Vylidnění krajiny po morové epidemii způsobilo pokles druhové rozmanitosti rostlin. Biodiverzita potřebuje člověka víc, než jsme si mysleli

Jak by na světě bylo krásně, kdyby tu nežili lidé? Pokud vám tahle misantropní hláška někdy vytane na mysl, vězte, že bez lidí by tu zase tak krásně nejspíš nebylo. Na názorném příkladu Černé smrti, morové epidemii, jež ve 14. století zdecimovala obyvatelstvo Evropy, to dokládá aktuální paleoekologická studie. Jestli k nám Černá smrt připutovala Hedvábnou Stezkou ze Střední Asie spolu s karavanami, anebo spíš připlula na janovských obchodních lodích? Na tom vlastně tolik nesejde. Počítají se dopady, a ty první velká morová pandemie skutečně měla. Mezi lety 1347 až 1353 dokázala zmenšit lidskou populaci v Evropě o třetinu až polovinu.

Vysoký rozptyl odhadu počtů obětí by jindy svou nepřesností asi dráždil, ale v případě Černé smrti a údaji o 25+ milionech mrtvých se toleruje. Už proto, že o katastrofy sice ani dříve nebyla nouze, ale žádnou takovou svět dosud nepoznal. Pokud jste tehdy nežili například v Miláně, Bruggách, Magdeburgu nebo Varšavě – tedy v městech, jimž se nákaza vzácně vyhnula – vstoupil by ve 14. století mor do vašeho života nejspíš velmi zásadním až naprosto definitivním způsobem.

V některých městech dosahovala úmrtnost až osmdesáti procent. A ve venkovských oblastech, kam se nákaza přenesla též, brzy panoval absolutní nedostatek pracovních sil. Nezůstal nikdo, kdo by hospodařil, snažil se vyrábět potravu pro přeživší. Celé vesnice zůstaly prázdné, vysídlené. Obdělávané pole znovu začaly zarůstat křovinami a řídkými lesy.

Krajinu, kterou tak razantně člověk opustil, si příroda začala brát rychle zpět.

A právě v tomto kontextu – kontextu pandemie, která se odehrávala před 676 lety, zahubila desítky milionů lidí, ale už nás dnes nijak osobně nebolí – se na Černou smrt z určitého úhlu dalo pohlížet jako na proces velkého „ozdravění“ životního prostředí.

Zní to cynicky a cynické to jistě trochu je, ale když to rozvážíte: Rušivé antropogenní vlivy byly morem potlačeny, zredukovalo se působení člověka na minimum. Krajina znovu „zdivočela“ a ta proměna se odehrála plošně, v kontinentálním měřítku. Černá smrt tak vlastně naznačila, jak by vypadala Evropa po ústupu lidské civilizace.

Byl ovšem ten obraz krajiny vystavěný na katastrofě pozitivní, plný rozkvětu biodiverzity a návratu druhů?

Ne.

Jak upozorňuje historicky laděná studie uveřejněná v žurnálu Ecology Letters, ta ničivá morová pandemie přinesla docela protichůdný výsledek. Paleoekologové z univerzit v Yorku a Bathu odhalili, že když se lidská populace lidí zhroutila, prudce poklesla i biodiverzita rostlin. A vzpamatovávala se mnohem déle, než lidé.

Mor, který rostlinám nepomohl

Výzkumníci se „odrazili“ od záznamů fosilizovaných pylových zrn, extrahovaných ze sedimentů jezer a bažin napříč Evropou. Těch současných i těch existujících před tisícem let. Podle jejich stratifikace, rozvrstvení, se dá docela slušně poznat, co tu rostlo. I kdy to tu rostlo. Každý takový vzorek sedimentů s fosilizovanými pylovými zrnky je jako datovaný katalog, soupiska druhů vztažená ke konkrétnímu času a místu. Pokud v ní umíte číst.

Docent paleoekologie z univerzity v Yorku, Jonathan D. Gordon, v nich číst umí. A použil takových „katalogů“ stovky, aby vykreslil podobu druhové rozmanitosti rostlin od počátku nového letopočtu až do konce 14. století. Co přesně vyčetl?

„Data o pylech ukazují, že mezi lety 0 př. n. l. a 1300 se rozmanitost rostlin v Evropě zvyšovala,“ říká Gordon. „Rostla během vzestupu a pádu Západořímské říše a pokračovala až do raného středověku. Ve vrcholném středověku pak dosáhla úroveň biodiverzity vrcholu.“

Jenže pak, přibližně v roce 1348, Evropu zasáhl mor. Ta událost byla i ze záznamů fosilizovaných pylových zrnek dobře patrná. Protože se projevil jako jasný zlom. Biodiverzita, druhová rozmanitost rostlin, začala významně klesat.

Očekávaný post-apokalyptický růst biodiverzity nenastal a prudký pokles druhů trval dalších přibližně 150 let.

„Teprve po století a půl, až se lidské populace zotavily a zemědělství se obnovilo, se druhová rozmanitost rostlin začala opět zvyšovat,“ uzavírá. „Naše práce naznačuje, že více než 2 000 let rostoucí evropské biodiverzity bylo způsobeno lidmi, nikoli navzdory nim.“

S daty ze studie s názvem „Opouštění půdy v důsledku Černé smrti vedlo ke ztrátám biodiverzity v Evropě“ se moc polemizovat nedá. Protože k těm prokazatelně největším ztrátám rozmanitosti rostlin došlo v oblastech nejvíce postižených opouštěním půdy.

Ke zhroucení biodiverzity došlo v krajině, kde na orné půdě ustala produkce plodin, zatímco krajiny s rostoucím nebo stabilním zemědělstvím (třeba v regionech Polska, Německa, nizozemských Flandrech) se v tomto morovém mezidobí i po něm staly biologicky rozmanitějšími.

Proč?

Nabízí se vysvětlení, které souvisí s historickou podobou zemědělství.

Populační růst a technologické inovace v prvních 1 300 letech našeho letopočtu tlačily zemědělské aktivity do dříve nevyužívaných území. Na rozdíl od současnosti, kde dominují monokultury plodin, byly po většinu času normou smíšené zemědělské systémy.

V celé Evropě byla rozmanitá mozaika zemědělsky obhospodařovaných pozemků (obhospodařovaných různými způsoby, metodami), které obvykle bývaly odděleny lesy, pastvinami, ladem ležící půdou, ohraničené živými ploty, zídkami nebo stromořadími. Taková „nerovnoměrná“ krajina nabízela mnoho příležitostí, rozmanité podmínky k přežití různých druhů rostlin. Biodiverzita byla vysoká.

Černá smrt ovšem rozbila tuto správu území, a utlumila míru, s jakou lidé narušovali přírodní stanoviště. Místo mozaiky pestrých plošek začal převládat uniformní les a rychle se rozrůstající křoviny. Pestrost krajiny se tím výrazně snížila, stejně jako rozmanitost podmínek.

Středověké rozpadlé vesnice zarůstající rumem, pěšiny ztrácející se v houštinách a políčka měnící se rychle pionýrskými dřevinami v les sice vypadají jako „velký návrat přírody“.

Ve skutečnosti to byl „velký ústup biodiverzity“.

Bez lidí rozmanitost nevytvoříme

Co z toho plyne? Tedy kromě toho, že je rozumné vyhnout se krysám, které ve své srsti přenáší blechy nakažené bakteriemi Yersinia pestis?

Docent Jonathan D. Gordon a jeho kolega, Christopher Lyon, spoluautor studie, se shodují na tom, že „krajina bez lidí“ není tím ideálním dobrým způsobem, jak přírodě pomoci.

I když sice fosilizovaná pylová zrnka rostlin v sedimentech dohromady nic neváží, ve vědě mají hmotnost těžkého argumentu. Argumentu, který zpochybňuje některé současné návrhy, jež prosazují úplné odstranění nebo výrazné snížení lidského vlivu z evropské krajiny s cílem chránit biodiverzitu. Protože by se – na příkladu Černé smrti – efekt ochrany biodiverzity patrně nedostavil.

„Nemálo z biologicky nejrozmanitějších lokalit v Evropě patří právě k těm lokalitám, které mají dlouhou historii smíšeného zemědělství,“ říká Gordon. „Obnova divočiny v těchto lidmi vytvořených krajinách může paradoxně vést k narušení biodiverzity, kterou se ochránci přírody snaží chránit.“

Tradiční postupy hospodaření s nízkou intenzitou půdy vytvářely rozmanité ekosystémy po tisíciletí. Dnes by měly být, pokud je to lokálně vhodné, podporovány. Právě pro ochranu biologické i kulturní rozmanitosti. Příroda a lidé nemusí fungovat jako dva oddělené světy, aby se evropská biodiverzita rostlin zachovala a podporovala.

---

reklama

---