř všech evropských zemí," řekla Ekolistu Ivana Awwadová, mluvčí České inspekce životního prostředí.

Podle odborníků se však nedá vyloučit, že to tak je – způsob dopravy je totiž hodně živelný. Starý šrot se do zemí třetího světa dostává nejen ve velkých nákladních lodích. Vozí ho tam i tzv. odpadoví turisté. „Jde o lidi, kteří přijedou ze západní Afriky do Německa, kde posbírají elektroodpad a jedou zpět,“ popisuje Knut Sander. Elektroodpad se těmto drobným dovozcům daří získávat z nejrůznějších zdrojů, od internetových aukcí typu eBay, přes bleší trhy až po prodejce šrotu.

Míst, kde lze tento odpad naložit do kontejnerů a odeslat, je asi 400. „Turisté“ vozí odpad do Afriky v po střechu naplněných ojetých dodávkách. „Což je i obrovský byznys pro obchodníky s ojetými vozy,“ podotýká Sander. Je nasnadě, že jde jen o marginální část obchodníků, ale ani oni se dobré příležitosti, jak se obohatit na „chudé Africe“, nebudou chtít vzdát.

Podle Sandera je také třeba vyvíjet tlak na rozvojové země ohledně vracení elektroniky zpět do Evropy a podpořit odpadové hospodaření v těchto oblastech. Jednoduše tedy jde o kombinaci kooperace a dobrovolných přístupů zapojených zemí. Evropský parlament také letos slíbil přísnější inspekce a kontroly zásilek na hranicích.

---

reklama

---