Oheň v divočině není nepřítel. A jsou i příklady, kdy se příroda bez něj neobejde

Oheň je jedním z výrazných činitelů, který formuje celé ekosystémy. Naše snaha hasit každý požár se tak obrací proti přírodě. Prý za to může naše ztráta respektu a přehnaná démonizace škodlivosti ohně, píše Conversation. Musíme se znovu naučit, že ne s každým požárem je třeba bojovat.

Lidé, alespoň tedy naši prehistoričtí předchůdci, služeb ohně k ohřívání masa i lovu zvěře prokazatelně využívali před 40 000, ale možná už také před 400 000 lety. Jestli se za tu dobu něco naučili, tak tohohle dobrého sluhu, ale špatného pána respektovat. Tvůrčí i hřejivá, ale současně nepředvídatelná a ničivá síla živlu byla prostě fenoménem civilizace. V posledních desetiletích jsme se ale od ohně odpoutali, ztratili s ním kontakt a přestali ho chápat. A to je podle geografa z Univerzity ve Svansea Stefana H. Doerra velká chyba. Ptáte se proč?

Zapomněli jsme, k čemu jsou požáry dobré

„Ze života měst je už oheň vyloučen,“ říká Doerr. „Pokud propukne požár, je okamžitě kontrolován a hašen. Lidé začali oheň démonizovat a chápat jako problém s jediným možným řešením.“ Ve městě je snaha hasit pochopitelná. Ale v přírodě? „Je to komplikované, protože lidská sídla a osamělá stavení do ní stále více pronikají. Chráníme je, a proto už vlastně hasíme všude. Přitom nejlepším řešením by často bylo nechat ohně prostě dohořet.“ Řada ekosystémů na Zemi je totiž na ohni přímo závislá.

Například africké savany nebo australské polopouště jsou požáry regenerovány. A jiné biotopy, třeba kalifornské polopouště, by bez občasné plamenné události neexistovaly. Doerr spočítal, že jen 0,4 % všech požárů na území Spojených států amerických se dnes nechá volně hořet. Ve světě jsou čísla podobná, ačkoliv každý rok vzplane něco mezi 30-46 miliony kilometrů čtverečních (4 % zemské souše). Všude se snažíme zasahovat a kontrolovat šíření ohně, abychom zabránili možným škodám. Tím ale přírodě prokazujeme medvědí službu.

Za přírodu hořlavější?

Je to trochu paradox, ale hašení požárů v přírodě vede ke zvýšení náchylnosti krajiny k dalším požárům. „Když nic jiného, přispíváme k většímu hromadění hořlavého organického materiálu v přírodě,“ říká Doerr. „A tím činíme všechny budoucí požáry silnější a vydatnější.“ Je prý potřeba znovu začít chápat oheň jako formující sílu v přírodě a naučit se s ní pracovat a žít. Což v praxi znamená nestavět tam, kde nejspíš bude hořet, a nehasit tam, kde to není nezbytné. Požáry totiž hnojí a oživují půdu a činí na ní dost selektivní probírky.

Doerr zmiňuje případ ikonického kaktusu Saguaro, kdysi nedílné součásti kulis Divokého západu. Největší exempláře dorůstaly dvaceti metrů. Jejich ekosystém se ale proměnil: místo pichlavých solitérů uprostřed prašné pouště jsou teď obklopené houštinami zeleného porostu. Hořlavého. Takže až přijde pořádný požár, zmizí i s ním. Dokud tu nefungoval systém požární ochrany a důsledné hašení každého ohně, vyčistily pravidelné a méně divoké požáry podrost pod kaktusy. Teď jim ale hrozí, že do třiceti let vyhynou.

Rostlin, které jsou hořlavé a cíleně adaptované na časté požáry (protože pak získají výhodu v obsazování vypáleného prostoru), je hodně. A na řadě míst příroda čeká na oheň stejně nedočkavě, jako třeba na déšť. „Výbuchy sopek bereme jako přírodní katastrofy, kterým se nedá vyhnout. Oheň ale vidíme jako událost, které se dá předcházet, a proto tak činíme. Což je chyba. Oheň nemůže být z takových krajin vyloučen, a my se musíme naučit, jak se s takovým hořlavým prostředím znovu sžít,“ dodává Doerr.

---

reklama

---