Správa NP a CHKO Šumava: Ze Šumavy zmizely nejkvalitnější smrky. Zlikvidoval je kůrovec

Genové zdroje šumavského smrku jsou v ohrožení. Původní a nejvitálnější smrky ze Šumavy téměř zmizely. Uvedli to odborníci na genetiku stromů při návštěvě Šumavy.

Původní šumavské smrky se vyznačují některými konkrétními genetickými znaky a vlastnostmi, které se v dalších oblastech České republiky nevyskytují, nebo jen velmi vzácně.
Zatímco stromy, které nejsou na Šumavě původní, vynakládají veškerou svou energii na to, aby ve zdejších klimatických podmínkách přežily, původní smrky jsou v tomto směru mnohem odolnější. Mají specifický tvar koruny, lépe odolávají námrazám a sněhu, hůře se lámou, jsou méně náchylné k chorobám.
A právě o toto bohatství Šumava postupně přichází. Mohou za to větrné kalamity a hlavně kůrovec. Shodli se na tom včera odborníci na lesnickou genetiku České zemědělské univerzity, kteří společně s náměstkem ředitele Správy NP a CHKO Šumava Jiřím Mánkem navštívili lesy v NP Šumava.

Šumavský smrk ohrožen

„Ztráta nebo vymizení původního šumavského smrku zde jednoznačně hrozí, protože dochází k velkoplošnému odumírání na lokalitách, kde byl historickým šetřením prokázaný jeho výskyt“ popisuje profesor Jaroslav Kobliha, vedoucí katedry dendrologie a šlechtění lesních dřevin, České zemědělské univerzity v Praze.
„Podíllí se na tom hlavně velké větrné kalamity, nebo kalamitní vývoj škůdců jako jsou například kůrovci,“ doplňuje Jaroslav Kobliha, který se se svými kolegy problematikou genofondu lesních dřevin celoživotně zabývá na poli České republiky i v zahraničí.
Nejde jen o odumírání dospělých populací smrku ztepilého na řadě cenných lokalit na Šumavě, ale hlavně o další generace smrků.
„Následná generace smrků může být ohrožena, došlo u ní k významné změně v genetické struktuře populací, k extrémnímu zúžení genetické rozmanitosti, což je základní předpoklad odolnosti populací k nejrůznějším vnějším vlivům,“ vysvětluje Kobliha.
„Přirozená obnova lesa, která se vyvíjí v jiných podmínkách, než ve zdravém lese s existujícím mateřským patrem, není zárukou genetické a tím i fyziologické stability budoucích lesů. Pokud by tu byla zdravá populace, bylo by to něco jiného,“ říká Kobliha.

Pomohou reprodukční výsadby

Společně se svými kolegy doporučuje Správě NP Šumava zastavit rozvoj kalamitního škůdce. „Je třeba zintenzivnit program péče o genové zdroje šumavského smrku. K tomu je v první řadě zapotřebí zastavit žír kůrovce. Dále pak pro záchranu zbytků původních smrků vypracovat vědecky podloženou koncepci nakládání s genovými zdroji lesních dřevin. Nejen smrku ztepilého,“ říká Jaroslav Kobliha.
Dále doporučuje založit sérii reprodukčních výsadeb, které budou poskytovat semeno známého a vhodného, v tomto případě šumavského původu.

Řekli o šumavském smrku:

Mgr. Jiří Mánek, náměstek ředitele Správy NP a CHKO Šumava

Výzkumem genofondu smrku jsem se zabýval 12 let napříč celou republikou. Pomocí biochemických markerů jsme v laboratoři prozkoumali přes 6000 smrků ze 70 populací z celé ČR. Podle historických průzkumů ing. Jelínka zbylo na Šumavě 18 izolovaných lokalit s původním smrkem. Ve 14 případech jsme původnost potvrdili. Bohužel ve všech těchto lokalitách starý původní šumavský smrk nenávratně mizí, nebo už zmizel.

Doc. Ing. Vladimír Hynek, CSc. Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta lesnická a dřevařská

Metodou biochemických markerů byly všechny dílčí populace šumavského smrku sledovány a porovnány s genofondem smrku všech ostatních oblastí České republiky, kde se smrk přirozeně vyskytuje. V případě šumavského smrku původem z 8. lesního vegetačního stupně byly identifikovány specifické znaky. Tento klimatický ekotyp se vyznačuje úzkou korunou s převislými silnými větvemi. Tyto smrky pak snadno odolávaly, sněhu a velkému množství námrazy.

Doc. Ing. Milan Lstibůrek, MSc., Ph.D. Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta lesnická a dřevařská

Následkem kůrovcové kalamity odumírají rozsáhlé oblasti lesa, dochází k významné fragmentaci populací, náhodné změny v alelových (alela = funkční forma genu) frekvencích vedou postupně k významné redukci genové diverzity. Lze počítat se ztrátou významných alel pro budoucí adaptabilitu populací a naopak k fixaci alel se škodlivým účinkem na vitalitu a reprodukci, apod. Praktickým problémem, nejen na Šumavě, je stanovení úrovně genetické diverzity na konkrétním stanovišti s ohledem na historii působení člověka v krajině. Stanovovat bezzásahový režim pro takového kalamitního škůdce, jako je lýkožrout smrkový, není vědecky odůvodněné.