Návrat divočiny je mezi ochranáři velmi módní záležitost. A jsou z toho zmatky, tvrdí Londýnská zoologická společnost

Rewilding, tedy návrat divočiny, je mezi ochránci přírody módní praxí. Podle Londýnské zoologické společnosti je problém, že si pod touto praxí každý představuje něco jiného a chybí tu jednoznačná definice.

Rewilding je svém principu filozofií, upozorňuje Johan du Toit z utažské univerzity, který pro Londýnskou zoologickou společnost spolupracoval studii o rewildingu. Komplikace nastávají, když tuto „filozofii“ chcete převést do reálné praxe. Nebo ji prosadit při jednání s úředníky. Každý si pod ní totiž může představit něco jiného.

Jistě, při aplikovaném rewildingu se obecně bude pravděpodobně usilovat o podporu a zvýšení lokální biodiverzity. Realizovat se bude nejspíš na území, které bylo činností člověka již ovlivněno. Další působení lidského faktoru se zřejmě bude omezovat na minimum. A k nastartování nové divočiny se nejspíš využijí i mechanismy reintrodukce původních druhů živočichů a rostlin. Ale to je jen velmi hrubé vymezení, které se ne vždy může shodovat s náplní konkrétních rewilding projektů.

Populárnější, ale nekonkrétní

Což je podle biologů ze ZSL škoda, protože rewilding disponuje potenciálem k řešení stávající globální krize biodiverzity. Pokud by tedy byl správně uchopen a zasazen do funkčního rámce aktuálních vědeckých poznatků a legislativy životního prostředí. Místo toho se prý z celé nosné myšlenky v posledních letech prakticky stal módní trend. „Popularita myšlenky rewildingu vede paradoxně ke zmatení toho, co vlastně rewilding je. To v konečném důsledku omezuje potenciál této techniky přinášet pozitivní výsledky,“ píše zooložka Nathalie Pettorelliová z Londýnské zoologické společnosti, která studii vedla.

„Rewilding přitom do arzenálu nástrojů ochrany přírody určitě patří,“ soudí Pettorelliová. „Přináší novou perspektivu, díky tomu, že sází na minimální lidské zásahy do probíhajících přírodních procesů. Dosud se totiž ochranářské úsilí zaměřovalo hlavně na cílenou obnovu ekosystémů do nějakého stupně jejich historické podoby. Obvykle pak na zachování druhů nebo habitatů formou rezervace. Jenže probíhající klimatické změny posouvají stávající hranice a ochrana prostřednictvím rezervací nemusí být už do budoucna vhodnou volbou.“

Pettorelliová spolu s kolegy ze ZSL identifikovala pět „oblastí“, které je zapotřebí projasnit, aby se mohl rewilding skutečně zařadit mezi efektivní nástroje ochrany přírody. Předně je prý zapotřebí porozumět vazbám mezi činy a jejich následky. Přijmout i jistý faktor nejistoty a neznalosti důsledků. Je také nezbytné nastavit lepší analýzu rizik, ať už po stránce definice či jejich kvantifikace. Změn by se měl dočkat i rámec potenciálních ekonomických nákladů.

„Je prostě zapotřebí realisticky zvážit, co mohou projekty rewildingu skutečně přinášet a jaký je dopad nejrůznějších společenských iniciativ,“ říká Pettorelliová. „A hlavně, je zapotřebí zahájit nějaký solidní praktický monitoring stávajících a připravovaných projektů, abychom mohli vyhodnotit jejich úspěšnost.“

---

reklama

---