Strana zelených: Nový zákon o vodách: dokáže zabránit dalším otravám našich řek?

Ministerstvo životního prostředí předložilo nový zákon o vodách, který by měl reagovat na nedostatky, které se projevily u otravy Bečvy. Co je na návrhu dobré, co je s otazníkem a co chybí? Odpovídá Michal Berg, spolupředseda Zelených:

Domníváte se, že navrhované změny jsou krokem správným směrem a že by mohly podobným haváriím, jako byla ta na Bečvě, zabránit?

Zákon jde dobrým směrem a v mnoha oblastech posouvá legislativu tam, kam bychom si ji přáli mít. Velmi užitečné je zpřesnění postupů jednotlivých složek při zásahu. Hasičů, inspekce, úřadů. Snad tedy budeme lépe vědět, kdo kdo odpovídá za likvidaci havárie a koordinaci prací. U havárie Bečvy v tom byl chaos. Některé úřednice nevěděly, kde končí jejich kraj a kde začíná sousední, jak zaznělo u soudu.

Chybí zde snad jen zpřesnění povinnosti informovat obyvatelstvo. Určitě se shodneme, že lidé by se měli automaticky dozvědět, že došlo k havárii. Senátorka Jitka Seitlová předložila vloni návrh na tuto změnu v zákoně o integrovaném záchranném systému, ale většina Senátu ji zamítla.

V návrhu je také nový záměr ministerstva evidovat všechny výpustě do našich vodních toků, aby bylo jasno, co do řek teče. Co si o něm myslíte?

Určitě je ku prospěchu snaha zmapovat všechny výpusti odpadních vod a vést jejich registr. Je to celkem ambiciozní přístup. Je samozřejmě otázka, jaká bude schopnost příslušných orgánů udržovat a aktualizovat tento registr. Takových výpustí jsou možná desetitisíce, a u některých vůbec není jasné, kam trubky vedou. Trochu se obávám, že u části z nich je sice budeme evidovat v tom smyslu, že o nich víme že existují, ale konkrétní riziko, které představují, vědět nebudeme.

Jsou podle vás navrhované postihy za porušení povinností dostatečné? Pokud ne, tak jak by podle vás měly vypadat?

Ačkoli jsou navrhované pokuty zvýšeny až na 25 milionů, resp. 50 milionů za určitých okolností, pořád se pohybujeme pouze v rovině pokut. Pro širší koncept ochrany životního prostředí by mělo smysl dotáhnout do praxe koncept náhrady ekologické újmy. Pokud totiž někdo svým krokem zničí nebo značně poškodí ekosystém, který se bude obnovovat roky, více než samotná výše pokuty je důležité, aby měl povinnost nahradit způsobenou ekologickou újmu. Ta se nerovná škodě na něčím majetku, ale jde o vyčíslení hodnoty ekosystému a jeho služeb.

Náš zákon o životním prostředí už od roku 1992 předpokládá, že by mělo být možné tuto újmu nahradit v penězích, ale přes 30 let k tomu neexistuje prováděcí předpis a zákon číslo 167/2008 Sb. o ekologické újmě se týká jen velmi malé výseče možných havárií. Pokud bychom vedle pokud tedy měli i povinnost nahradit ekologickou újmu, tak by byly dostatečně, pokud jej nemáme, dokázal bych si představit, že mohou být i vyšší. Často se to týká firem, které mají obraty v miliardách korun, takže ani 25 milionů pro ně nemusí být dostatečně preventivní částka.

Jsou podle vás v návrhu zákona dostatečně upravené povinnosti znečišťovatelů? Případně, jak by se měly upravit dále?

Tuto část novela zákona příliš neřeší, s výjimkou povinnosti průběžného monitoringu. Podle odborné veřejnost by měly být sníženy ohlašovací prahy toho, co znečišťovatelé hlásí do Integrovaného registru znečišťování, aby měla veřejnost větší kontrolu nad tím, jaké látky se kde zpracovávají, včetně zařazení některých nových látek, které se nyní nereportují. Naopak by se měly zpřísnit limity toho, co je možné do vod vypouštět. Podrobně se tomu věnuje organizace Arnika.

Může přinést změnu zavedení povinnosti pravidelného monitoringu odpadních vod?

Ministerstvo navrhuje způsob, že si u vyjmenovaných nebezpečných látek budou přímo znečišťovatelé sami na výpustích průběžně měřit kvalitu vody a pokud vyhodnotí, že je něco špatně, budou konat. Obecně je princip průběžného měření kvality vody správný, nicméně otázkou je, zda je možné přímo důvěřovat tomu, když znečišťovatelé budou hlídat přímo sami sebe, zákon navíc neukládá povinnost data zpřístupnit veřejnosti. K tomuto jsem skeptický – spíše se dá čekat, že firmy udělají všechno pro to, aby to ututlaly.

Stejně tak je otázka, zda je vůbec takové měření, jak předpokládá zákona, technicky možné.Některé látky navíc ani průběžně měřit nejdou, neexistuje na to vhodná technologie, což jsme konzultovali s odborníky. Obávám se toho, že díky nedostupnosti technologie měření pro některé látky se celý koncept zruší a měřit to nebude nikdo. Někdy navíc může řeku znečistit látka, se kterou nikdo dopředu nepočítal a nikdo ji tudíž ani neměří.

Ve světě je totiž spíše rozšířený přístup nezávislého měření kvality vody ze strany příslušných správců toku či podobných institucí. Neměří se konkrétní látky, ale jen indikátory, „že je něco v nepořádku“. To pak funguje jako systém včasného varování a na jeho základě se určuje přesným měřením v laboratoři konkrétní typ znečištění a jeho potenciální původce.

Budeme to dále sledovat, jak se k tomu jednotlivé instituce postaví a jak se bude vyvíjet v parlamentu. Soud o Bečvě je důležitý a atraktivní, ale pro dlouhodobou ochranu našich řek je důležitější, jak dobré budeme mít zákony.