Sídelní kaše: Co se děje s českou krajinou?

V rámci letošního ročníku konference Fórum 2000, která měla motto „Svět, ve kterém chceme žít“, se uskutečnila v polovině října panelová diskuze o suburbanizaci a vzniku tzv. sídelní kaše. Nekontrolované rozšiřování velkých i menších sídel průmyslovou, obchodní i obytnou zástavbou totiž významně mění naši krajinu už od devadesátých let.

Co jsme si to navařili

„Sídelní kaše je něco mezi volnou krajinou a městem, má různé podoby a do značné místy je ovlivněna i lokálně. Určitě je velký rozdíl mezi suburbanizací v České republice a Sao Paulu nebo New Yorku,“ řekl na úvod Martin Stránský, předseda správní rady Centra Evropské sítě pro implementaci Evropské úmluvy o krajině v ČR. „Česká republika je kvůli své velikosti na tento typ zásahů daleko citlivější.“

Podle Stránského se dnes menší obce nedokážou developerskému tlaku bránit. „Dokonce znám případy, kdy jsou porušovány zákony o obcích – vznikají komanditní společnosti, jejímž členem je obec, čímž ale obec ztrácí právo na rozhodování o svém území,“ řekl. Co se týká nové obytné zástavy, podle Stránského často vznikají pouhé noclehárny, jelikož v místě chybí jakákoli infrastruktura. V této souvislosti zmínil rozvoj předměstí ve třicátých letech, kdy vstupní podmínky nařizovaly vznik doprovodné infrastruktury, třeba i duchovní, kdy byl developer nucen postavit kostel.

„Krajina se nám mění, zástavba, která má zvláštní prostorovou a funkční strukturu, se nám šíří do krajiny a nevíme si s ní moc rady,“ shrnula problémy se suburbanizací Alena Salašová, krajinná architektka a prorektorka Mendelovy university v Brně. Podle jejích slov přináší suburbanizace problémy z hlediska ekologie krajiny, sociální sféry i ekonomiky. Kromě jiného zástavba mění regionální klima, způsobuje sociální izolaci a ekonomika se musí potýkat s problémem malé hustoty osídlení. „Zejména ale přicházíme o půdu coby přírodní zdroj a přicházíme o prostor,“ doplnila Salašová.

„Příčiny vycházejí určitě ze změny společnosti, mají své sociální, ekonomické i politické pozadí. Jsme společnost orientovaná na peníze, preferujeme individuální zájmy před veřejnými, máme velké nároky na bydlení a příliš romantickou představu o útěku z města,“ vyjmenovávala důvody současného stavu Salašová. „V ekonomice preferujeme rychlý zisk před trvalou udržitelností a v politice se stále dbá především na podporu podnikání.“

Krajina jako lidské právo

Alena Salašová se dále věnovala problematice z pohledu krajinného rázu. Suburbanizace totiž přestává být jevem pouze velkých měst. Živelně se staví i u menších obcí, kde mají nově vybudované zóny často rozlohu srovnatelnou s dřívějším územím celé obce, a děje se tak i v chráněných krajinných oblastech. Salašová v této souvislosti uvedla příklady z CHKO Beskyd. „Pokud hovoříme se Správou CHKO, říkají, že se to vůbec nedá zbrzdit, protože starostové obcí chtějí mít rozšířené rezidenční zóny a průmyslovou zónu.“ Během diskuze poté zmínila rozdíl v přístupu ke krajinné suburbanizace v Bílých Karpatech, kde lidé neztratili vztah ke krajině.

„V České republice není rozšířen jeden fakt. Přijetím Evropské úmluvy o krajině byla rozšířena základní lidská práva, která ČR přijala, o rozměr krajiny. Stejně tak jako máme právo na svobodu a spravedlivý soud, máme právo i na neporušenou krajinu,“ uvedl Martin Stránský. Na to v diskuzi reagoval Jiří Markl, zástupce Ministerstva pro místní rozvoj: „Máme právo na krajinu, ale máme právo i na bydlení a podnikání. Je důležité hledat vzájemnou rovnováhu.“

Jak z kaše ven

Podle Martina Stránského je snaha o nápravu i otázka výchovy. „Nejmladší generace už vlastně v krajině nežije, ale chodí do ní jen na výlety,“ poukázal Stránský na nutnost zvýšení ekologického povědomí.

Alena Salašová upozornila na velkou sílu územního plánování a nezbytnost spolupráce politiků a odborníků napříč rezorty. Za důležitou považuje i diskuzi s veřejností, jako dobrý příklad uvedla fungování Urban centra v Brně. Mělo by podle ní dojít k monitoringu a sbírání exaktních dat a důsledného dodržování jednou již rozhodnutého. „Nový stavební zákon udělal hodně práce, ale jsme v půli cesty,“ řekla na závěr Salašová.

Zároveň zmínila potřebu krajinného plánu, který by územní plánování vhodně doplňoval a pomohl chránit krajinné dominanty a regionální specifika. „Krajina je součástí naší kulturní identity,“ připomněla.

V následující diskuzi promluvil i architekt o strachu lidí z jiných typů bydlení: „Lidé stále žijí v domnění, že mají na výběr jen mezi panelákovým sídlištěm nebo solitérním domem.“ Zkušenosti z Nizozemí, které se s podobným stavebním boomem potýkalo po druhé světové válce, v diskuzi krátce představil Josef Fanta. Podle něj se na západě plánuje víc než kdykoli dříve v České republice. Měli bychom se prý zbavit historicky získaného strachu z krajinného plánování. Kritizoval také současnou absenci vědeckého pracoviště pro výzkum ekologie krajiny.

Do diskuze se zapojil i Martin Ouředníček z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a člen řešitelského týmu Suburbanizace.cz. S odkazem na provedené studie upozornil na mnohé mýty a mediální klišé, které o životě v satelitních městečkách často zaznívají a nevyhnuly se ani probíhajícímu panelu, například zmiňovaná izolovanost některých sociálních skupin (matky s dětmi) nebo vliv na nárůst obezity. Ve svém příspěvku dále vyzdvihl především roli obecních zastupitelů a projektantů, kteří mají v konečné podobě územního plánu hlavní slovo, a nutnost dodržování zákonů.

---

reklama

---