Jan Svěrák na Ekofilmu: Představivost je přírodní síla
 |
|
| Režisér Jan Svěrák (vlevo) a filmový dokumentarista Martin Dostál. | |
| Foto: Iva Nachtmannová/EkoList |
Přijeli ale také tvůrci, o nichž už dnes nikdo nepřemýšlí jako o filmařích životního prostředí. Festival se totiž za poslední léta tematicky rozkročil a má podtitul "o životním prostředí, přírodním a kulturním dědictví", záštitu převzala i česká komise pro UNESCO. Proto se zde objevily například filmy o hudebním stylu hip-hop, o proměnách žen vlivem ženských časopisů, či o německé ponorce z II.světové války a jejím kapitánovi. Tyto filmy byly pouze mezi takzvanými filmy na přání a nesoutěžily.
Do soutěže byly přihlášeny opět spíš filmy o přírodě a životním prostředí. Například Vodní matky, cyklus tří dvacetiminutových dokumentů o ženách z různých koutů světa (Srí Lanka, Rumunsko, Ukrajina), které mají stejný problém - znečištěnou pitnou vodu - a snaží se s ním různě vypořádat.
Mimo soutěž přijel také režisér Jan Svěrák, jehož film Ropáci byl před 12 lety inspirací k založení známých ekologických anticen. Tentokrát přivezl dokument o svém otci. Film Tatínek, který spolu s ním režíroval dávný kamarád a dokumentarista Martin Dostál, zachycuje Zdeňka Svěráka, popisujícího s typickým humorem svůj život a tvorbu. Dokument obsahuje krásné záběry české krajiny, ať už v podání kameramana filmu Ivana Zachariáše nebo v ukázkách z filmů, na nichž se Zdeněk Svěrák podílel. Přesto je spíš filmem o "ekologii duše", jak jej charakterizoval Jan Svěrák.
Dokument vznikl spíš náhodou v době, kdy se otec a syn Svěrákovi začali setkávat nad scénářem k novému filmu Vratné lahve. Snaha Jana Svěráka o úpravy scénáře tak, aby byl dramatičtější, jej přivedla k zamýšlení se nad tím, jaký jeho otec vlastně je. Mezitím se ozvali z České televize, že by rádi o Svěrákovi starším natočili portrét do cyklu Gen. "Oni natočí jedno představení Cimrmana, pak tě vezmou na chvilku do parku a to je všechno," obával se výsledku takového natáčení Jan Svěrák. Nakonec mu tedy otec nabídl, ať jej natočí sám.
Martin Dostál vysvětluje, jak Jan hledal jakýkoli dramatický prvek i v portrétu svého otce, jak se bál, že film bude jeden velký chvalozpěv: "Honza neustále vyzvídal na všech lidech v divadle, u Jiřího Menzla a jinde nějakou negativní tátovu vlastnost. Nikdo nic neřekl. Jediná negativní vlastnost byla, že je nekonfliktní." Nakonec se dramatickým prvkem stal on sám, když tatínkovi oznámil, že jeho scénář nenatočí.
 |
||
| Český Krumlov. | ||
| Foto: Iva Nachtmannová/EkoList |
Sám z toho ale nemá velkou radost, protože je málo kvalitních scénářů, nemá z čeho vybírat. Nejen proto v současnosti trochu tápe, což glosuje těmito slovy: "Já jsem nějak zaspal krizi třicátníků a za dva roky mi bude čtyřicet, tak teď prožívám obě ty krize zároveň." K dokumentu se ale obracet nadále nebude, považuje se čistě za režiséra hraných filmů. V budoucnu by chtěl natočit možná film podle Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále nebo adaptovat knihu Saula Bellowa Henderson, král deště. Je to příběh muže, nespokojeného se svým životem, který odjede do Afriky, aby se našel.
Jan Svěrák se v roce 1988 zviditelnil na Ekofilmu a poté i před veřejností absolventským filmem Ropáci, fiktivním dokumentem o tvorech, kteří žijí v povrchových dolech na Mostecku a živí se uhlím, čímkoliv z ropy a neobejdou se bez silně znečištěného ovzduší. Film končí "optimistickým" prohlášením: ´za pár let už budeme moci ropáka bahnomilného s klidným svědomím převézt do Prahy (na výzkum - pozn.red.), to už bude vzduch po celé trase dýchatelný i pro něj´. Za tento film získal Jan Svěrák v USA studentského Oscara.
Jak Ropáci vznikali? Vlastně mu nešlo o kritiku strany nebo "že bych byl takový ekolog". Prvotní impuls byl úplně jinde. "Moje žena ráda sledovala přírodovědné filmy. Jednou dostala akvárium s pískomilem. Říkal jsem si, to by byla prča natočit dokument o nějakém zvířeti, co by - tak jako pískomil miluje písek - milovalo bahno a ten nejhorší sajrajt. Ale na film to nestačilo. Pak jsem jel navštívit kamaráda do Mostu, jeho otec tam dělal restaurátora na kostele, který se stěhoval. A já jsem se ve svých osmnácti ocitl v severních Čechách, v místě, kam už nebyl důvod jezdit. Bylo to na podzim, slunce svítilo a bylo to krásný. Když jsem viděl tu krajinu, tak mě to napadlo."
Jak přijalo dokument tehdejší stranické vedení školy nebo jiní funkcionáři? "To byla doba perestrojky, komunistická strana už měla ekologii ve svém programu, a vlastně proti tomu nemohli nic říct. Když jsme řekli, že točíme tenhle film, oni se nadechli, na chvíli strnuli, ale pak to vždycky nějak prošlo. Ať se mladí vyjádří k věci, to je správné, říkali."
Ropák bahnomilný se, jak už bylo řečeno, stal předobrazem pro cenu za antiekologický čin, kterou udělují od roku 1992 Děti Země a která se uděluje dodnes. Ropák začal žít svým vlastním životem nezávisle na svém tvůrci. Možná i to je důkazem, že představivost je přírodní síla, jak tvrdí Jan Svěrák, ovlivněn knihou Saula Bellowa.
reklama
