Ochrana přírody: Norsko se vrací k tradiční péči o krajinu

Tradiční hospodářství v této oblasti, která se nachází 700 - 800 metrů nad mořem, se formovalo od nepaměti. Farmy fungovaly jako zcela samostatné jednotky. Jejich největším problémem však bylo hnojení, které v této pro zemědělství poměrně nepříznivé oblasti znamenalo hlavní faktor úspěchu. Vždyť vegetační doba tady trvá pouze od května do poloviny září. Hnojivo se po staletí získávalo díky chovu skotu, ten ale bylo potřeba po dlouhá období zimy něčím krmit. Kraj, který tvoří převážně minerotrofní slatiniště a porosty břízy pýřité s bohatým bylinným podrostem, nabízí vedle sečené trávy i množství lišejníků na přikrmování dobytka.

Sklízení sena bez rekultivace půdy nabylo na intenzitě v druhé polovině devatenáctého století, kdy letních farem, často velmi vzdálených od trvalého osídlení, bylo na padesát tisíc. Většina plochy, asi 200 ha, bylo koseno ob rok. Deset dní práce vynášel asi jednu tunu pícniny na hektar. Kosení vzdálených pozemků začínalo v polovině července a trvalo asi čtrnáct dní. Potom se kosily hnojené louky v oblastech blízkých farmám. Třetina sena byla uskladněna v senících, odkud se v zimě přiváželo krmivo na saních, zbytek zůstával v třímetrových kupkách na loukách. Protože práce trvala mnoho týdnů, odcházeli muži a ženy na celou dobu z farem a bydleli v senících nebo ve srubech.

Od počátku dvacátého století a zejména po konci druhé světové války, poklesl prudce počet farem a vůbec zemědělské činnosti. Dnes pokrývají agrární oblasti pouze 3,3 % norské krajiny a přežívají díky ohromným státním dotacím. Norsko je sice jednou z nejbohatších zemí Evropy, ale i pro ni je udržování kulturní krajiny příliš nákladné. Jednodušší je vyhlašovat rozsáhlé chráněné oblasti v řídce osídlených, nenarušených a tedy nejméně ohrožených oblastech. Dlouhodobé projekty na ochranu tradiční kulturní krajiny i v osídlených oblastech jsou přitom významné nejen z hlediska norské krajiny, ale i v celoskandinávském měřítku.

Krajinná oblast Solendet již téměř třicet let udržuje tradiční ráz a zároveň funguje jako výzkumná laboratoř. Přírodovědný institut Trondheimské univerzity dlouhodobě monitoruje stav vegetace a řídí systém kosení. Celá oblast je rozdělena do tří sektorů, první (březový les) se kosí jednou za dva roky, druhý (slatiniště) v rozmezí čtyř až deseti let a třetí, nejméně přístupný s vrbovým porostem se nechává jako referenční plocha. Pravidelné kosení slatin potlačuje dřeviny, omezuje porosty nízkých vřesovcových keříků a redukuje vrstvu stařiny. Intenzivní kosení lesních podrostů omezuje vysoké byliny a podporuje konkurenčně slabé druhy vratiček, hořečků či drobný vemeníček zelený. Nejvýznamnější prvkem rezervace je bohatá populace drobné orchideje (Nigritella nigra), která roste pouzev severských zemích, ve Švédsku je národní květinou, a která vymizela spolu s tradiční kulturní krajinou ve Skandinávii.

Podle článku "Obnova tradiční kulturní krajiny ve středním Norsku" autorů Jany Jersákové a Asbjorna Moena publikovaném v časopise "Ochrana Přírody".