Oceány sycené železem. Nápad, který slibuje něco, co nemůže splnit

Jsou nápady, které jednou zazáří a zmizí. Už o nich nikdy znovu neuslyšíte. A pak jsou takové, které se vrací ve vlnách, a vlastně se jich už nikdy úplně nezbavíme. Idea o „přisypávání železa do oceánů“ je jasně z té druhé kategorie. Proč? Nabízí ekologickou iluzi a velmi přímočaře zázračné řešení jednoho globálního problému. Tím problémem je zachycování oxidu uhličitého v atmosféře. Teoreticky je to něco, s čím by planeta Země pomáhat nepotřebovala. Umí to sama od sebe a docela dobře. Zádrhel nastává jen v tom bodě, že narůstající koncentrace CO2 v atmosféře vedou k navyšování průměrné teploty. Globálnímu oteplení, tání ledovců, klimatickým změnám. Což už lidem obývajícím planetu Zemi úplně nesvědčí.

Proto se také v roce 1979 konala první světová klimatická konference, která vyzvala vlády, aby předcházely změnám klimatu. A v roce 1988 byl ustaven Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), protržený pytel, ze kterého se od té doby sypou nápady na to, co by se s narůstající koncentrací CO2 v atmosféře dalo dělat. Metod k zachycování a pohlcování uhlíku se od té doby vyrojilo mnoho.

Aniž bychom je jednu po jedné rozebírali, shrneme, že většina z nich byla docela komplikovaná, velmi nákladná, technologicky náročná, žádala si společné celoplanetární úsilí anebo nejrůznější drastická omezení dosavadní činnosti. Zásadní omezení produkce uhlíkových emisí, zákaz spalovacích motorů anebo výsadba bilionů stromů zkrátka nejsou všem úplně příjemné.

Proto také mezi těmito ne úplně populárními metodami vynikla jedna, která nabízela totožný efekt téměř bez námahy: Přisypávání železa do oceánů.

Raději to vezmeme postupně.

Pomoc fytoplanktonu znamená pomoc klimatu

Podobně jako suchozemské rostliny i fytoplankton – mikroskopické řasy unášené na hladině oceánů – provádí fotosyntézu. Tedy zachycuje oxid uhličitý a uvolňuje kyslík. Ty pomyslné planetární plíce tedy nemají zelenou barvu a nenajdeme je v Amazonii. Jsou spíš modré a vymezeny břehy světových oceánů. Oceány totiž produkují skoro 50 procent kyslíku, který dýcháme.

Tím ale role fytoplanktonu nekončí. Poté, co přirozeně odumře a/nebo je zkonzumován zooplanktonem, klesá tento odumřelý fytoplankton do hlubších vrstev a nakonec na samé dno oceánů. Uhlík, který si prve při fotosyntéze nabral z atmosféry a zabudoval do své biomasy, si s sebou bere pochopitelně též. Zkratkovitě řečeno, fytoplankton vyvázal oxid uhličitý z atmosféry a uzamkne ho na dně oceánu.

Tomuto jevu se někdy říká biologická pumpa. Protože přečerpává biologickou cestou uhlík.

A ne málo.

Každoročně přesune nějakých 10 miliard tun uhlíku do mořských hlubin. Za nějakých 127 let takhle fytoplankton přesměroval 1 300 gigatun uhlíku, čímž dost zásadním způsobem ovlivnil koncentraci oxidu uhličitého v planetární atmosféře. Kdyby se tahle biologická pumpa zasekla, bylo by už dávno na naší planetě o 3 stupně Celsia tepleji. Možná víc.

K tomu, aby to celé dobře fungovalo, potřebuje fytoplankton řadu mikroprvků. A tím nejkritičtějším je železo. To se do oceánů dostává různými způsoby: z říčních splachů, erozí kontinentálních šelfů a pobřeží, z hydrotermálních pramenů. Významným zdrojem železa pro fytoplankton je sama atmosféra, respektive železitý prach přenášený větrem, zejména z velkých pouští.

Celá idea přisypávání železa do oceánů je pak ve svých hrubých obrysech velmi prostá.

Když "pocukrujete" oceány železem, pohnojíte fytoplankton, poroste mnohem lépe. A fotosyntézou pak dostane z atmosféry více oxidu uhličitého, který pak záhy bezpečně uzamkne v mořských hlubinách.

Když tuto myšlenku rozvineme: nemusíte omezovat průmysl, sadit miliardy stromů a můžete dál jezdit ve voze se spalovacím motorem s pedálem sešlápnutým až k podlaze. Postačí, když každý rok přisypete pár tun železa do oceánů, a fytoplankton se už o ty nadlimitní koncentrace oxidu uhličitého postará sám.

Je to jasné, přímočaré. Má to biologický a vědecký základ, efektivitu technicky nalinkovaného inženýrského řešení. A v podstatě to celé je pravda.

Fantastický plán, báječné výsledky

Samozřejmě, že to má ještě pár řekněme provozních detailů. Například nestačí to železo vysypat na libovolné místo v oceánu. Už na sklonku 80. let přišel americký oceánograf John Martin s tím, kde by mělo hnojení železem největší efekt. Šlo o místa, která mají vysokou dostupnost živin pro růst fytoplanktonu – dostatek přístupných dusičnanů a fosforečnanů – jejichž využití fytoplanktonem ale blokuje právě nedostatek železa.

Tato místa si Martin pojmenoval zkratkou HNLC, tedy High Nutrient Low Chlorophyll.

Hodně živin, málo chlorofylu. Tyhle HNLC zóny pokrývají asi třetinu Jižního oceánu, jak je označována část světového oceánu ležící jižně od 60° jižní šířky. A tam by se každá tuna železa zhodnotila maximálním přínosem. Přesněji řečeno, za jednu tunu rozprášeného železa bychom mohli získat ekvivalent zachycení až 110 000 tun zachyceného oxidu uhličitého z atmosféry.

Pak už je to jen věc násobků a přímé úměry.

V metodě Přisypávání železa do oceánů platí, že svět se nemusí v uhlíkové bilanci omezovat, dokud ji bude vyrovnávat miliony tun železa vysypaného někde v jižních mořích. Přidávání 1–2 milionů tun železa ročně do oceánů by mohlo do roku 2100 zachytit až 45 miliard tun CO₂, a tím prakticky odrušit celou debatu o klimatických změnách, tání ledovců a globálním oteplování. Odborníci z Mezivládního panelu pro změnu klimatu by se museli překvalifikovat, anebo si najít jinou užitečnou práci.

Krásné, že? Je to bezprecedentní strategie, instantní řešení. Na které musí slyšet každý, komu osud planety není lhostejný.

Takže proč to už dávno neděláme?

To je právě to. Oceán není hračka, a nemá úplně tendenci fungovat podle přímočarých lidských zadání. A za slibnými, či spíše slibujícími čísly, se skrývají zásadní nejistoty.

Nevíme předem, co to udělá

Popráškovat železem oceán například nemusí znamenat jen to, že pomůžeme v růstu fytoplanktonu. Železo využívají i mořské bakterie, které ho potřebují k dýchání. A přitom samy produkují CO₂. Takže ten báječný nápad, který má ve svém podtitulu vepsáno „Na snížení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře“ by vlastně mohl vést k přesně opačnému výsledku.

Další studie ukazují, že změny ve složení fytoplanktonu mohou narušit mořské potravní řetězce. A změní-li se potrava zooplanktonu, změní se i další osud uhlíku v oceánu. Masivní hnojení železem by mohlo narušit potravní sítě, snížit biodiverzitu, vytvářet „mrtvé zóny“ nebo způsobovat přemnožení toxických řas.

Nedávné modely navíc naznačují, že by to mohlo vést k poklesu tropické rybí biomasy. Prozatím tušíme, že když neuděláme nic – a necháme klimatické změny běžet dál – tak biodiverzita té tropické rybí biomasy poklesne o 15 procent. Ale když zasáhneme a popráškujeme železem, poklesne rovnou o 20 procent.

Vlastně, čím víc se zabýváme možností, co by to práškování mohlo přinést, tím víc zjišťujeme, že by toho pokazilo víc, než kdybychom nedělali vůbec nic.

Úplně novým aspektem pak je podotázka původu a složení železa. Fytoplankton si totiž vybírá, a jen nadrcené hřebíky zrovna nevítá. Studie publikovaná v roce 2023 v časopise Science Advances ukázala, že železo uvolněné z tajících ledovců je pro fytoplankton až stokrát biologicky dostupnější než železo z atmosférického prachu.

V tom se nesou hned dvě pozoruhodné informace.

Jednak ta, že miliony tun rozprášeného železa nemusí s fytoplanktonem v Jižním oceánu vůbec hnout (a třeba může hnout jen s těmi bakteriemi), protože u něj nevyvolá biologickou reakci. A ta druhá? Ta souvisí s tím, že tající polární ledovce vlastně „hnojí“ biologicky dostupnějším železem oceány kolem sebe, a tím samy brzdí oteplení. Je to fascinující přírodní mechanismus, i když jeho přesné obrysy jsou zatím poněkud nezřejmé.

A to, že je spousta nezřejmých detailů, pak platí i pro celou metodu Přisypávání železa do oceánů.

Ono to vůbec nezní špatně, ale těch nejistot s možnými fatálními dopady je kolem ní zkrátka moc.

Což asi předznamenává, proč se tenhle nápad ve vlnách vrací.

Skončilo to Londýnským protokolem

O přisypávání železa do oceánů, aby tím umocnilo potenciál biologické uhlíkové pumpy a ukládání atmosférického CO2, se na komerční bázi pokoušela v roce 2007 americká firma Planktos. A po ní Climos.

Za nimi následovala australská Ocean Nourishment Corporation. Zvažovala to a omezeně nejspíš testovala konsorcia Exploring Ocean Iron Solutions; experimentátoři z Ocean Visions, Ocean Frontier Institute a lidé z evropské iniciativy Oceanry.

A dodnes je v různě modifikované podobě propagují start-up společnosti jako Gigablue, Lohafex, Captura a Equatic.

Ten výčet zapojených společností je předlouhý. Společné jim povětšinou je to, že slibují okamžité řešení a zaručený výsledek. Garantovat přitom ale nemohou ani jedno.

Pochopitelně, že průmysl a korporace na jejich ekologické výzvy slyší. Místo omezování emisí a/nebo vysazování miliard stromů totiž přichází s nabídkou, která má desetinové náklady a údajně stonásobný efekt, než nějaké uhlíkové kredity.

Zmínit ještě rozhodně musíme projekt z roku 2012, při němž Haida Salmon Restoration Corporation vysypala u Kanady do moře 120 tun železa. Aniž by se někoho předem ptala. Tím samozřejmě vyvolala masivní kritiku. Jednak kvůli porušení mezinárodních pravidel a též pro pochybnou etiku celého projektu, který mohl „rozvrtat“ oceány a jejich biologickou pumpu všem.

Jediným výsledkem, pomineme-li vodní květ u kanadského pobřeží, pak bylo přijetí tzv. Londýnského protokolu. Ten oficiálně zapovídá celou metodu obohacování oceánů živinami, tedy včetně přisypávání železa.

Jenže jak už padlo v úvodu, ten nápad je prostě příliš svůdný na to, aby se jej lidstvo vzdalo. A tak se stále vrací.

---

reklama

---