Psi necítí vinu, ani když nasadí provinilý výraz. Cítí strach, tvrdí odbornice

To, jakým způsobem interpretujeme chování našich psů, prozrazuje mnohem víc o nás, než o nich. Smutně koukající pes, sedící vedle čerstvé loužičky nebo rozcupovaného polštáře, se ve skutečnosti vůbec netváří provinile. Má jen strach. Píše o tom ScienceAlert.

Nejspíš každý, kdo psa chová, nějakou variaci této situace a provinilého psího pohledu pamatuje. Podle kognitivní bioložky Alexandry Horowitzové jsme ale ve vysvětlení psí reakce vedle. „My lidé si tu situaci vysvětlujeme po svém. Pes udělal něco, co neměl a uvědomuje si to. Překročil povolené hranice a je si toho vědom. Čteme mu to v jeho psí němé tváři. Jenže toto naše vysvětlení počítá s komplikovanou logikou, které psi nejsou schopni. Provinilý výraz psa není vůbec provinilý. Vyjadřuje mnohem prostší a komplexnější emoci. Strach.“ Horowitzová dodává, že přikládání chybných atributů zvířecím projevům není ve své podstatě ničí chyba. „Jsme tak prostě vnitřně nastavení.“

Bez důkazů není vina

Bioložka se rozhodla doložit „psí vinu“ praktickým experimentem. Dala čtyřnohým miláčkům možnost neuposlechnout rozkaz a sledovala jejich reakci. V průběhu zmíněného pokusu měl pes teoretickou možnost pustit se do své oblíbené pochoutky, kterou měl ale momentálně svým pánem zakázanou. Když pokušení neodolal a snědl ji? Nestalo se vlastně vůbec nic, nenásledoval žádný provinilý výraz a projev zdánlivého pocitu viny. Tedy jen do doby, než pán zaznamenal chybějící pamlsek. Teprve pak pes „nasadil“ svůj výraz. Zvíře tedy reagovalo až na plísnění svého majitele, ne na čin, který mu předcházel.

„Psí strach bezprostředně neplyne z nějakých obav o porušení pravidel, ale z podrážděné reakce jeho pána,“ vysvětluje Horowitzová. Důkaz? Ať už pes pamlsek spořádal či nikoliv, dokud se majitel psa nezačal káravě projevovat, pes svůj provinilý výraz neužil. U psů, kteří pokušení odolali, ale přesto se dočkali nerudného projevu majitele, se provinilá tvář ihned objevila. „Je to tedy o aktuálním strachu z plísnění, než o promyšleném pochopení vlastní nepřístojnosti a viny.“ Konkrétní výraz psů tedy s vyjádřením viny nikterak nesouvisí. Může ale přesto pes nějak vnitřně vinu cítit? To už je složitější.

O čem přemýšlí pes na gauči?

„Možná ano, možná ne,“ říká Horowitzová. „Vzhledem k tomu, jak chápeme věci my a jak oni, se to zdá nepravděpodobné. Jejich mozek je skutečně uspořádán výrazně odlišně. Na druhé straně, na podněty reagují podobně jako my. Je to velké přemýšlení o přemýšlení. Nezdá se úplně pravděpodobné, že by psi byli schopni reflektovat své minulé akce a vyhodnocovat je efektivně v důsledcích pro budoucnost, tvořit si nějaký plán. Psi pochopitelně mají paměť a vzpomínky, ale způsob jakým a jestli vůbec o nich přemýšlí, je zatím neznámý. Jako lidé to ale nejspíš dělat nebudou.“

---

reklama

---