Suchozemské želvy páchají demografickou sebevraždu. Na vině je agresivní chování želvích samců

Připouštíme, že bulvární titulek měl hlavně nalákat čtenáře. V zásadě ale v ničem nepřehání. Tragickou přírodovědnou senzací Severní Makedonie je totiž neradostný osud zdejších želv zelenavých, respektive samic tohoto druhu na ostrově v Golem Grad. Golem Grad neboli Velká pevnost je jedním z mnoha skalnatých ostrovů v severomakedonské části Prespanského jezera. Rozlohou dosahuje asi jedné pětiny kilometru čtverečního, řekněme dvacet hektarů. A od 15. století je víceméně neobydlený. Lidmi. Zato na něm docela hojně žijí želvy. A ne jen tak ledajaké. Jde o želvy zelenavé východní (Testudo hermanii boettgeri), tedy kdysi mezi chovateli tolik populární „hermanky“.

Jeden z těch nejčastěji v zajetí chovaných druhů suchozemských želv vůbec.

Tady jsou ale k vidění, hezky ve svém přirozeném prostředí, ve volné přírodě. A na první pohled to tu všechno vypadá dobře, harmonicky. Příjemně suché klima, zpestřené jezerním aspektem. Závětří vyvýšeného území, které se nachází v nadmořské výšce 850 metrů nad mořem. Místy stinný zákryv až desetimetrových rozrostlých jalovců, střídaný prosluněnými skalními výchozy a plošinami porostlými zahrádkami luk se šťavnatými bylinami. Žádné požáry, žádné epidemie.

Pokud byste navrhovali ráj podle návodu suchozemských želv, asi takhle nějak by vypadal. Tou hlavní předností ostrova pak je, že je zbaven veškeré přítomnosti želvám nemilých živočichů. Nejsou tu hlodavé krysy ani potkani, ryjící divoká prasata, štěkající psi. Ani lidé. A tyto veskrze optimální podmínky, jedno velké bezpečné ostrovní hájemství, zde daly vzniknout mimořádně početné populaci želv.

V přepočtu jich tu žije asi padesát na jeden hektar, což je zatím nejvyšší známá hustota takového želvího zasídlení.

Čísla o počtech jedinců i jejich hustotě jsou poměrně přesná, protože je už do roku 2008 evidují týmy výzkumníků. Na Golem Grad se pravidelně vydávají chelonologové (specialisté na želvy) ze Severní Makedonie, Srbska a Francie. A od nich také přichází docela jiné informace o stavu zdejší želví populace. Mnohem méně pozitivní.

Populace želvy zelenavé východní je tu prý v naprosto kritickém stavu.

Když pud nepomáhá, ale škodí

Jak je to možné, když jsme jen o pár odstavců dříve vymalovali obraz želvího ráje?

Za tím varovným tvrzením stojí množství demografických, behaviorálních, fyziologických a experimentálních dat, shromážděných během téměř dvaceti let výzkumu. Který naznačuje, že byť tu želvám dohromady na první pohled nic nechybí a celá ostrovní populace je velmi aktivní i z hlediska rozmnožování, ve skutečnosti tu páchá cosi jako „demografickou sebevraždu“.

Což je jev, který nikde jinde u populace volně žijící v přírodě dosud pozorován nebyl. Vlastně je popisován jen z ostrova Golem Grad, a proto se zatím do učebnic biologie nepropsal, a je dosud chápán jako jev spíše teoretický.

Protože ve svém principu moc smyslu nedává. Ten proaktivní přístup k rozmnožování má totiž u živočichů docela intuitivně zajišťovat dlouhodobé přežití populace. Tady ovšem vede k hrozbě vyhynutí celé populace.

Na vině tomu je agresivní sexuální chování želvích samců. Kteří, hnáni svými rozmnožovacími pudy, nenechají žádnou dostupnou kloaku vydechnout. Extrémně dotírají na samice, dobývají se na ně. A to se ukazuje, v malebné krajině ostrova se strmými útesy, dost nebezpečné. Pro samice. Které jsou při opakovaných pokusech o páření doslova dostrkány až za hranu skaliska.

Krvavá a masitá kaše zabalená ve střepech krunýře, která po takovém pádu z výšky na pobřeží zůstane, už po sobě pochopitelně další potomstvo nezanechá. Samice je po rozmnožování mrtvá, její evoluční i biologický přínos pro zachování populace se stává nulovým. Současně tím pádem dojde k vychýlení rovnováhy, v poměru zastoupení pohlaví samců a samic na ostrově. Zbude víc žádostivých samců a méně dostupných samic. A to na zbývající, dosud žijící samice, vyvine větší tlak.

Příliš nebezpečné dvoření

Vypadá to jako hříčka přírody. Ne ovšem v případě ostrova v Prespanském jezeře. Kde už je rovnováha mezi želvími samci a samicemi tak výrazně vychýlena, že na jednu samici tu připadá stovka samců. Samců, kteří se pokouší tak neodbytně pářit, až to ohrožuje přežití samic a celé populace.

Příkladů, kdy si samci při rozmnožování počínají „až příliš aktivně“ a vede to k smrti samic, je z přírody známo nemálo. Trpí na to některé druhy veverek, vydry, samice rypoušů sloních, laně jelenů, skokani hnědí a octomilky, například. A zpravidla to vede k vytvoření nějakého regulačního mechanismu. Samice například začnou vyhledávat ochranu dominantního samce, který jim vytvoří jakýsi obranný štít před neodbytnými samci. Anebo samice mohou vytvářet silové aliance, případně vzdálit se a zmizet.

Tendenci „zmizet“, respektive odejít někam dál od příliš chtivých samců, by nejspíš rády projevily i želví samice z Golem Grad. Ale z ostrova pro ně není úniku. A čím méně samic a více samců tu je, tím více se tenhle zacyklený proces rozmnožování stává zhoubnějším.

Populace želv na severomakedonském ostrově se sama ničí touhou po dalším rozmnožování.

Na plošině Golem Grad se pohybuje více než 700 dospělých samců, kteří se proaktivně snaží pářit s necelými čtyřmi desítkami samic. Samci často „útočí“ ve skupinách po třech až osmi. Celý den samice obtěžují, zraňují je a večer si k nim lehají, aby mohli další den pokračovat. Samice tak nemají dost času na odpočinek ani na příjem potravy. Jsou vyhublé - většinou nepřesahují 1,6 kilogramů hmotnosti, tedy zhruba polovinu své běžné zdravé váhy - a kladou jen asi polovinu vajec oproti samicím z kontrolní populace. Některé jsou natolik fyziologicky ve stresu, že vejce už ani nekladou.

Výzkumníci, kteří se během monitoringu po ostrově pohybují, identifikují i všechny nalezené uhynulé jedince. U samic bylo 22 % úmrtí způsobeno pádem z útesu, u samců jen v sedmi procentech případů.

Při tom vášnivém strkání nad útesem je zkrátka bezpečnější být tím druhým vzadu.

Rozmnožováním k vyhynutí

Výzkum též naznačil, že nejstarší želví samci na ostrově mají kolem šedesáti let, zatímco nejstarší samice mají jen 35 let. I to nepřímo potvrzuje, že samice mají abnormálně nízkou míru přežití kvůli agresivitě samců.

S postupem času pak pokles počtu dospělých samic i ústup jejich plodnosti zpomaluje přirozenou obnovu populace. V roce 2009 bylo zaznamenáno 45 samic, v roce 2010 jich bylo 37, v roce 2024 už jen 20 a v roce 2025 pouhých 15. Samice přitom potřebují asi 15 let, aby pohlavně dospěly. Frustrovaní samci se proto páří i s jinými samci, mrtvolami, kameny nebo nedospělými samicemi, čímž dále zhoršují situaci.

Odhad do budoucna je neradostný. Populační modely naznačují, že poslední samice z ostrova Golem Grad by mohla zemřít kolem roku 2083. Samci by pak mohli přežívat ještě desítky let – dožít se mohou osmdesátky - ale nakonec vymřou i oni.

Želví tragédie, která rámuje dosud nebývalý jev „demografické sebevraždy“, současně vyzvedává význam výzkumu a dlouhodobého sledování populací volně žijících živočichů.

Na první pohled by totiž život želv z ostrova Golem Grad připomínal želví ráj. Bezpečné útočiště, ideální podmínky, minimální rušení. A též nepochybná chuť želv k páření, která by za jiných okolností rámovala skvělý potenciál k zachování a dalšímu růstu zdejší populace. Skutečnost je ovšem jiný.

Suchozemské želvy tu páchají demografickou sebevraždu, z přemíry páření.

---

reklama

---