Zelené tržní mechanismy mohou vést k záboru půdy chudých lidí, ukazuje studie

Příroda se stala prostou tržní komoditou. Kdokoliv si může od některé z mnoha ochranářských organizací koupit kus půdy a přispět tak k založení další rezervace. Firmy čile realizují offsetové projekty na snižování emisí CO2. Ekoturistická centra rostou po celém světě. Ne vždy jsou ale tyto proekologické tržní postupy vlídné k místním lidem. Nedávná studie, zveřejněná v časopise Journal of Peasant Studies, ukazuje, že tyto aktivity mohou paradoxně vést k větší chudobě a ztrátě domovů místních lidí.

Z přírody se stala komodita, o kterou má na trhu zájem celá řada hráčů, kteří ji chtějí ve jménu udržitelnosti a ochrany přírody využít k nejrůznějším účelům. Britský novinář John Vidal ve svém článku pro Guardian v roce 2008 tento fenomén pojmenoval „green grabbing“, což lze do češtiny volně přeložit jako zelené zabírání půdy.

O co jde? Ve jménu ochrany přírody přechází vlastnictví země a přírodních zdrojů do rukou bohatých lidí. Jde často o prosté hromadění vlastnictví pozemků, kdy původně veřejně přístupná příroda přechází do výhradního vlastnictví soukromníků. Lidé na této půdě závislí pak přicházejí o přístup k půdě, přírodě a jejím zdrojům. Jako příklad uvádí Vidal amerického milionáře a ochránce přírody Douglase Tompkinse, který v jihoamerické Patagonii vlastní rozsáhlá území. A není jediný, podle Vidala se v patagonské přírodě shlédlo okolo tří set bohatých Američanů.

Kromě boháčů se ale na vykupování přírody podílejí i průměrně movití lidé, kteří dávají kus pralesa třeba jako dárek svým přátelům. Spektrum aktérů tohoto vykupování přírody je široké. Podílí se na něm i penzijní a investiční fondy, obchodníci s komoditami, makléři, zprostředkovatelé uhlíkových offsetů, ekologičtí aktivisté a zodpovědní spotřebitelé, nevládní organizace i státní úřady. Někdy vznikají i nové a nečekané koalice: obchodníci spolupracují s nevládními organizacemi, ochránci přírody se spojí s těžebním průmyslem, společnosti provozující ekoturistiku spolupracují s armádou.

Příklady z Asie, Afriky a Latinské Ameriky ukazují, že některé „zelené“ projekty mohou vést k nárůstu chudoby mezi už tak chudými uživateli místní půdy a zdrojů.

Jeden z příkladů nespravedlnosti se stal v Guatemale. Zde úřady na ochranu přírody, společnosti provozující ekoturistiku a armáda chrání rezervaci Maya Biosphere Reserve coby dovolenkovou destinaci v duchu Mayů. Místní lidi však lokalitu opustili nedobrovolně. Ve východní a jižní Africe obchodníci převádějí půdu na ekozemědělství, tu ale zabírají místním farmářům a chovatelům dobytka. Některé projekty ze schématu snižování emisí z odlesňování (REDD a REDD+) připravují místní uživatele lesa o přístup ke zdroji obživy.

John Vidal ve svém článku uvádí jiný příklad z Demokratické republiky Kongo, kde žil kmen Pygmejů Bambuti Ba'twa. Pygmejové souhlasili, aby se jejich prales vyhlásil národním parkem, jehož účelem je ochrana goril. Pygmejové pak byli ze svého území ve jménu ochrany goril vytlačeni. Dnes přežívají v bídě v malých skupinkách na samém okraji parku.

„Zábory půdy jsou odvrácenou stranou zelené ekonomiky,“ říká Melissa Leachová, která se na studii podílela. „Mají-li proekologické tržní mechanismy přispět k udržitelnému rozvoji a vést k ekonomikám, které nejsou jen zelené, ale také spravedlivé, pak je potřeba se více zaměřit na distribuci, rovnost a spravedlnost těchto tržních mechanismů“.

Podle autorů studie je potřeba přírodu zachránit ze spárů trhu a vůbec přehodnotit neoliberální přístup k její ochraně.

---

reklama

---