Dlouhodobé pozorování ukázalo, že domácí násilí je u šimpanzů běžné
Ian Gilby z Arizonské státní univerzity se svými kolegy analyzoval výsledky sedmnáctiletého pozorování šimpanzího chování v tanzanském národním parku Gombe. Podle studie, která na základě pozorování vznikla, je agrese samců vůči samicím adaptace. Ukázalo se, že samci, kteří samice napadají a působí jim zranění, se s nimi pak páří častěji než samci neagresivní. A samice dokonce ve svém plodném období aktivně vyhledávají právě tyto agresivní samce pro páření.
Z výsledků analýz DNA u nově narozených šimpanzů vyplývá, že dlouhodobá agrese samce vůči samici výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že potomci budou jeho krve. Čím výše ve skupinové hierarchii samec je, tím více je tato strategie účinná. Vědci dále vypozorovali, že pokud se samec dopouští násilí na samici i mimo období její plodnosti, s velkou pravděpodobností bude i otcem jejích potomků. Násilí samo o sobě však nemá sexuální motivaci, samci si nevynucují násilím sexuální styk.
„Ukazuje se, že výše postavení samci vůči svým samicím úspěšně používají strategii dlouhodobého sexuálního zastrašování,“ říká Ian Gilby. Je vcelku běžné, že samice preferují dominantní jedince, jejich dominance však zpravidla vyplývá z poměřování s ostatními samci. Podle vědců se u šimpanzů mohlo násilnictví vůči samicím vyvinout jako způsob, jak dominantní samec zvýší pravděpodobnost, že potomci budou jeho. Svou dominantní pozici si vymůže nejen na samcích, ale i na samicích - a to právě prostřednictvím dlouhodobého násilí.
Podle Gilbyho můžeme na příkladu šimpanzů hledat paralely násilnického chování i u lidí, je však potřeba být opatrný v rychlých závěrech. „Šimpanzi jsou sice naši nejbližší příbuzní, ale také nás dělí sedm milionů let odděleného vývoje. V mnohém se vzájemně velmi lišíme,“ říká Gilby.
Foto: Davide Mainardi/Flickr (CC BY-SA 2.0)
reklama