Na nelegální a nezmapované úniky ropných látek dohlídne Copernicus

Úniky ropy mají ničivý dopad na oceány a mořské ekosystémy. Dnes už k nim tolik nedochází při haváriích lodí nebo těžařských plošin, ale spíš při nelegálním vypouštění. A Program Copernicus pomáhá bránit v tom, aby ti, co je způsobili, unikli spravedlnosti. Dlouhodobý trend naznačuje výrazný pokles úniků ropy do oceánů. Ještě v 70. letech minulého století se počítalo za slušný průměr, když ročně uniklo do oceánů nějakých 320 000 tun ropy. Dnes je to ani ne desetina.

Co za tím stojí? Především výrazné navýšení bezpečnosti lodní přepravy. Jen namátkou: dokonalé mapy mořského dna, satelitní navigace s GPS, sledování pohybu lodí v reálném čase a třeba zdvojení trupů ropných tankerů. Situací, kdy by tedy za běžného provozu nějaká obří loď narazila na překážku nebo na jinou loď, a způsobila únikem paliva z nádrží ekologickou havárii, tedy vůčihledně ubylo.

Tím ale dobré zprávy končí.

Protože kromě těch opravdu „velkých“ ostře sledovaných havárií – kterých se za posledních dvacet let odehrálo kolem sedmdesáti – totiž i nadále dochází k úniku ropy do oceánů při drobných incidentech. Událostech, které nejsou oficiálně nikde hlášeny a zaznamenávány. Respektive jsou oficiálně hlášeny a zaznamenávány jen asi v půl procentech případů.

Dílem proto, že vznikají v běžném provozu a chod plavidla, na rozdíl od zásadních kolizí s útesy a mělčinami, neovlivňují.

Stojí za nimi fádní procesy, které s lodní přepravou „tak nějak“ souvisí.

Typickým zdrojem těchto nehlášených incidentů jsou třeba lodní strojovny a kalové nádrže, z nichž je do vod vypouštěna odpadní voda - směs vody, oleje a paliva z vyrovnáváních nádrží - a kalů z palivových filtrů. Svůj díl na tom nesou maziva z hřídelí, a ropné látky unikají i během tankování, při přečerpávání paliva v přístavech kvůli chybám posádky nebo selhání ventilů.

Nejsou to většinou nehody v pravém slova smyslu, jen úniky, k nimž dochází během každodenního provozu anebo kvůli procesním pochybením. Skoro jako když vám z hubice hadice u stojanu na čerpací stanici ukápne trochu benzínu na zem, anebo když vám po zaparkovaném autě zůstane v garáži na podlaze olejově mastná skvrna. Nic až tak zásadního, chtělo by se říct.

Ovšem v měřítcích obřích plavidel a milionech litrů.

Zatímco velké katastrofy a lodní havárie už pro svou výjimečnost plní titulní stránky novin a dostávají se do hlavních zpravodajských relací, právě tohle „chronické znečištění“ probíhá bez většího povšimnutí prakticky neustále. A v součtu tak tvoří hlavní část ropného znečištění oceánů lidskou činností.

Kdo po sobě nechal loužičku?

Odhaduje se, že provozní úniky a nelegální vypouštění vnáší do oceánů třikrát až osmkrát více ropy, než nehody tankerů. Celosvětově jde o 400 000 až 1 000 000 tun ropných látek, které by se do moří dostat neměly, ale přesto se tam „tak nějak“ dostávají.

Jak píše například Guardian, každý rok vznikne okolo 90 000 menších ropných skvrn, k nimž se nikdo nehlásí.

Proč by se taky hlásil, že? Svévolné vypouštění ropy a ropných látek do oceánů je totiž docela nepovolená věc. Kdo by se jí dopustil a byl při tom přistižen, bude muset čelit následkům. Vyšetřování, žalobám, pokutám a nařízeným náhradám škod. Navíc se dá jen velmi těžko doložit, že se někdo takového zásadního přestupku dopustil.

Těžko ukázat prstem na konkrétní loď, že za sebou na námořních trasách něco takového zanechala. Provozní znečištění z lodní přepravy tak víceméně zůstává stabilním problémem, protože je těžké ho nějak kontrolovat a postihovat.

A to je právě velká příležitost pro nástroje Programu Copernicus, které provozuje Evropská unie, respektive Evropská agentura pro námořní bezpečnost (EMSA).

Program Copernicus je evropský systém pro sledování Země, který poskytuje satelitní data a služby, jež mimo jiné nyní pomáhají odpovědným úřadům detekovat, sledovat a monitorovat ropné skvrny, a tím předcházet jejich vzniku i podporovat jejich odstraňování.

Satelity v programu Copernicus, například Sentinel-1, totiž využívají radar SAR, který dokáže rozlišit ropu podle změny povrchové struktury hladiny moře. A dokáže tedy, téměř v reálném čase, rozpoznat že se děje nějaká nepravost.

Jak to funguje? Ropa na vodě tlumí vlnění, takže se na radarových snímcích jeví jako nápadně tmavá plocha. Lodě naopak okem radaru představují jasné body. Pokud se za takovým jasným bodem plující lodi objeví tmavá plocha, která tam prve nebyla, dostává podezření na nelegální únik ropy konkrétnější obrysy.

Je to podezření na možný únik, ne hotová věc. To podezření ještě musí doložit odběr vzorků z té potenciálně ropou zasažené „tmavé“ oblasti na hladině. Ale pak už je možné jednat. A loď, za níž zůstala na moři ropná skvrna, náležitě postihovat.

Kontroloři z EMSA se nemusí honit po moři za každou proplouvající lodí, ale jen těmi, na které jim ukáže Copernicus. Výhodou je, že jeden takový satelitní snímek pokryje plochu až desítek tisíc kilometrů čtverečních, a jeho dohled je tak mnohem lacinější i efektivnější, než využití sledování s pomocí hlídkových lodí a letadel.

Vzhledem k tomu, že potřebná data jsou dostupná téměř v reálném čase, přibližně do dvaceti minut od pořízení snímku, vytváří se tím docela silná metoda odhalování znečištění v evropských vodách. Satelity dokážou sledovat lodě a jejich trasy, a tím propojit únik ropných látek s konkrétním plavidlem.

Zvyšuje se tím výrazně šance na odhalení znečišťovatelů.

Copernicus pomáhá odhadnout celkové množství uniklých látek, pomocí modelů oceánu, proudění a atmosféry předpovědět další šíření a tím dobře rozplánovat zásah a čištění. Je to zkrátka hodně silný nástroj. Pro legální ochranu moří a oceánů, proti nelegálním únikům ropných látek, které se „tak nějak“ pořád dějí.

---

reklama

---