Jan Mikeš: Ekologie 90. let a malešická spalovna
Výfuky aut a komíny elektráren tehdy nevypouštěly jen planetu ohřívající oxid uhličitý, ale také obrovská kvanta škodlivin, která těžce ovlivňovala zdraví lidí žijících v jejich přímém okolí. Když v devadesátých letech Pražské matky, Děti Země a jiné spolky protestovaly za čistší vzduch, nešlo o žádnou metaforu. Ohrožená totiž nebyla „jen“ planeta Země, ale zdravé plíce každého, kdo místní vzduch dýchal.
I tak je potřeba dívat se na velké kontroverze, které provázely vznik spalovny v Malešicích. Její projekt vyšel z nepřehledné struktury státní správy v sedmdesátých letech. Stará spalovna ve Vysočanech (stávala v Poděbradské ulici, na místě dnešního sídliště Nová Harfa) z třicátých let v podstatě nesloužila a raketově rostoucí množství pražského odpadu putovalo vcelku na skládky, jejichž kapacita se už blížila vyčerpání. Nesčetné černé skládky lemující silnice pražské periferie jsou sice dávno uklizeny, obrovské haldy odpadků ve Slivenci a v Libuši však i pro příští generace zůstanou výmluvným svědectvím o civilizaci 20. století.
Poněvadž i třetí, nouzová skládka v Dolních Chabrech přestávala stačit, rozhodli se plánovači minulého režimu situaci vyjít vstříc poměrně velkorysým projektem spalovny nové. Jen těžko mohli čekat odpor: spalovna měla stát v dodnes esteticky nevalné zóně kolem Průmyslové ulice, daleko od větších rezidenčních zón. V souladu s tehdejšími předpisy měl být rozptyl zplodin vyřešen kromě jednoduché filtrace pevných částic především komínem, díky němuž je spalovna dodnes druhou nejvyšší pražskou stavbou po žižkovském vysílači.
Před listopadem 1989 bylo toto řešení zcela běžné. Lepší filtrační technologie nebyly tehdy ani obvyklé (a sama spalovna byla obklopena podniky, které lepším standardům rozhodně neodpovídaly) a ve východním bloku často ani dostupné. Už na jaře 1989 bylo však z nejvyšších míst rozhodnuto o tzv. 2. stupni čištění, které mělo odfiltrovat i škodliviny plynného skupenství.
To by spalovnu vyrovnalo v té době zcela obvyklým standardům v západních zemích. Situace se ale úplně změnila příchodem listopadových událostí. Poslance pléna národního výboru Prahy, zvyklé na poklidnou práci bez většího zájmu veřejnosti, při příchodu na národní výbor náhle vítal kordon dětí v plynových maskách – chtěly už prý „nosit jen ty veselé“. O happening se postarala místní pobočka Občanského fóra na Praze 10, která vzhledem k „řadě nejasností a vzájemně rozporných informací týkajících se jak schvalovacího řízení, tak projektové dokumentace a nakonec i vlastní stavební činnosti“ navrhovala „okamžité pozastavení stavebních prací“. Jakékoli další projednávání a dotčené materiály má radnice „pravdivě a co nejúplněji“ sdílet s občany. Vytištěné letáky končí velkými a podtrženými písmeny: „PROKLEJÍ NÁS PŘÍŠTÍ GENERACE?“
Vedle personálních změn a obligátního přejmenovávání pražských ulic se na příští půlrok z malešické spalovny stalo hlavní téma pražské politiky. ONV na Praze 10 se celý postavil na stranu odpůrců (odporovat místní pobočce OF se ostatně během léta 1990 odvážil málokterý zastupitelský orgán). Jeho zástupci, vyzbrojeni argumenty z jednání v kulturním domě na Slávii, přicházejí na dnešní Mariánské náměstí (tehdy Primátora Vacka) a žádají pokud možno úplné zastavení celého projektu.
Aktivisté, opojení ekologickým optimismem doby, požadovali řešení problému s odpady výhradně skrze úbytek jejich produkce, třídění a recyklaci. Recyklace sice u nás měla tradici – už za protektorátu se v Praze objevily sběrné nádoby na papír a kosti –, v roce 1990 se takový projekt zdál obtížně realizovatelný. Jak od řečnického pultíku 1. června hřímal pozdější radní Ing. František Polák, „Při problému separace nesmíme také zapomenout na naturel Pražanů, kteří často nejsou schopni separovat mezi trávníkem a kontejnerem.“
V případě, že by ke zprovoznění spalovny přeci jen došlo, požadovali aktivisté zavedení tehdejší úplné novinky, tzv. 3. stupně čištění, které by dokázalo odfiltrovat i těžko zachytitelné škodliviny typu oxidů dusíku.
Bojovný tón aktivistických dokumentů, plný patosu („Dnes záleží na Vás, poslanci, zda si budete chtít vzhledem ke svým dětem, rodinám i voličům zachovat čisté svědomí,“ stálo v jednom nepodepsaném letáku) a často přestřelené a nerealistické požadavky překvapivě nezabránily vesměs věcné a konstruktivní debatě. Zastavení stavby bylo poslanci odmítnuto jako nesmyslné – termín dokončení se ani tak nekryl s očekávanou nejzazší mezí kapacity skládky v Dolních Chabrech – většině ostatních požadavků opozice však bylo vyhověno. Spalovna měla být uvedena do provozu až se současným provozem 2. stupně čištění, v Praze měl platit zákaz spalování dovezených mimopražských odpadků a měly být provedeny všechny kroky směřující k zahájení systému třídění odpadu tak, aby se pokud možno kryl se zahájením provozu spalovny. Projekt byl po celou dobu trvání podroben pečlivému dohledu a zastupitelstvo i v následujících letech pravidelně jednalo o technických detailech výstavby.
Jak je v našich zemích obvyklé, dokončení se samozřejmě několikrát odkládalo. Kapacita skládky v Dolních Chabrech dávno přestala stačit, takže musela být narychlo zprovozněna skládka v Ďáblicích (která pak sloužila svému účelu ještě dlouho do konce druhé dekády tohoto století). Jenže i ta se zpozdila, a tak v roce 1993 došlo k bizarní situaci, kdy pražští popeláři rozváželi odpadky, kam se dalo. Část tehdy skončila na bývalé pískovně v Hořovicích u Berouna, část v Jílovém u Prahy a část v Březince na Moravě. Při pražském odporu k dovážení odpadků z okolí Prahy do malešické spalovny je obzvlášť ironické, že se po několik měsíců denně vozilo 150 tun pražského tuhého komunálního odpadu do spalovny v Brně.
Přes všechny peripetie se v říjnu 1998 podařilo konečně spalovnu otevřít. Zhruba ve stejnou dobu se rozběhlo centrálně organizované třídění odpadu, jehož podíl od skromných začátků narostl na téměř třetinu veškerého komunálního odpadu. Systém svozu i třídění je od té doby setrvale propracováván a vylepšován.
Ačkoliv i dnes najdeme mezi pražskými ekologickými organizacemi odpůrce spalování, kteří poukazují na jeho nesystémovost a odsouvání skutečného řešení, tj. přechodu na jeden z modelů zero-waste ekonomiky s minimalizací produkce vyhazovaných materiálů jako takových, spalování zůstává nezbytným prostředkem k minimalizaci objemu těch odpadků, které stále vytváříme. Za to, že se toto spalování děje způsobem co možná nejšetrnějším, vděčíme často naivním požadavkům aktivistů, kteří před téměř pětatřiceti lety donutili veřejné orgány vydat ze sebe to nejlepší.
reklama
Další informace |
Text vyšel v magazínu Pražská EVVOluce 4/2024, který se historii envirohnutí v Československu věnuje v celé řadě textů.
Dále čtěte |
Online diskuse
Všechny komentáře (9)
Jaroslav Řezáč
19.12.2024 07:22Jinak by nevadilo, kdyby ty " zasloužený" skládky komunálu taky někdo zrepasovat ve spalovně. Jen si na rozdíl od jiných pokládám otázku, kam se dává někdy i karcinogenní struska, která leze z těch spaloven.
Pavel Karel
19.12.2024 08:34 Reaguje na Jaroslav ŘezáčNavigace na lokalitu: https://maps.app.goo.gl/BcvH2g5ukKb1ra3v5
Tonda Selektoda
19.12.2024 16:32 Reaguje na Pavel KarelPavel Karel
20.12.2024 07:38 Reaguje na Tonda SelektodaPavel Karel
19.12.2024 08:20smějící se bestie
19.12.2024 08:44tam je dnes spalovna vlastně uprostřed města, když jí uváděli do provozu před více jak 50roky, byla na kraji města a funguje i co by teplárna, při nevídané úspoře pohonných hmot při svozu odpadu.
Nelze říci, že by to Rakušané dělali špatně.
Jaroslav Řezáč
19.12.2024 11:59 Reaguje na smějící se bestieTonda Selektoda
19.12.2024 16:26 Reaguje na smějící se bestieJen doplním, že Vídeň má dokonce čtyři spalovny odpadů, z toho jednu pro odpad kategorie nebezpečného.