Agent Orange. Složité dědictví jedovaté války ve Vietnamu

Agent Orange patří k nejtemnějším symbolům války ve Vietnamu. Příběh o milionech obětí, zničené krajině a dodnes trvajících následcích je ale složitější, než jak bývá často vyprávěn. A mezi daty, odbornými studiemi a morální odpovědností zeje propast, kterou nelze snadno překlenout. Dvaačtyřicet milionů litrů. Tolik bylo nad územím Vietnamu rozprášeno postřiku, který se do historie zapsal jako Agent Orange. Přesněji řečeno, pod tímhle názvem si ho pamatují spíše západní civilizace. Ve Vietnamské socialistické republice mu napřímo říkají "chat doc da cam", tedy „oranžově zbarvený jed“.

Zkušenost, kterou s ním mají, je děsivá. Stále se připomíná osudy milionů zmrzačených. A velmi nepříjemně rámuje diplomatické vztahy mezi Vietnamem a USA. Protože i čtvrtá generace občanů té nádherné asijské země „platí“ chronickými a dědičnými onemocněními, deformacemi a těžkými postiženími novorozenců. Prý kvůli něčemu, co jim bylo způsobeno ve válce před víc pětapadesáti lety.

To téma je pořád živé a politicky velmi výbušné.

Šťourat do něj znamená, že si můžete znepřátelit Washington. Vláda Spojených států amerických se totiž zdráhá převzít za následky plošných postřiků na patnácti procent rozlohy Vietnamu odpovědnost. I když současně svou vinu doznává, ale jen vůči vlastním občanům, válečným veteránům, kterým poskytuje kompenzace za zdravotní újmu, kterou v důsledku expozice zmíněným postřikem utrpěli.

Ale znesvářit si též můžete i Hanoj. Která tuto ekocidu, zločin na přírodě hraničící v mnoha ohledech s genocidou, vnímá jako zásadní dějinnou křivdu. Nespravedlnost. Přičemž tendence upozornit na to, že to masivní užití Agent Orange nemusí být tím jediným kritickým faktorem, který stojí za vietnamskou lidskou tragédií, vnímá jako hrubé znevážení vlastních obětí. A to jindy tak srdeční Vietnamci nesou opravdu nelibě.

A pochopitelně, debatou o Agent Orange můžete přihrát na smeč všem, kteří třeba zrovna chtějí vykreslit průmyslové postřiky jako symbol zhouby a destrukce životního prostředí.

Jenže jak už to tak bývá, i v případě Agent Orange je to celé víc než jen trochu složitější.

Ideální, když chcete z džungle plantáž

Ještě než si vysloužil své barevné pojmenování, vyráběl se ve Spojených státech, už od čtyřicátých let, jako docela obyčejný zemědělský herbicid. Přesněji řečeno, jako směs dvou herbicidů, smíchaných v poměru 1:1. Ta první složka se oficiálně jmenuje 2,4-D, a dodnes zůstává jedním z nejpoužívanějších herbicidů na celém světě. Druhá složka se jmenovala 2,4,5-T a přestala se vyrábět v roce 1985.

Oba tyto herbicidy byly lidem relativně neškodné. Nezhoubné, chcete-li.

Tedy alespoň tak neškodné, jako mohou herbicidy být. Při dodržení zásad bezpečné manipulace, užití ochranných pomůcek, dodržení aplikačních lhůt. Asi žádný průmyslový herbicid nebude nikdy bezpečný tak, abyste se v něm mohli koupat anebo ho pít. Je to prostě herbicid, chemický přípravek k hubení plevelů. A v rozšíření tohoto původního modelu užití si na něj vzpomněli i Američané, válčící v letech 1961 až 1971 ve Vietnamu. Jejich myšlenka byla prostá.

V rámci operace Ranch Hand začali letecky herbicid Agent Orange rozprašovat nad širokým pásmem džunglí. A později také nad zemědělskými pozemky. Cíl to mělo dvojí. Jednak vyhladovět venkov a přimět tamní obyvatelstvo k přesunu do měst. Tedy zbavit vietnamské partyzány možnosti zásobovat se v terénu od vesničanů. A současně, za druhé, využít toho, že směs těch dvou herbicidů fungovala jako defoliant. Česky bychom asi řekli „odlisťovač“.

Stezky v džungli, jimiž se přesouvaly vietnamské jednotky a proviant, už neměl krýt neproniknutelný příkrov vegetace. Na jednotky Vietkongu a Severovietnamské armády mělo být pod holými větvemi stromů lépe vidět. Aby se s nimi dalo lépe bojovat, bombardovat je.

Ten nápad, povšechně barbarský a odpovídající všem špatnostem, které ke každé válce nakonec patří, se překvapivě nezrodil v hlavách Američanů. Už dříve byla ta herbicidní směs využita britskými silami, při potlačování malajského povstání. A před Američany ji „úspěšně“ při odlisťování své džungle, docela mírově, využívali Brazilci.

Američané jen vzali za svou myšlenku, která se jinde podvakrát osvědčila. A náležitě jí rozvedli do taktických měřítek barevně duhové praxe. Modře zabarvený Agent Blue používali speciálně na likvidaci rýžových polí; bílý Agent White se používal k devastaci kořenového systému křovin. A koncentráty Agent Purple, Pink a Green sloužily k opakovaným aplikacím na zvláště odolnou vegetaci. Dohromady bylo těchto herbicidních látek aplikováno, mezi lety 1964-1971, okolo 80 milionů litrů.

Agent Orange tedy nebyl jedinou takovou látkou, masivně rozprašovanou nad Vietnamem. Ale určitě tvořil nadpoloviční část z celkového objemu.

Spěch znamená chyby

Pokud byste byli v těch válečných letech ve Vietnamu - anebo v příhraničních oblastech džunglí Laosu a Kambodže - mlha, která by se na vás snášela ze speciálně upravených transportních letounů Fairchild C-123 Provider, by nejspíš měla oranžový nádech.

Hodí se tu, možná okrajově, zmínit i nepříjemnou českou stopu. Jedna ze dvou složek Agent Orange, herbicid 2,4,5-T, se od roku 1965 vyráběla i v Československu. V chemičce Spolana Neratovice. Odkud se, přes podnik zahraničního obchodu za valuty prodávala západoevropskému prostředníkovi. Který pak dodával herbicid přímo na americké letecké základny ve Vietnamu.

Americký průmyslový komplex totiž nestíhal pokrývat obří poptávku armády, přestože tamních devět velkých chemických společností bylo na základě Zákona o Obranné výrobě pověřeno zahájením masové výroby Agentu Orange. A právě někde v tom shonu a velkokapacitní poptávce vznikl ten největší problém.

V závislosti na řadě výrobních faktorů totiž může při syntéze 2,4,5-T vznikat dioxin. O tom se v neratovické Spolaně moc dobře ví. A přišly na to i americké chemičky, vyrábějící Agent Orange, které musely plnit bezprecedentně vysoké výrobní požadavky. Takže sáhly po levnějších surovinách, rychlejších reakcích, odlišných teplotách a poněkud uvolněných standardech kontroly kvality.

Takže některé várky Agent Orange s dalšími duhovými chuťovky, dodávané v barelech o objemu po pětapadesáti galonech – 208 litrů – jež skončily ve Vietnamu, v sobě nesly nějaké náhodné a předem nepředvídatelné množství dioxinu.

Ano, tím hlavním viníkem je dioxin, nikoliv herbicidní složka jako taková. A k tomu, jak velké „svinstvo“ dioxin vlastně je, stačí dodat číselné vyjádření. V těch více než 80 milionech litrů nejrůznějších rozprášených postřiků bylo dohromady „jen“ asi 150 kilogramů dioxinu TCDD.

Ale i tohle zdánlivě nepatrné a v tak ohromném objemu herbicidních postřiků naředěné množství je dodnes příčinou všech těch problémů. Na obou válčících stranách.

Američtí veteráni si z prohrané války ve Vietnamu neodnesli jen syndrom PTSD, posttraumatické stresové poruchy, ale i další zdravotní komplikace. U nichž bylo předpokládáno, vzhledem k celkovému množství případů, že přímo souvisí s expozicí Agent Orange.

Po letech soudních sporů se americká vláda se svými vojenskými veterány vyrovnala, dá se říct, v dobrém. Vytvořila katalog onemocnění, které by mohly být vyvolány expozicí Agent Orange.

Těch onemocnění je momentálně devatenáct. Patří mezi ně rakovina dýchacích cest; sarkomy měkkých tkání; chronická leukémie typu B; cukrovka 2. typu; hypotyreóza; hypertenze; Parkinsonova choroba a parkinsonismus; akutní selhání jater; chlorakné a ischemická choroba srdeční. Například.

Průměrnému americkému veteránovi tak dnes stačí, aby lékařskou zprávou doložil jednu z těchto diagnóz a podle vojenských záznamů doložil lokace a časy svého nasazení, služby ve Vietnamu. A pokud se jeho diagnóza protne s časem a místem, kde byl aplikován nebo překládán Agent Orange, automaticky tím získává nárok na vyrovnání od státu.

Zvýšený příspěvek k veteránské výsluze, invalidnímu důchodu. Jako férovou kompenzaci své oběti zemi, za kterou válčili. Bez nutnosti dalších soudních sporů a administrativních tahanic, aniž by museli cokoliv individuálně dokazovat. Což samozřejmě výrazně zvyšuje počet uznaných a kladně vyrozuměných případů.

Štědrost na jedné straně, popírání na druhé

O tom, jak „populární“ tenhle bonus k výsluze je, svědčí i to, že americké Ministerstvo pro záležitosti veteránů v současnosti vede v patrnosti 843 530 příjemců této dávky. Nejsou v tom započítáni pozůstalí, vdovy a děti, kteří mohou po svých otcích a bratrech pobírat navýšený příspěvek též.

Ta až nebývalá štědrost vlády USA vůči „svým“ veteránům pak ostře kontrastuje s tím, jak odmítavě se staví vůči vyrovnáním s Vietnamem. Američané sice „oficiálně přijaly odpovědnost, ale dosud nedošlo k žádnému formálnímu uznání provinění“.

Tahle diplomaticky položená fráze dokresluje americké stanovisko, že herbicidy použité ve vietnamské válce nepředstavovaly chemické zbraně, tedy právně definované jako jakékoli toxické chemikálie, určené ke způsobení smrti nebo újmy. Agent Orange byl herbicid, užitý v taktickém měřítku. Ale prý nikoliv jako zbraň.

Což nic neubírá ze skutečnosti, že ve válce byly látce Agent Orange vystaveny milióny vietnamských obyvatel.

Vietnamská vláda a organizace jako VAVA, tedy Vietnamská asociace pro oběti Agent Orange, prezentují, že postřikům ve Vietnamu bylo přímo vystaveno 2,1 až 4,8 milionu lidí. S tím, že počet obětí se pohybuje kolem tří milionů (lidí se zdravotními problémy), z nichž přibližně jeden milion trpí těžkým zdravotním postižením. Započítáván je přitom i mezigenerační dopad.

V roce 2022 VAVA například registrovala přes 150 000 obětí v druhé generaci (potomci zasažených), 35 000 ve třetí generaci (vnuci) a kolem 6 000 ve čtvrté generaci. Následky expozice podle vietnamské organizace zahrnují rakovinu, mentální postižení, defekty pokožky, neurologické defekty a vrozené malformace, novotvary u nově narozených. Expozice Agent Orange prý měla milionům lidí poškodit přímo jejich genom, a proto se oběti trpící těmito příznaky rodí dodnes.

Nesmlouvavý postoj vietnamských organizací, jako je zmíněná VAVA, pak posiluje skutečnost, že americká vláda akceptovala Agent Orange jako příčinu devatenácti různých onemocnění u svých vlastních veteránů, kterým vyplácí štědré invalidní kompenzace. Ale přitom není schopná přijmout fakt, že s těmi samými a často ještě horšími následky se dnes potýkají občané v celém Vietnamu.

Do tohoto doutnajícího a nevyhasínajícího mezinárodního sporu teď vstupuje Brian Dunning, autor populárního „skeptického“ blogu Skeptoid.

S kritickým příspěvkem, který ze své podstaty nemůže potěšit ani USA, ani Vietnamskou socialistickou republiku.

V krátkosti: po důkladné analýze seznamu těch devatenácti onemocnění dospěl k tomu, že s výjimkou chlorakné a akutního selhání jater neexistuje v současné odborné literatuře žádné opodstatnění pro to, že by je nutně měla/mohla způsobit expozice dioxinu z Agent Orange.

Doslova říká: „Je to zjevný nesoulad, když většina nemocí, které opravňují oběti ke kompenzacím, vůbec neodpovídá nemocem způsobeným tím údajným činitelem.“

Tohle neudělal Agent Orange

Dioxin je skutečně „svinstvo“ a je podezřelý z celé řady nežádoucích efektů. Včetně reprodukčních a vývojových problémů, poškození imunitního systému a narušení endokrinní soustavy. Ale to, že je „podezřelý“ ještě neznamená, že by je skutečně způsoboval. Zvlášť ve zmíněných případech rakoviny.

V 70. a 80. letech se přitom v trojici mezi dioxin, Agent Orange a rakovinu prostaty prakticky kladlo rovnítko. Jenže lékařská věda už pokročila a původní pojetí příčin a souvislostí se dost proměnilo.

Ty čerstvější a aktuálnější studie (například v Acta Oncologica z roku 2024) už dokládají, že muži s diagnostikovanou rakovinou prostaty neumírají dříve, pokud byli vystaveni Agentu Orange. A též, že Agent Orange neovlivnil průběh jejich onemocnění. Současná znalost toho, zda byl někdo vystaven Agentu Orange, rovněž nezlepšuje predikci rizika rakoviny prostaty. Větší roli mohou hrát faktory jako rasa, rodinná anamnéza a genetika. Tak jako u vzniku jiných forem rakoviny.

Nelze tedy určit, zda Agent Orange zvyšuje či snižuje pravděpodobnost vzniku rakoviny prostaty. K rakovině prostaty se mohli dobrat v neztenčené míře i Američané, kteří do vietnamské války nenarukovali. V tom je epidemiologie nesmlouvavá.

Co z toho plyne? „Čím novější a kvalitnější studie, a čím více času máme na posouzení epidemiologie, tím slabší a nejistější se spojení mezi Agent Orange a nějakou formou rakoviny jeví,“ říká Dunning.

Platí to i pro drtivou většinu onemocnění, zahrnutých v kompenzačních opatřeních pro americké veterány. Zjednodušeně: ve světle aktuálních medicínských studií nelze spolehlivě prokázat, že by jejich zdravotní potíže vyvolala právě expozice zmíněnou směsí herbicidních chemikálií, potažmo dioxinem.

Domyšleno do důsledků, to, že teď sedmdesátiletému (až pětaosmdesátiletému) senior-veteránovi bude diagnostikován vysoký krevní tlak, cukrovka II. typu nebo ischemická choroba srdeční nezakládá asi úplně dobrý předpoklad toho, že si všechny zmíněné obtíže uhnal už před pětapadesáti lety kdesi na letecké základně v Da Nang nebo Tan Son Nhut.

Aby to bylo ještě složitější: „Dokonce pokud dnes veterán onemocní chorobou spojenou s dioxinem, neexistuje lékařský způsob, jak určit, zda ji před půlstoletím způsobil Agent Orange během války, nebo běžná expozice v průběhu života,“ dodává Dunning.

Tím to ale nekončí.

Věda se v masovém měřítku silně zdráhá potvrdit kauzalitu u vrozených vad, kterou vietnamská strana prezentuje jako fakt. Přitom americkým veteránům, i těm, kteří pobírají kompenzaci, se po válce postižené děti nerodily o nic víc, než kolik by činil běžný statistický průměr.

Přičítat tedy úplně každé postižení ve Vietnamu pouze Agent Orange je přinejmenším nepřesné.

Ani nezávislé epidemiologické studie totiž zatím nedokázaly potvrdit přímou souvislost mezi expozicí dioxinu u rodičů a vzniklými vadami u dětí v takové míře, jakou dnes uvádí vietnamská strana. Která dnes využívá odkaz Agent Orange jako nástroj k získání reparací a morální zbraň těžkého kalibru, namířenou proti USA. Tím že tvrdí, že za každé postižené dítě ve Vietnamu dnes mohou Američané. Pětapadesát let po válce.

Pokud bychom tedy trvali na „spravedlnosti podložené daty a vědou“ v její nejpřísnější podobě, výsledky by byly neúprosné. Jen obtížně bychom přiznali statut obětí druhé či dokonce čtvrté generaci vietnamských dětí, protože pro takto vzdálené a plošně deklarované následky zatím neexistuje dostatečně průkazná kauzalita. A stejně tak bychom zpochybnili i značnou část invalidních kompenzací vyplácených americkým veteránům, u nichž nelze spolehlivě oddělit vliv válečné expozice od běžných zdravotních rizik a stárnutí. Na to si ale žádný lidmi volený americký zástupce netroufne ani pomyslet.

V případě Agent Orange šlo bezpochyby o kolosální průmyslové selhání a ekologickou katastrofu, způsobenou kontaminovaným herbicidem, jehož použití v takovém ničivém rozsahu dosud nemělo obdoby. A Agent Orange tak představuje jedno velmi složité dědictví jedné jedovaté války.

---

reklama

---