Tak laciné, že je lepší nechat ho shnít. Jak Španělsko skrze ovoce a zeleninu mrhá ušetřenou vodou?

V zemi, kde se počítá každá kapka vody, končí na polích nevyužitá úroda v hodnotě statisíců tun. Španělské zemědělství tak odhaluje paradox: zatímco bojuje se suchem, zároveň nepřímo plýtvá vodou skrze plodiny, které se ani nedostanou na trh. Ve které evropské zemi se zemědělství nejvíce potýká se suchem? Pátravý pohled v odpovědi automaticky zamíří k jihu kontinentu, do Španělska. Tedy do státu, který patří mezi ty nejvíce postižené vodním stresem. V celosvětovém žebříčku se drží na 29. příčce ze 164 hodnocených zemí (Česko je 76.), stojí prakticky hned za africkými a arabskými státy.

Současně je Španělsko zemí, kde se neustále navyšuje poptávka po vodních zdrojích. Zdejší vysoce-produktivní zemědělství je totiž velmi žíznivé. Tomu odpovídá i množství investic do infrastruktury, určené k zachytávání, skladování a distribuci vody. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že v úsporné modernizaci zavlažovacích systémů je tahle zahrada Evropy absolutně na výši, a zbytečně se tu nepromrhá ani kapka vody.

Jenže aktuální studie španělské Experimentální stanice pro aridní zóny (EEZA – CSIC) vypráví odlišný příběh. Tým badatelů, vedený Emiliem Guiradoem, totiž vykresluje španělské vodní ztráty nikoliv v promarněných hektolitrech vody, ale skrze promrhané zdroje vypěstované neprodané úrody.

Která se bezúčelně nechá shnít na polích. Což je jev, který dosud jiné studie nepostihovaly.

V krátkosti: konvenční přístup většiny studií o španělském zemědělství dosud zahrnoval informace o tom, kolik jednotlivých druhů ovoce a zeleniny bylo vypěstováno, a kolik na to padlo vody. A obecně se vyzvedával příklad těch zemědělských závodů, které dokázaly té vody při zachování produkce ušetřit v porovnání s ostatními nejvíc. Jenže právě v tom se skrývalo úskalí celé metodiky.

To, že někde na španělské farmě vypěstují nějaké plodiny – a ušetří při tom víc vody než ostatní farmy – ještě negarantuje, že úrodu úspěšně zhodnotí prodejem. Část vody využité pro španělské zemědělství se tak nepřímo promrhá spolu s neprodanou úrodou, která zůstává na polích kvůli nedostatku odbytu.

Jak upozorňuje Jaime Martínez Valderrama, jeden z autorů studie: „Obraz vzácné a pečlivě šetřené vody silně kontrastuje s neuvěřitelnými scénami polí pokrytých ovocem a zeleninou, které hnijí na slunci.“

Prošetřit se až plýtvání

Jak je něco takového vůbec možné? Nízké výkupní ceny, které se v určitých obdobích roku projevují, způsobují, že se zemědělcům už ne vždy vyplatí investovat další prostředky do procesu sklizně. Podle výzkumníků z Experimentální stanice pro aridní zóny se tak každoročně stává, že po značném úsilí spojeném se zavlažováním, hnojením a péčí o tisíce hektarů plodin se některé finální produkty ani nedostanou do obchodních řetězců.

Lidsky se za tím logika hledá těžko, ale jen pokud to vnímáte pohledem spotřebitele.

Španělští farmáři to vnímají jinak.

V nedávné době například narostly vstupní náklady o 35 procent, a to v kombinaci s prudce klesajícími výkupními cenami. Konkrétně v případě citronů a rajčat o 35,4 procent. Sklizeň, balení, expedice a cena práce by se za takového stavu stala ekonomicky nerentabilní, zemědělci by prakticky museli celý proces dotovat ze svého. Místo toho se tedy rozhodli, aby minimalizovali ztráty, nechat úrodu být.

Tým EEZA – CSIC propočítal odhady takových „ztrát“ pro období 2018–2024, podle typu plodin, norem a jednotlivých regionů. Aby zjistili, že v tomto období bylo ve Španělsku vyřazeno 483 624 tun zemědělských přebytků.

Což odpovídá vodní stopě téměř 36 milionů metrů krychlových ročně, a uhlíkové stopě 36 694 tun CO₂ ročně.

Ze studie EEZA – CSIC plyne i to, které plodiny španělských farem jsou nejvíce žíznivé a přitom nejčastěji končí nesklizené. Typickým příkladem je prý rajče, které v celkovém úhrnu generuje největší objem odpadu, následované pomerančem a plody tomelu japonského, tedy ovocem kaki.

Z hlediska vodní stopy má největší negativní dopad pěstování švestek, následované kaki a pomeranči. A Pokud jde o roční uhlíkovou stopu, rajče opět výrazně dominuje s 3 100 tunami ekvivalentu CO₂ ročně, následované vodním melounem (2 356 tun CO₂e ročně) a nektarinkou (2 209 tun CO₂e ročně).

Na regionální úrovni je největší objem odpadu zaznamenán v regionu Murcia, a to 141 400 tun za sledované období. O nemnoho lepší to bylo v Andalusii – 125 900 tun za čtyřleté období – a 119 600 tun ve Valencii.

Voda, určená k hnití

Ne každé nesklizené ovoce a zelenina končí ve Španělsku na skládce. Část vyhozených potravin se dále využívá jako krmivo pro zvířata, část je darována potravinovým bankám. Není to tedy totální mrhání. Nic to ale neubírá na smutné skutečnosti, že takové ovoce a zelenina končí jinak, než bylo původně plánováno. Práce se tu neproměňuje na zisk, a ušetřená voda se tu nemění na chutnou poživatinu ale předstupeň biologicky rozložitelného odpadu.

Není španělským farmářům líto, zbavovat se perfektní úrody zralé ke sklizni?

To je celé trochu složitější, a nedá se to postihnout jen emocí lítosti nad promrhanými výpěstky.

Stojí za tím obecné principy produkce ve velkých měřítcích, jejichž účelem je snížení výrobních nákladů.

Velmi nízké ceny jsou totiž důsledkem ekonomické efektivity. Aby zůstali konkurenceschopní, snaží se producenti snižovat výrobní náklady do extrému. Což je vede k přechodu na modely velkovýroby s významnými sociálními a environmentálními důsledky. Ve větším objemu to vyjde laciněji.

Cílem je tedy produkovat opravdu velmi velké objemy, aby se tím snížila jednotková cena. A aby toho bylo dosaženo, snižují se náklady všude, kde je to možné. Pomáhá to kompenzovat investice do technologií, infrastruktury a zemědělských vstupů, které pak zvyšují výnosy hospodářství i třeba onu úsporu vody.

Výsledkem je téměř ideální pomeranč, rajče nebo kaki, které už vlastně o moc lacinější být ani nemůže. Jenže pokud se takový super-laciný výpěstek protne s nějakým výkyvem trhu, který rozkolísá tržní ceny, zhodnocení z prodeje se stane zanedbatelné. Už nemá cenu to sbírat.

Španělsko čelí vodnímu stresu, suchu. A vůčihledně se snaží šetřit s vodou, využívanou pro stále žíznivější zemědělství. Dokonce se dá i říct, že je v tom poměrně úspěšné. Ale pokud jde o osud samotných výpěstků, vlastní úrody? Tam je situace podle EEZA – CSIC katastrofální.

Ze španělských skleníků, plantáží a sadů možná neodtéká ani kapka vody zbytečně. Ale zato „hnije“ po desítitisících tun, vázána v promrhaném vypěstovaném ovoci a zelenině.

---

reklama

---