Za násílí mezi šimpanzi nemůže člověk, je to jejich přirozenost

Lidé mají o šimpanzích coby svých nejbližších příbuzných romantizovanou představu, že šimpanzi žijí život prostý válek a krveprolití. Ve skutečnosti je to představa na hony vzdálená pravdě. Zoologové, včetně světově uznávané primatoložky Jane Godallové, potvrdili rozsáhlou studií, že šimpanz učenlivý má k vnitrodruhovému násilí velmi blízko. A rozhodně se na jeho agresivních spádech nepodílí antropogenní vlivy.

Malé šimpanzí války, vzájemné krvavé řešení sporů, vpády na sousední území včetně vraždění členů cizí tlupy, to jsou záběry, které obvykle v přírodovědných dokumentech o učenlivých primátech nevidíme. A přitom k realitě života šimpanzů neoddělitelně patří. Studie publikovaná v prestižním časopise Nature přináší odpověď na dlouho nezodpovězenou otázku, kterou bychom mohli shrnout slovy: „Promítají se nějak antropogenní vlivy do změny sociálního života šimpanzů, ve smyslu zvýšené vnitrodruhové agresivity?“

Dosud se totiž usuzovalo, že pozorovaná agresivita je intenzivnější u populací, či spíše jednotlivých tlup, které jsou negativně zasaženy činností člověka. Je přitom jedno, jestli se jednalo o fragmentaci biotopu silnicí či vykáceným pralesem nebo přítomnost pytláků. Vše do sebe zapadalo: Výsledná ztráta území či potravních zdrojů spouští intenzivnější mezidruhovou kompetici, a především samčí členové tlupy se proto stávají násilnější. Jenže výzkum tří desítek zoologů, etologů a primatologů prezentované v Nature však s touto hypotézou zatřásly.

Podle nich koordinované násilí není důsledkem nějakého vnějšího „narušení“, ale normální evoluční strategie. Šimpanzi se prý přirozeně uchylují k násilí vůči svým rivalům, se kterými soupeří o exkluzivní přístup k samicím, bojují mezi sebou o teritorium, vodu, potravu. Z čistě darwinistického úhlu pohledu pak v dočasných spolčeních – se svými proti cizím, s příbuznějšími proti méně příbuzným – hledají výhodu, která jim umožní přežít a úspěšně přenést své geny do další generace. Tato spojenectví navíc utužují jejich vzájemné sociální vazby.

Vědci svá zjištění podkládají padesáti lety (v součtu je napozorováno dohromady 462 let) přímých pozorování osmnácti šimpanzích tlup z afrických pralesů, při kterých zaznamenali na 152 úmrtí. Jednotlivá pozorování v zásadě nevybíhají z běžného šimpanzího stereotypu. Násilníci se rekrutovali převážně z řad samců. Ti se často, navzdory vlastnímu soupeření, neváhali spojit v nájezdu na sousední tlupu, kde pobili samce a mláďata, a přebrali nové teritorium se samicemi pod svou kontrolu. Čím tedy studie vyvrací hypotézu o „antropogenními vlivy spouštěném násilí“?

Zoolog David Morgan, který se pozorování šimpanzů v Africe věnoval čtrnáct let, shrnuje statistickou analýzu do jednoduchých vět: „Jednotlivá šimpanzí společenství můžeme v zásadě rozdělit do dvou poměrně širokých kategorií. Jde buď o tlupy, které žijí v člověkem nenarušeném prostředí, a tlupy na území lidmi ovlivněném. Osmnáct námi dlouhodobě pozorovaných tlup plně obsáhlo ono široké spektrum, rozdělené podle míry ovlivnění území. Většina pozorovaných útoků se ale týkala jen východoafrických tlup, které patřili mezi ty nejméně ovlivněné. Lidské aktivity v regionu tedy velmi pravděpodobně nejsou prediktorem násilností mezi šimpanzi.“

---

reklama

---