Haldy v česko-polském příhraničí škodí ovzduší méně, než se čekalo
Haldy (odvaly) tvoří hlušiny a odpady z bývalých dolů a koksoven. Patří mezi ekologické zátěže, některé haldy hoří i několik desítek let. V Moravskoslezském kraji se nacházejí tři dosud termicky aktivní haldy - Ema, Heřmanice a Hedvika v Ostravě. Na polské straně hranic se výzkum týkal tří hald ve wodzisławském okrese Slezského vojvodství s městy Rydułtowy, Radlin a Pszow.
Podle vědců na haldách vznikají především klasické plyny, jako jsou oxid uhličitý nebo sulfan a základní uhlovodíky. Výzkum sledoval 16 uhlovodíků, mezi nimi hlavně polycyklické aromatické uhlovodíky, které jsou pro životní prostředí největším rizikem.
"Zastoupení těch, které jsou považovány za nejnebezpečnější a potenciálně karcinogenní, jako je benzo(a)pyren, to jejich zastoupení je naprosto minoritní, prakticky pod úrovní jednoho procenta. Nejvíce jsou zastoupeny nízkojaderné uhlovodíky, jako je fenantren, naftalen, acenaften, a ty jsou zase považovány za ty nejméně toxické," řekl Dombek.
Zastoupení jednotlivých uhlovodíků podle něj bylo stejné bez ohledu na typ haldy nebo na konkrétní haldu, i to, zda se jednalo o haldu polskou, nebo českou. Emise z hald navíc mají dopad jen do vzdálenosti několika málo stovek metrů, kde většinou nežije moc lidí.
"Výsledky rizik, které jsou naměřeny, jsou o několik řádů nižší, než jsou platné limity. Pro obyvatelstvo, pro okolí určitě nejsou nikterak škodlivější než jiné druhy činnosti, jako je doprava, spalovací procesy a tak dál. Jejich dopad je minimální," řekl Dombek.
Připustil, že čekali, že výsledky budou horší. "Haldy, když jdete po povrchu a cítíte ty emise z přirozených výduchů, tak samozřejmě zapáchají, poměrně výrazně. Ale to, co zapáchá, vždycky nemusí být příliš toxické, takže určitě nás to příznivě potěšilo a myslím si, že orgány, které řeší otázku životního prostředí, to potěší také," řekl Dombek.
reklama