Špatný úsudek a pocit viny nás nutí škodit životnímu prostředí, když mu chceme pomáhat

Pocit ekologického provinění po spáchání nějakého z environmentálně nepřístojného činu, například zámořském letu na dovolenou, vyrovnáváme následným ekochováním jen ve své hlavě, ale ne v reálu.

Foto | Esther Tuttle / Unsplash

Proč svým pomáháním škodíme, respektive, proč naše snaha aktivně nějak bránit klimatickým změnám často přispívá k jejich umocnění? Autoři Patrik Sörqvist a Linda Langeborgová z univerzity v Gawle soudí, že na vině je především naše evolucí vypilovaná psychika, která se pokouší hledat odpověď na neznámý podnět ve známých a osvědčených vzorcích chování. Pro lidstvo je fenomén globálního oteplení v zásadě novou věcí, kterou neumí moc uchopit a neví, jak se s ní vypořádat. Ano, chápeme ho jako problém. A každý problém má nějaké to řešení. Jen ho najít. Protože ale toneme v nejistotě, co vlastně dělat, snažíme se aplikovat takové chování, které se nám už jindy výtečně osvědčilo.

„Promiň, já nechtěl“ na přírodu neplatí

Jinými slovy, jsme si víceméně vědomi toho, že jsme nějak negativně ovlivnili klima. Udělali jsme něco špatného. A tak mu teď chceme pomoci, abychom svět kolem nás udrželi v rovnováze. Zní to trochu zkratkovitě, ale psycholožka Langeborgová v tom vidí jasný evoluční vzorec. „Celá naše civilizace je vystavěna na kooperaci, spolupráci, reciprocitě. Pomáhat druhým znamenalo pomáhat sám sobě, a na tomto principu budované rovnováhy jsme se propracovali až k současnosti,“ tvrdí Langeborgová. Naučili jsme se, že když uděláme něco špatného, musíme se kát a vyvážit to něčím dobrým. Má to ale háček. Tenhle přístup dobře funguje v mezilidských vztazích už hezkých pár tisíc let, ale naprosto selhává ve vztahu člověka a životního prostředí.

Jedna a jedna budou vždycky dvě

To, že nějaký svůj neekologický počin vyrovnáme nějaký prozeleným krokem, totiž k nastolení rovnováhy nepovede. Z hlediska naší vnitřní morálky počty sedí, dobré maže zlé. Ale tahle mentální aritmetika neodráží skutečnost. Když pod tlakem svědomí a environmentálního vědomí nahradíme své staré čmoudící auto čistším hybridem, svět, tedy klima, čistší nebude. Místo jednoho auta jsou tu najednou dvě. Rozvrzaná stará pračka, kterou nahradíme úsporným A+++ modelem, není v důsledku lepší volba. Je to jen další věc, která musela být vyrobena a tím přispěla k naší narůstající emisní bilanci. „Svět nefunguje tak, že by naše udržitelné ekovolby kompenzovaly naše jiné neudržitelné chování,“ říká Sörqvist. „I když si to rádi myslíme.“

Nůše salátu vaši letenku nevyrovná

Pocit ekologického provinění po spáchání nějakého z environmentálně nepřístojného činu, například zámořském letu na dovolenou, vyrovnáváme následným veganským postem jen ve své hlavě, ale ne v reálu. Letadlo už emise vyprodukovalo a to, že se teď budeme živit měsíc salátem, na tom nic nezmění. Výsledkem součtu dobrého a špatného chování není nula, rovnovážný stav. To, co jsme udělali, není jako v případě lidských interakcí odpuštěno a zapomenuto. Škoda již byla napáchána, a my na ni teď navazujeme často dalším, klima negativně ovlivňujícím krokem. Sörqvist a Langeborgová upozorňují na celou řádku takových ekologických počinů.

Něco za něco, na to se nehraje

Pravidelná jízda do práce na kole nevyrovná to, že jsme si na víkendové spanilé jízdy pořídili novou motorku, a koupě košíku biozeleniny nezmění nic na tom, že jsme v neděli měli steak z brazilského hovězího. Na celý fenomén ekologického provinění se navíc navázal ohromný průmysl, který teď produkuje zboží s nejrůznější eko certifikací. Nakupujeme je a obhajujeme to svými dobrými úmysly s planetou. Měli bychom ale spíš řešit, jestli je opravdu vůbec potřebujeme. Za zcela zcestný pak oba autoři označují systém uhlíkových kompenzací a různých emisních odpustků. Fakt, že nějaká korporace zakoupí k ochraně kus pralesa nebo vysadí milion stromů, totiž nemění nic na tom, že emise do ovzduší vypouštěla a nejspíš dál vypouští.

Rada žádná, jen varování

Jen se nám to líbí a přijde nám to „správně v rovnováze“. A jak soudí autoři, líbí se nám to proto, že jsme tak evolučně naprogramovaní. Přímé doporučení nebo nějaký závěr z jejich teorie nevyplývá. Jen doporučují, abychom s tímto vlastním mentálním hendikepem šířeji pracovali při posuzování nejrůznějších opatření v rámci boje proti změnám klimatu. Iluze o negativní uhlíkové stopě, o přímé kompenzaci environmentálních škod, oprávněné nadřazenosti zelených přesvědčení vyplývá z naší psychologie. Ale naše snaha kompenzovat škody na životním prostředí ekologickým chováním věc často jen zhoršuje.

Někdy je možná lepší nedělat nic, tedy hlavně životnímu prostředí neškodit, abychom mu pak nechtěli pomáhat.