IPS: Svazijsko zná recept na boj proti pytlákům
„Je to docela velký úspěch. Z ostatních zemí k nám jezdí, aby se poučili, jak to děláme,“ říká dlouholetý ochránce přírody Ted Reilly, zakladatel a ředitel svazijských Big Game parků, neziskové organizace, která spravuje tři rezervace divokých zvířat. Ted Reilly je jedním z autorů silně protipytláckého zákona o lovné zvěři z roku 1994. Podařilo se mu ho prosadit před deseti lety, kdy jeho strážci parků umírali v bojích s organizovanými pytláky vybavenými vojenskou výzbrojí a místní populace nosorožců se zmenšovala až k úplnému vymizení. „Parky Hlane a Mkhaya leží blízko hranic s Mozambikem. Až do poloviny devadesátých let sem jezdili pytláci s kalašnikovy, které byly v Mozambiku kvůli probíhající občanské válce zcela běžné. Tito lidé sem jezdili jako na jatka a jejich krutost byla taková, že se musí vidět, aby se jí dalo věřit,“ říká Reilly.
Dnešní návštěvníci parků si mohou prohlédnout fotografie zmrzačených nosorožců, kteří vykrváceli poté, co jim pytláci mačetou usekli roh. Rohy nosorožců končily obvykle na Středním východě, kde z nich místní umělci dělali vykládané dýky, nebo v Asii, kde léčitelé používají rohy jako léčivý prostředek na potenci a sexuální výkonnost mužů. „Spíše jde o formu magie. Nosorožec vypadá jako silné, potentní zvíře, a jeho plodnost se tak přenese na člověka, který požije lék z jeho rohu,“ říká Aaron Dlamini, ekolog z neziskové organizace Zelený kříž. Dlamini také zdokumentoval historii takzvaných válek o nosorožce. Nadbytek zbraní a nedostatečné zákony na ochranu volně žijících živočichů vytvořily dobré podmínky pro pozdější střety, ale hlavní příčinou byl velký úspěch parků Big Game v navracení nosorožců do volné přírody. „Pytláctví se vrátilo ve velké síle ve chvíli, kdy se zde opět objevila zvěř,“ dodal Dlamini. Podle zákona o lovné zvěři mají strážci parků od vlády nařízeno zastavit pytláky všemi nutnými prostředky. Žádný jiný zákon to před tím neumožňoval, rangeři nebyli schopní zajistit důkazy o pytláctví, ale tahle úprava umožňovala stíhat pachatele i za hranicemi parků.
„Strážci parků byli také vybaveni zbraněmi, ale šlo především o pistole a staré pušky, které nemohly konkurovat kalašnikovům,“ říká Reilly. Nový zákon strážce nevyzbrojil těžkými zbraněmi, stále se stupňující ozbrojené střety se nikomu nezdály být dobrým řešením, které ochrání přírodu a přitáhne turisty. Namísto toho se zákon zaměřil na pokuty, které by měly zastavit pytláctví. Obhájci v soudních přích tvrdili, že lidé zabíjeli zvířata kvůli přežití. Ve skutečnosti jsou pytláci většinou profesionálové, kteří svoji kořist okamžitě prodají řezníkům. Ochráncům přírody bylo jasné, že lov divokých zvířat byl vždy součástí života ve Svazijsku, a proto některé části rezervace Hlane zůstaly pro lovce otevřené. „Snažíme se najít rovnováhu mezi tradičním životem Svazijců a ochranou jejich přírodního bohatství. Je smutné, že lev, symbol krále Svazijska, zde volně nežil až do roku 1993, kdy byly dovezené šelmy znovu vypuštěny do přírody. I další královský symbol – slon – musel být dovezen, a to již v roce 1985.
Zákon o lovné zvěři ale nepředává strážcům parků právo do vlastních rukou. Když je strážce zodpovědný za zranění nebo smrt, musí být zahájeno vyšetřování, které může skončit i obviněním z vraždy. „Všechny parky na jihu Afriky dovolují svým strážcům, aby rezervace chránili se zbraní v ruce. Botswana, Jižní Afrika, Namibie - všude musí být lidé ozbrojeni kvůli vlastní bezpečnosti, častěji kvůli obraně před jinými lidmi, než před divokými zvířaty. Svazijský zákon je specifický tím, že zavádí pokuty podle vzácnosti zabitých zvířat,“ říká Reilly.
Díky zákonu z roku 1994 se současné případy zabití zvířat rovnají pouze desetině případů z konce osmdesátých let. Zabíjení nosorožců se zastavilo úplně, podle ministerstva turistiky nebyl zabit žádný od roku 1992.
Podle článku Jamese Halla Inter Press Service 25. 06. 2005.
reklama
