Jezevec lesní – mistr tajných chodeb
Jak již bylo řečeno v úvodu, jezevec lesní patři do čeledi kunovitých a zároveň je jejím největším zástupcem. Avšak způsobem života a částečně i stavbou svého těla připomíná spíše malého medvídka. Při zhruba 75 cm délce zavalitého a silného těla dosahuje jezevec hmotnosti až 20 kg. Kohoutkova výška jezevců se udává okolo 30 cm. Při kořeni ocasu mají specificky vaček (tzv. sádelník), do kterého ústí zvláštní pachové žlázy.
Tělo jezevců kryje poměrně dlouhá, tuha, až téměř štětinovitá leskla srst šedohnědé barvy s občasným žlutým nádechem. Horní část srsti je přitom světlejší nežli spodní. Zatímco prsa, hrdlo a končetiny jsou černohnědé, hlava je převážně bílá se dvěma charakteristickými černými pruhy. Ty se táhnou po jejich stranách od tlamy, přes oči, okolo uší až do týla, kde se pozvolna vytrácejí. Velmi male ušní boltce se pak dají na hlavě jezevce poměrně dobře rozeznat díky kontrastu, který vytváří jejich bílé zbarveni. Samičky bývají obecně menší, světlejší barvy, kterou způsobuje prosvítání bělavé podsady. V ojedinělých případech se lze setkat i s bílým zbarvením jezevců (albíni) či se zbarvením, kdy se na bílém podkladě objevují tmavě kaštanové skvrny. Populace jezevců nalezneme v téměř cele Evropě, vyjma jejich nejsevernějších části, a také na většině území Asie. Životní prostředí jezevce tvoří lesnatá stanoviště, nejlépe s převahou listnáčů, s dostatkem přirozených úkrytů a skalnatým podložím. Naopak méně často se vyskytuje v oblastech silně zemědělsky obhospodařovaných či v místech s vysokou hladinou spodních vod.
Již samotný chrup jezevců, ne nepodobný chrupu medvědů, napovídá, že se jedná o typického všežravce. Zastoupení jednotlivých složek v potravě jezevce je značně proměnlivé podle ročního období. Na jaře a v létě se živí kořínky rostlin a hmyzem všeho druhu. S cílem zmocnit se chutných dešťovek obratně vyhrabává v zemi trychtýřovitě 3–5 cm hluboké díry. Při sběru larev pak v zemi ryje podobně jako divočák a zanechává za sebou mělké rýhy s obrácenými drny. S oblibou také vyhrabává vosí či čmeláčí hnízda, kde hledá medem naplněné plástve. Bodání žihadel rozzuřených majitelů mu díky husté srsti, tlusté kůži a silné tukové vrstvě nedělá žádné větší problémy. Údajně konzumuje i slimáky, ale v tomto směru jsem velmi skeptický. Na podzim převážnou složku potravy jezevců tvoří různé lesní plody a bobule, popřípadě spadané ovoce. Nepohrdne ovšem ani menšími savci, polními hlodavci, krtky či ještěrkami, hady a žábami. Ve vinohradech může napáchat četné škody požíráním sladkých hroznů. Nevyhýbá se ani zdechlinám, čímž plní důležitou funkci „zdravotní policie“. Jeho nároky na kvantitu potravy jsou minimální, a pokud není v blízkosti jeho sídla pole např. s řepou či mrkví, nedělá si ani příliš veliké zásoby na zimu.
Jezevci jsou zvířata s výraznou noční aktivitou. Většinu dne tráví v tichu a temnotě svých vskutku pozoruhodných podzemních sídel, tzv. jezevčích hradů, ve kterých se ukrývají před okolním světem. Jedná se většinou o velmi spletitou sít podzemních chodeb – nor, které ústí do centrální části brlohu – kotle. Hloubka umístěni kotle pod zemským povrchem se odvíjí od mnoha faktorů (podloží, sklon svahu, podzemní voda) a udává se v rozmezí 1,5–5 m. Nory vedoucí na povrch jsou pak 8–10 metrů dlouhé. Podobně jako lišky, věnuji jezevci výběru místa pro svůj nový domov obzvláštní pozornost. Přednost přitom dávají jižně exponovaným, zalesněným svahům s dostatečným osluněním a klidem. K hloubeni podzemních úkrytů slouží jezevcům obzvláště silné ploché tlapy vyzbrojené velkými drápy. Zatímco předními končetinami jezevec rozrušuje při hrabaní i velmi tvrdou zeminu, zadními ji mocnými odrazy vyhazuje ven. Z větších hloubek pak vystrkuje zeminu na povrch pomoci celé zadní části těla.
Přestože jezevec zbuduje celkem 8–10 nor, aktivně využívá zpravidla pouze dvě, jejichž vstupní otvory jsou často protilehlé. Ostatní nory funguji pouze jako nouzové východy, popřípadě jako důmyslný ventilační systém. V některých případech obývají lišky brlohy společně s jezevci, přičemž využívají horních pater těchto „podzemních pevností“. Nepořádek, který liška dělá ukládaným zbytků potravy a výkalů v brlohu, však jezevec nese jen s velkou nelibostí. Naproti tomu tvrzení, že by liška dokázala jezevce tímto chovaným zcela vypudit, je spíše bajkou. Nic to ovšem nemění na faktu, že v říši zvířat platí jezevec za úzkostlivě čistotného živočicha. V okolí brlohu nesnese zbytky potravy a k vylučovaní má ve svém zhruba 300ha teritoriu přesně vymezena místa.
Na povrchu je jezevec velmi nemotorný a pomalý. Patří mezi ploskochodce, čili našlapuje stejně jako medvěd celým chodidlem. Je-li zaskočen nepřáteli (nejčastěji psi), braní se rychlým otočením na hřbet tak, aby mohl co nejlépe využít svých ostrých drápů. Své brlohy chrání daleko srdnatěji nežli liška a nejeden jezevčík již prohrál v krutém podzemním boji i svůj život.
Jezevci jsou mnohdy mylně označovaní za typické samotaře vzbuzující dojem vždy nedůvěřivého, špatně naloženého a nabručeného zvířete. Tyto vlastnosti jsou mu zřejmě přisuzovaný na základě pozorovaní jezevců chovaných v zajetí, kde se projevují hlavně u starých samců. Ve volné přírodě se však chovají velice společensky a žiji v trvalém monogamním svazku nebo v rodinách se svými mláďaty. Páření jezevců může probíhat od jara do podzimu a od doby spáření se odvíjí délka latentní březosti. Obecně se březost udává v rozmezí 28–32 týdnů. V čistém, travou a suchým listím vystlaném brlohu pak jezevčice vrhá 3–5 mláďat, která jsou holá a přibližně jeden měsíc slepá. Na normální stravu přecházejí mladí jezevci ve staří přibližně tři měsíců, přičemž ještě po nějakou dobu sají i mateřské mléko. První zimu většinou tráví ještě ve společnosti matky a osamostatňují se až v období nadcházejícího jara. Pohlavně dospívají zhruba ve starých půldruhého roku.
Jezevec jako jediný zástupce kunovitých šelem ulehá na zimu k nepravému zimnímu spánku, jehož dobu silně ovlivňují klimatické podmínky. Jedná se zároveň o jediné období, kdy je možné častěji pozorovat jezevce ve dne. Po jeho skončení jsou jezevci silně vyhublí a potřebuji rychle načerpat síly. Není proto divu, že se na jezevčím jídelníčku ocitají vejce ptáků hnízdících na zemi či mladí zajíčci. Z tohoto důvodu se však dostal jezevec na černou listinu „škodné“ zvěře, ačkoliv se jedna o zvíře ve skrze užitečné, přičemž v minulosti byla jeho legislativní ochrana jen velmi malá.
Lov jezevce přitom nebyl jen pouhou kratochvíli, ale i poměrně lukrativním podnikem. Užitek ze zastřeleného zvířete byl nemalý, ať už se jednalo o nepromokavé a trvanlivé kožky sloužící coby přikrývky pro koně či výbornou zvěřinu, údajně chutnější nežli vepřové maso. Zdaleka nejvíce bylo ovšem ceněno jezevčí sádlo (chuťově srovnatelné s husím), kterému se navíc přisuzovaly četné léčivé účinky. Snad největší ránou pro jezevčí populaci pak bylo nechvalné plynovaní liščích nor, kterému padlo za oběť nesčetné množství jezevců.
Dlužno ovšem poukázat i na osvícenecké smyšlení řady mysliveckých osobností té doby, které popisovaly jezevce jako tvora užitečného, jehož škodlivost v myslivosti je značně přeceňovaná. K záchraně jezevce tak paradoxně více přispělo včasné rozpoznáni jeho nezastupitelné role mysliveckou veřejností, nežli odpovídající legislativní ochrana. V současné době jsou naštěstí stavy jezevců na dlouhodobém vzestupu. S tímto faktem však bohužel úzce souvisí i narůstající četnost sražených jezevců na silničních tazích. Navzdory tomu pevně věřím, že se jezevcům s naši pomocí podaří překonat i tuto hrozbu. Bylo by totiž více než smutné tohoto překrásného a tajuplného obyvatele lesních tišin navždy ztratit.
Značkování pachovými žlázami
Podocasní pachové žlázy jsou charakteristickým znakem našich lasicovitých šelem. Produkují mastný bezbarvý, někdy krémově zbarvený vonící sekret. Jeho vůně má pižmový zápach. Podocasní žlázy jezevce jsou v těsně blízkosti řitního otvoru. Pach výměšků těchto žláz je tak intenzivní, že se udržuje na různých předmětech velmi dlouho.
Pachové žlázy mají v životě jezevců hned několik významů. Jednak slouží k vzájemnému rozpoznávaní členů rodiny a v době páření k vyhledávaní partnerů; dalším je značkovaní teritoria. Jezevci často umisťují pachové značky i na nápadných místech, jako jsou kameny, vyšší trsy trav, pařezy apod. V místech, kde se často pohybují za potravou, značkuji své teritorium každou minutu. U jezevců můžeme také pozorovat vzájemné značkovaní. Má to význam pro život v sociální skupině. Navzájem se značkují nejen členové skupiny, ale často dominantní jedinci či samice se svými mláďaty. Při značkovaní se zvířata k sobě přiblíží se zvednutými ocasy a přitisknou se k sobě řitními otvory.
Porcování žížal
Při hledaní žížal chodí jezevec s čenichem těsně u země a nalezenou žížalu uchopí pomocí zubů. Je-li žížala částečně zavrtaná v zemi, tak se ji snaží opatrně vytáhnout. Pokud se přetrhne, ihned jezevec rozhrabe místo a zbylou část také sebere. Na vlhké louce, kde je dostatek žížal, jich může zkonzumovat 6–7 za minutu. Žížaly má tak rad, že se jejich lovu věnuje nepřetržitě celé dvě hodiny.
reklama
